Každý den je vítězstvím

Každý den je vítězstvím

Bude to pár týdnů zpátky, co jsem si naordinoval delší vyjížďku na kole do hor a kopců. Celkem asi 160 km jízdy a přibližně 3000 m převýšení. Fakt, že jsem měl tuhle trasu naplánovanou na přelomu podzimu a zimy, vnášel do celé trasy trošku víc nejistoty a o kousek také zvyšoval její náročnost. Bylo potřeba řešit oblečení do táhlých kopců a dlouhých sjezdů. Bylo potřeba řešit osvětlení, se kterým bych mohl šlapat dobrých pár hodin za tmy v provozu a bylo potřeba řešit také něco málo jídla a pití, které by mě na těch horských 160 km udrželo na živu bez nějakého zásadního doplňování zásob. Všechno ideálně tak, abych to dokázal vézt pouze v dresu, bez batohů a kapsiček. Jak už to na těch mých silničních výpravách bývá, cestou jsem měl přejet i nějakou tu lesní cestičku, u které jsem si nebyl moc jistý, jestli bude na silničce jetelná. Byla sice trošku náročnější, než jsem si ji původně představoval, ale s troškou opatrnosti a citu nakonec projet přece jen šla.

Celá jízda šla překvapivě dobře. Vyšlo počasí, kolo frčelo, nohy šlapaly a tělo neprochládalo ani ve dlouhých sjezdech. Všechno klaplo a všechno si sedlo. Když se nad tím tak zamyslím, tak to vlastně byla jedna z nejlepších cest kterou jsem kdy jel. Prostě paráda.

Pár týdnů po tom jsem si projel další cestu, o trošku kratší a ne úplně v horách. Měla mít něco kolem 60 km a jestli tam mohlo být převýšení kolem 800 m, bylo to moc. Bylo tady pár detailů, které tu cestu dost znechutily. Měl blbě dopnuté rukavice, táhlo mi na zápěstí a neuměl jsem se toho zbavit. Cesty, po kterých jsem jel, byly celé potažené blátem, snad od traktorů z polí, nevím, ale jelo se po nich tak nějak dost špatně. A to nejhorší – nohám se prvních 30 km vůbec nechtělo šlapat. Ve srovnání v těmi 160 km bylo tady všechno špatně. Nakonec jsem to ale přemohl a naplánovaný okruh nějak z nouze dokončil.

Tyhle dvě vyjížďky byly na úplně opačných koncích stupnice výkonu i zábavy. A vlastně to potvrzuje i tu trenérskou teorii, že je tady nějakých 10% tréninků, které člověku sednou jako nikdy. Pak je tu dalších 10%, které naopak nesednou vůbec a člověk si je hrozně protrpí. A těch zbylých 80%, to jsou tréninky, které člověk prostě odjede podle plánu a žádný kouzla se během nich nekonají. A je to právě těch 80%, kde člověk nabírá a které ho pomalu a po krůčkách posouvají dál – opakováním, opakováním a opakováním, trénováním, trénováním a trénováním.

A vlastně proč ne. Já jsem si tu stupnici ale rozdělil trošku jinak: Těch prvních 10% tréninků, to člověku zvedá morál a motivaci. Těch 80% běžných tréninků, ty trénujou tělo. A těch posledních (a nejhorších) 10%, ty trénujou hlavu, která je v ultravytrvalostních sportech sakra důležitá. Ono totiž vyrazit na trénink a nevzdat ho i přes to, že je venku tma, hnusně, zima, prší a celé je to vlastně od začátku na prd, dokáže člověku změnit pohled na svět.

Z té své (ne)vydařené vyjížďky jsem měl ve finále radost hlavně proto, že jsem ji odjel celou a takhle ke konci roku to bylo i takové moje malé eso, které mi zase připomnělo, že každý malý úspěch se cení a každý den je vítězstvím. To totiž mohlo v tom uplynulém roce místy trošku zapadnout, takže je určitě dobré, si to sem tam nějak připomenout.

Tak jo. Dík, že jste tu byli a zas někdy!

Běhejte, bajkujte, užívejte…

McNeil

Comments are closed.