• Domů
  • Zápisky
  • Odpovědi jsem přestal hledat mezi řádky a začal je hledat mezi kruhy
https://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2020/05/Circles-scaled-960x600_c.jpg

Odpovědi jsem přestal hledat mezi řádky a začal je hledat mezi kruhy


Já si už si nějakou dobu myslím, že jestli se chce člověk zlepšovat, dřív nebo později přijde chvíle, kdy se musí rozběhnout a skočit. Skočit do prázdna, do neznáma, za někým, přes něco nebo proti něčemu. A taky koukat, že když už takhle skočil, aby taky dopadl tam, kam chtěl. (Nebo aspoň někam poblíž.) Jenže ono to ne vždycky musí být zrovna jednoduchý, proto je dobré hledat a sbírat různé pomůcky, znalosti, názory, odpovědi a zkušenosti, které by nám v tom skákání mohly nějak pomoct.

Já mám těch pomůcek hromadu, a spoustu zbytečných, ale je tu jedna jediná, která se tím mým skákáním proplétá stále dokola. Je to kniha a čtu ji pořád znovu, znovu a znovu. Pokaždé, co ji čtu, v ní najdu něco nového, snad i hlubšího, ale vždycky je to něco, co mi odpoví na nové otázky. Je to Kniha pěti kruhů a pro mě je to doslova ten legendární Stopařův průvodce.

Dostal jsem se k ní trošku zvláštně – dost dlouhou dobu jsem totiž trénoval bojovky pod člověkem, který se za všechny ty roky stal v mnoha oblastech jakýmsi mým životním mentorem. No a s tímhle člověkem jsme takhle právě jednou seděli v čajovně a řešili, co je v tom mém bojování potřeba zlepšit, proč a jak se k tomu zlepšení vlastně dostat. Ke konci té diskuze zaznělo něco jako „to je ale napsaný všude možně, třeba v té Knize pěti kruhů. Však tu znáš, ne?“

„Kniha čeho? Pěti kruhů? Ne, tu neznám, “ odpověděl jsem.

„Cože? Tak to mi ani neříkej.“ zareagoval tenhle můj mentor a šel si pro další konvičku čaje.

Najednou jsem se cítil jak úplný pako, kterýmu něco fakt zásadního uteklo. A uteklo mu to asi hodně dávno, protože už jen ten název „Kniha pěti kruhů“ vypadá jako něco, co už nějakou chvíli je.

Možná kdyby teď ten můj mentor zůstal sedět a nějak v tom svém „to mi ani neříkej“ pokračoval, nebylo by to tak dramatické a já bych to nějak s klidem přešel. Jenže on se zvedl, odešel a nechal mě tam asi půl minuty sedět samotného. Nevím, jestli to udělal schválně, ale tahle půlminuta stačila k tomu, aby spustila lavinu nejrůznějších myšlenkových pochodů.

Za dva dny jsem knihu držel v ruce a za dalších pár hodin ji měl i přečtenou. Jenže na těch několika stránkách jsem tenkrát viděl jen popis základních technik, jak meč tasit, jak mečem protivníka odkrýt a jak mečem protivníka tnout. Přesvědčoval jsem se ale, že když jsem knížku četl, tak mám vlastně splněno a mému dalšímu rozvoji už nic nebrání. A ačkoliv jsem si říkal, že vím, o čem knížka je, pěkně jsem kecal. A kecal jsem hlavně sobě, protože jsem si styděl přiznat, jsem v ní nic zas tak zásadního nenašel.

Nějak se teda bojovalo a trénovalo dál, ale za nějakou chvíli jsem si knížku přečetl znova. Už ani nevím proč, možná jen tak z nudy, ale jaké nastalo překvapení, když jsem v ní našel odpovědi na nové otázky, které se mi v tu dobu honily hlavou… „Tak teď jsem to konečně pochopil“, říkal jsem si…

Jenže úplně stejný scénář se pak opakoval ještě tak čtyřikrát nebo pětkrát a světe div se, pokaždé bylo co objevovat a pokaždé to všechno dávalo smysl. Ona tahle kniha je totiž jednou z těch věci, které umí vyprovokovat člověka k tomu, aby našel svoji vlastní odpověď kdesi uvnitř sebe a nehledal ji někde venku. Věřím, že takových věcí je kolem hromada, a že každý má takovou věc blíž, než si myslí…

Běhejte, bajkujte, užívejte,

McNeil

McNeil

Další příspěvky autora

Menu