O tomto blogu | ZÁVOD RÁJEM

Když nic není, musíš běžet s tím, co je…

Tuhle větu mi kdysi řekl táta do telefonu, když jsem si během horského výběhu trochu sarkasticky postěžoval na těžký život člověka, který tráví volný čas běháním po kopcích s minimem výbavy… A který se před nějakou chvíli ztratil.

Původně to měl být jen pár desítek kilometrů dlouhý běh. Jenže jsem vlastní nešikovností seběhl z trasy, protáhl si cestu, pomalu mi docházelo jídlo, voda i energie a začínalo se stmívat. V tu chvíli ta věta nezněla nijak zvlášť převratně. Spíš jako suché konstatování reality.

Jenže čím déle jsem stoupal zpátky na hřeben, tím větší smysl dávala. Do zbytku vody jsem rozmačkal borůvky, pár dalších hrstí snědl cestou a nějak se vyškrábal zpátky tam, kde jsem původně měl být.

A pak se stalo něco, kvůli čemu si ten večer pamatuju dodnes. Na hřebeni, v padajícím šeru, jsem se najednou ocitl pár metrů od stáda kamzíků. Na chvíli jsem jen stál a koukal. Kolem tráva, kamení, úzká pěšina, studený vítr a svět, který byl najednou úplně jednoduchý.

Tam někde vznikla původní myšlenka Závodu rájem. Blogu o vytrvalostních sportech na hranici výkonu, dobrodružství a běžného života. O běhu, horách, závodech, tréninku a chvílích, kdy člověk zjistí, že i když sejde z trasy, pořád může běžet s tím, co právě má.