O tomto blogu
Když nic není, musíš běžet s tím, co je…
… Odpověděl mi taťka klidným hlasem do telefonu, když jsem si během výběhu trochu sarkasticky postěžoval na těžký život těch, co tráví volný čas běháním po horách s minimem výbavy. Nevím, jak moc hluboce měl taťka tu větu promyšlenou, ale kdyby věděl, jakou lavinu myšlenek tím v mé hlavě ten večer spustí, možná by ji nikdy neříkal.
Tenkrát jsem si šel zaběhnout původně naplánovaných pár desítek kilometrů, jenže se mi to vlastní nešikovností trošku zkomplikovalo. Seběhl jsem z trasy a nepříjemně si ji protáhl. Pomalu docházely zásoby jídla i vody, a pomalu docházela i energie. Začínalo se stmívat, tělo prochládalo a já měl před sebou ještě dobrých 20 km běhu. „Když nic není, musíš běžet s tím, co je.“ Na poprvé to neznělo nijak zvlášť převratně. Ovšem později, během několika kilometrů tvrdšího stoupání, kdy už se o slovo hlásila horská noc a chlad, nabírala tahle věta stále více na svém významu.
Bylo potřeba trošku zaimprovizovat a tak jsem do zbytku vody nasypal rozmačkané borůvky, na které jsem cestou narazil, a připravil si tak rychlou borůvkovou šťávu. Dalších několik hrstí borůvek jsem hned snědl, abych do sebe dostal nějaký cukr a mohl stoupat dál. Než jsem se ale vymotal z lesů a vyškrábal se zpátky na ten správný hřeben, kde jsem chtěl původně být, ztratil jsem bezmála dvě hodiny času a další hromady energie, kterou jsem teď těžko doplňoval. Ale byl jsem tam, kde jsem potřeboval být, zpátky na trase.
Jak jsem tam tak přebíhal ten horský hřeben a přemýšlel, jestli se mám spíš litovat, nebo si fandit, zjistil jsem, že jsem se jaksi nevědomky přimotal ke stádu kamzíků, které teď běželo pár metrů ode mě. Zastavil jsem se a chvíli jen koukal na to, co se kolem děje. Téměř na dosah ruky pobíhající stádo kamzíků na hřebeni hor, kde už nenarazíte na nic, kromě trávy, kamení a lehce vyšlapané cestičky, která se v padající tmě ztrácí před očima stejně jako siluety stáda.
Do pohybu mě zase dal až přicházející studený vítr, který radil, že za dalších pár desítek minut už to tady jen v trenkách a v botách bez ponožek úplná legrace být nemusí… Tak jednoduchá chvíle, tak krásně přímočará. Ten svět z telky tady někde kolem asi fakt bude…
Závod rájem je blog o jednoduchosti, který se pohybuje na hranici ultravytrvalostního běhu a běžného života. Každé ultra je totiž takový malý život nanečisto. Je tam čas na to, vyzkoušet si co funguje a co ne, a příště to třeba zlepšit nebo udělat jinak. Ať už se totiž jedná o ultravytrvalostní závod nebo třeba o další den v práci, vždy je dobré se alespoň trochu připravit a vědět, do čeho nastupujeme. Protože pokud to vědět nebudeme, riskujeme, že seběhneme z trasy, budeme se bezcílně motat dokola a ztrácet čas, energii i motivaci.
Běhejte, bajkujte, užívejte.
McNeil