Odpovědi jsem přestal hledat mezi řádky a začal je hledat mezi kruhy

Odpovědi jsem přestal hledat mezi řádky a začal je hledat mezi kruhy

Já si už si nějakou dobu myslím, že jestli se chce člověk zlepšovat, dřív nebo později přijde chvíle, kdy se musí rozběhnout a skočit. Skočit do prázdna, do neznáma, za někým, přes něco nebo proti něčemu. A taky koukat, že když už takhle skočil, aby taky dopadl tam, kam chtěl. (Nebo aspoň někam poblíž.) Jenže ono to ne vždycky musí být zrovna jednoduchý, proto je dobré hledat a sbírat různé pomůcky, znalosti, názory, odpovědi a zkušenosti, které by nám v tom skákání mohly nějak pomoct.

Já mám těch pomůcek hromadu, a spoustu zbytečných, ale je tu jedna jediná, která se tím mým skákáním proplétá stále dokola. Je to kniha a čtu ji pořád znovu, znovu a znovu. Pokaždé, co ji čtu, v ní najdu něco nového, snad i hlubšího, ale vždycky je to něco, co mi odpoví na nové otázky. Je to Musašiho Kniha pěti kruhů a pro mě je to doslova ten legendární Stopařův průvodce.

Dostal jsem se k ní trošku zvláštně – dost dlouhou dobu jsem totiž trénoval bojovky pod člověkem, který se za všechny ty roky stal v mnoha oblastech jakýmsi mým životním mentorem. No a s tímhle člověkem jsme takhle právě jednou seděli v čajovně a řešili, co je v tom mém bojování potřeba zlepšit, proč a jak se k tomu zlepšení vlastně dostat. Ke konci té diskuze zaznělo něco jako „to je ale napsaný všude možně, třeba v té Knize pěti kruhů. Však tu znáš, ne?“

„Kniha čeho? Pěti kruhů? Ne, tu neznám, “ odpověděl jsem.

„Cože? Tak to mi ani neříkej.“ zareagoval tenhle můj mentor a šel si pro další konvičku čaje.

Najednou jsem se cítil jak úplný pako, kterýmu něco fakt zásadního uteklo. A uteklo mu to asi hodně dávno, protože už jen ten název „Kniha pěti kruhů“ vypadá jako něco, co už nějakou chvíli je.

Možná kdyby teď ten můj mentor zůstal sedět a nějak v tom svém „to mi ani neříkej“ pokračoval, nebylo by to tak dramatické a já bych to nějak s klidem přešel. Jenže on se zvedl, odešel a nechal mě tam asi půl minuty sedět samotného. Tahle půlminuta ale stačila k tomu, aby spustila lavinu nejrůznějších myšlenkových pochodů.

Za dva dny jsem knihu držel v ruce a za dalších pár hodin ji měl i přečtenou. Jenže na těch několika stránkách jsem tenkrát viděl jen popis základních bojových technik – jak meč tasit, jak mečem protivníka odkrýt a jak mečem protivníka tnout. Přesvědčoval jsem se ale, že když jsem knížku četl, tak mám vlastně splněno a mému dalšímu růstu na poli bojových umění už nic nebrání. A ačkoliv jsem si říkal, že vím, o čem knížka je, pěkně jsem kecal. A kecal jsem hlavně sobě, protože jsem si styděl přiznat, že jsem v ní nic zas tak zásadního nenašel.

Co se mých tréninků týkalo, nějak se trénovalo a bojovalo dál a vlastně se i docela dařilo. Za nějakou chvíli jsem si ale knížku přečetl znova. Už ani nevím proč, možná jen tak z nudy, ale jaké nastalo překvapení, když jsem v ní našel odpovědi na nové otázky, které se mi v tu dobu honily hlavou… „Tak teď jsem to konečně pochopil,“ říkal jsem si… Jenže úplně stejný scénář se pak opakoval ještě několikrát a světe div se, pokaždé bylo co objevovat a pokaždé to všechno dávalo smysl…

Ona tahle kniha je totiž jednou z těch věcí, které umí vyprovokovat člověka k tomu, aby našel svoji vlastní odpověď kdesi uvnitř sebe a nehledal ji někde venku. Někde jsem slyšel, že uvnitř člověk najde odpovědi na všechny otázky, ale také je to dost často jediné místo, kde je nehledá. Možná proto, že neví jak a možná proto, že se bojí. Ale já věřím, že věcí jako je pro mě Kniha pěti kruhů, které nás dokážou nasměrovat tak, abychom si odpovědi zkusili nalézt sami, je kolem nás hromada. A věřím, že každý má takovou věc blíž, než si myslí…

Běhejte, bajkujte, užívejte,

McNeil

Comments are closed.