Papír podporuje radost z práce
Zápisky

Radost z práce mi přinesl zase až papír

Nějakou chvíli zpátky jsem se snažil v maximální míře používat elektroniku téměř na všechno. Na nejrůznější poznámky, na organizaci práce i na organizaci osobního života. A pokud by se objevilo i něco dalšího, co bych potřeboval organizovat nebo o čem se někde psát nějaké poznámky, rozhodně bych k tomu používal výhradně elektroniku. To se ale změnilo a i přes veškeré výhody, které s sebou digitální svět nese, jsem se vrátil zpátky k papíru. A postupně jsem zjistil, že při všech těch papírových zápiscích si utřídím myšlenky daleko víc, než když koukám do Outlooku, OneNote nebo jakéhokoliv jiného nástroje. Dokonce si u toho i odpočinu a skoro se zdá, že mi papír přináší i o trošku větší radost z práce.

Od papíru k technologiím a zpět

V mém předchozím zaměstnání se dost důsledně dbalo na řízení času. Bylo dost práce a bylo potřeba mít přehled v tom, co se stalo, co se děje a co se bude dít. A bylo potřeba, aby ten přehled měli všichni ti, kterých se dané věci týkají. Sdílení informací, řízení času a efektivita by zde mohli mít své pomníky.

Celý tenhle přístup, který byl maximálně orientovaný na efektivitu, mi opravdu hodně dal a jsem za to neskutečně vděčný. Naučil mě řídit si čas a určovat si priority. Naučil mě delegovat věci. Naučil mě vnímat práci, povinnosti a touhy v nějakém uchopitelném rámci, ke kterému se stále pravidelně vracím a připomínám si ho hlavně ve chvílích, kdy je toho na mě začíná být moc. A také mě naučil dva nové termíny, které jsem do té doby přehlížel a které se s odstupem času ukázaly jako dost zásadní. Jsou to transakční a oportunitní náklady.

Ne, ne. Tohle nebude článek o Time Managementu, ale vlastně kolem něj tak trošku bruslí, protože právě přes ten Time Management jsem se dopracoval zpátky k papíru, kterého jsem se svého času tak urputně zbavoval.

Ten tlak na efektivitu, digitalizaci a sdílení všeho mi ale také něco vzal. Když se nad tím člověk zamyslel, tak se celý takový život odehrával vlastně v nějakém nástroji na řízení čehokoliv, kde si člověk zaznamenával schůzky, úkoly, poznámky a všechno ostatní, co potřeboval. Pracovní i osobní záležitosti, všechno na jednom místě (což umí být strašně pohodlné, protože člověk pak prostě koukne na jedno místo a vidí všechno). Všechno synchronizované a dostupné na všech zařízeních. Ačkoliv jsem se snažil veškeré principy dodržovat, vždy tam něco nesedělo. Ale protože jsem to neuměl pojmenovat, a vlastně jsem ani neměl moc čas se tím zabývat, dával jsem to za vinu tomu, že prostě jenom dostatečně důsledně nedodržuju metodiku a je potřeba se zlepšit. Došlo to až tak daleko, že jsem se toho jednoduše skoro zbláznil a tak nějak včas z toho „efektivní-za-každou-cenu“ vystoupil.

Zajímavé bylo, že když jsem pak po odchodu startoval nějaké nové aktivity a snažil jsem se znovu důsledně dodržovat všechno, co jsem se doposud naučil, zjistil jsem, že ani tentokrát to není úplně bez problémů. Chvíli jsem se s tím pral, dokola se vracel k metodice nakonec jsem ale nějak přirozeně dospěl k tomu, že tím nenechám svazovat a zkusím na to nahlížet spíš jako na koncept či inspiraci. Možná to bylo tím, že úkolů i povinností bylo znatelně méně, ale o to složitější byly, nicméně jsem po určité době začal úkoly zpracovávat víc na papíře než na klávesnici. A pak se postupně začalo rozjasňovat.

Papír podporuje kreativitu a ta zase podporuje radost z práce

Nebyla to metodika. Nebyl to nápor práce a nebylo to prostředí. Byla to kreativita, která tomu celému chyběla. Pokud se podívám na své úkoly teď, není jich o nic méně než jich bylo před tím, právě naopak. Co se složitosti řešení týká, rozhodně se jedná o větší výzvy než dřív. Jak to, že s tím teď tolik nezápasím?

Pracuju na papíře, někdy na tabuli a hrozně mi to vyhovuje. Pokud něco vymýšlím, kreslím a píšu. Škrtám, podtrhávám, šipkuju, odrážkuju, přepisuju a zase škrtám. Rozkreslit si na velkou tabuli nebo papír svoje myšlenky je tak osvobozující! Úplně jiná liga než to klikat do nějakého nástroje a na monitoru. Pokud něco plánuju, zafixuju to v diáři tak, že to napíšu perem na papír s daným datem. Tam to pak je a přeplánovat to jde jen tak, že to člověk zase napíše jinam, žádné překlikávání datumů. Pokud si chci něco zapamatovat, sednu a napíšu si k tomu krátký příběh. Sepsat si pocity, myšlenky a nápady v klidu na papír mi pak připadá jako když píšu dopis sám sobě. A když si tam ještě něco poškrtám a podtrhám, to je pane zážitek! Člověk z toho má úplně jiný pocit, než to zapisovat do nějakého chladného a neosobního nástroje na mobilu nebo počítači.

Papír má pro mě, na rozdíl od digitálních nástrojů, právě tu výhodu, že si na něm člověk může dovolit tvůrčí proces v jeho nejryzejší podobě. A když to jó nejde, člověk to prostě, vytrhne, zmačká a hodí proti zdi. Uvolňující! Tomu se žádné „zavřít okno“ a „přejete si uložit?“ snad ze své podstaty nikdy nemůže vyrovnat.

Nechápejte mě špatně, elektroniku stále používám. Beztak, pokud něco někomu předávám, je to téměř výhradně v elektronické podobě, stejně tak i tenhle článek je ve finále napsaný na počítači. Ale ten tvůrčí proces za tím, ten zase naopak probíhá téměř výhradně offline někde, kde se můžu zavřít do svého vlastního světa a řešení si tam „užít“ po svém. Že s sebou musím nosit pořád nějaký diář nebo deník? No jo no, musím… 🙂

A zase je to o tom samém – prožít si a pochopit

Úplně na závěr už jen napíšu to, že mi vlastně pomohlo dát trošku prostor nějaké přirozenosti práce či jak to nazvat. Když se totiž podívám na celý ten způsob práce, který jsem se na sebe snažil naroubovat dříve, nijak zásadně jsem se od něj vlastně neodklonil. Jen jsem ho začal používat jinak a v jiné formě, koncept ale zůstává stejný. Když se nad tím pak člověk zamyslí ze sakra velké výšky, je to opět ta samá situace jako v jakémkoliv jiném případě – jde o to trénovat, poznat a ve finále pochopit princip. Trénink ale musí být odžitý a poznání musí být vlastní. Jinak hrozí, že člověk princip ani tak nepochopí, jako se ho spíš pouze naučí. A to si ne vždy musí sednout. Už jsem to vlastně kdysi psal v článku Jak jsem se vracel k horské cyklistice a učil se věřit sám sobě, ale napíšu si to sem znovu. Vlastní názor si člověk asi fakt nemůže nastudovat. Vlastní názor si člověk musí prožít.

Tak jo. Díky, že jste tu byli a zase někdy.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil

Začínal jako horolezec, pokračoval jako biker a skialpinista a skončil jako ultramaratonec a triatlet. Všechno to, čím v outdooru prošel, teď kombinuje do aktivit, které se vlastně ani nedají nijak rozumně pojmenovat. Nejblíže by to bylo možné shrnout něčím jako "výš, dál a rychleji".