Tohle měla být vlastně jen procházka po Dolomitech bez jakéhokoliv lezení. Jenže ta cestička v údolí, po které jsme šli, vede mezi takovýma parádníma kopcema, že jsem se s jedním z nich beztak zkusil blíž seznámit. Ale bude to chtít ještě hodně kašičky… 😀
Běhejte, bajkujte, užívejte.
McNeil
Týden v Dolomitech jsme začali jednodušší Ferratou na Gran Cir v Passo Gardena. Chvíli to sice vypadalo, že nám nebe spadne na hlavu, ale nakonec jsme to zvládli bez jakékoliv újmy na zdraví. Za mě jako premiéra dobrý a uvidíme, co přijde dál.
Běhejte, bajkujte, užívejte.
McNeil
Posilovna mě nikdy nebavila a proto jsem tam taky nikdy nechodil. Jestli jsem se tam za celý svůj život ukázal třikrát, bylo by to moc. A tak jsem si taky nedělal žádné iluze o tom, že bych věděl, jak a s čím mám správně cvičit. Jenže jsem si také uvědomoval, že jestli ten triatlon máme dostat někam dál, posilovně se beztak nevyhneme. Do vody jsem teď nějakou chvíli stejně nemohl a tak jsme s Klárkou zavítali právě do posilovny. No a protože posilovna je takové její domácí prostředí, změny na sebe nenechaly dlouho čekat a Klárka začala psát úplně novou kapitolu tréninku… A dost možná že ne pouze tréninku…
…
Pamatuju si, jak jsem jako malý smrádek seděl doma před televizí a na Eurosportu zahlédl nějaký cyklistický závod. Neuměl jsem to pojmenovat, ale na těch cyklistech mi přišlo něco divného. Nevěděl jsem co, ale něco bylo jinak. „To je triatlon,“ řekl mi taťka. „Nejdřív plavou, pak jedou na kole a pak ještě běží.“ Cyklistice jsem fandil už od svého nejmenšího já, ale zkombinovat ji ještě s plaváním a s během, to mi připadalo jako něco nereálného a fantastického. Triatlon, cože? V tu chvíli mi všichni ti závodníci v televizi připadali jako bohové. Tři disciplíny, jedna za druhou, bez odpočinku a bez podpory. Do triatlonu jsem se tenkrát zamiloval. Asi to byla moje první láska, a dost možná platonická. Jenže na první lásku se nezapomíná a tohle nebyla výjimka. Tahle láska zrála dobrých dvacet let, ale nakonec jsme se přece jen shledali. A o to dramatičtější to bylo.
…
Po tom, co jsem začal s Klárkou pravidelně plavat (jakkoliv to jako plavání na začátku nevypadalo), věci se začínaly měnit, a to hodně od základu. Co se na začátku zdálo jen jako doplňkový tréninkový plán, z toho se postupem stával trénink na prvním místě…
…
Nikdy jsem nebyl žádný velký velký plavec, ale přece jen se mi nakonec povedlo proplavat se až ke kilometrové trati na otevřené vodě. A vlastně k tomu bylo potřeba mít „jen“ jeden umíněný cíl, správné lidi a dva roky práce…
…
A tak nějak se to zase sešlo a postavil jsem se na start Moldavského půlmaratonu, ovšem v kategorii MTB 34 km. Vzhledem k tomu, že jsem od června na horském kole vlastně pořádně neseděl a celé to moje horské kolo je pořád 26“ hardtailová Merida Matts osazená systémem 3×9, nedělal jsem si žádné iluze o průběhu. Že to bude ale takový průser, to jsem taky nečekal.
…
Minulý rok jsem si koncem léta dopřál týdenní dovolenou v Jeseníkách, abych si tam uspořádal takové malé běžecké soustředění před tím, než se postavím na start Jesenického maratonu. Týden jsem tam pobíhal po hřebenech a užíval si všudypřítomný klid a pohodu, které tyhle hory dokáží nabídnout. Pro mě naprosto jedinečné prostředí ke kterému mám velice osobní vztah.
…
Je to už pěkná řádka let, co jsem si pořizoval nové kolo. Cesta k němu ale nebyla docela jednoduchá, ovšem o to více jsem si z ní odnesl. Konečně jsem totiž zjistil, že se vyplácí spoléhat na vlastní hlavu, než na slepě nastudovanou teorii. A to ve všech ohledech.
…
S penězi je to vždycky problém. Člověk by jich potřeboval vždycky tak o trochu více, než jich zrovna teď má. Bylo by potřeba koupit támhleto, zaplatit tohle a pak ještě tamto. No a pak už nic nezbude. Však to znáte. Nějakou chvíli už se s penězi peru a stále na sobě zkouším nové mentální triky a zjišťuji, jak a co funguje.
…