TriathlonOdNuly
Zápisky

Triatlon od nuly: Učíme se posilovat a správně jíst

Posilovna mě nikdy nebavila a proto jsem tam taky nikdy nechodil. Jestli jsem se tam za celý svůj život ukázal třikrát, bylo by to moc. A tak jsem si taky nedělal žádné iluze o tom, že bych věděl, jak a s čím mám správně cvičit. Jenže jsem si také uvědomoval, že jestli ten triatlon máme dostat někam dál, posilovně se beztak nevyhneme. Do vody jsem teď nějakou chvíli stejně nemohl a tak jsme s Klárkou zavítali právě do posilovny. No a protože posilovna je takové její domácí prostředí, změny na sebe nenechaly dlouho čekat a Klárka začala psát úplně novou kapitolu tréninku… A dost možná že ne pouze tréninku…

Stejně jako tomu bylo dřív s plaváním, i tady jsme začínali úplně od začátku. Různé cviky, které v podání trenérů vypadají vcelku jednoduše, ve finále jednoduché vůbec nejsou. Maximální váha, kterou jsem dostal do ruky, byla snad dvě kila, možná ani to ne. Vlastně jsme pracovali spíš s gumou, kterou jsem měl různě natahovat. A asi nebude žádným překvapením, že to, co jsem tam předváděl, stálo za prd. Nicméně trénujeme dál a já jsem postupně zjistil, že ona ta posilovna má trošku víc důsledků, než jaké jsem od ní původně očekával.

Ten první je asi jasný. Pomaličku se Klárce daří, dostávat mě do formy. S odstupem času musím přiznat, že celé to posilování k něčemu skutečně vede. Ve vodě se cítím daleko silnější a v běhu se mi do kopců (alespoň pocitově) šlape tak o polovinu líp než kdykoliv před tím.

Tady jsem si myslel, že to tak nějak skončí a že nic dalšího mi ta posilka přinést asi nemůže. Ale ona přinesla, a je to možná daleko zásadnější. Jde tady totiž o stravu. Jasně, všichni víme, že strava je důležitá – pro všechny, ne jen pro sportovce. Ale i přesto, že to víme, se k tomu sem tam umíme postavit trošku benevolentně. Přesně můj případ. Ráno nestíhám, tak nejím a řeším to nějak za pochodu cestou do práce. Oběd nestíhám, proto improvizuju během dne. Jediné rozumné jídlo, které si dopřeju, je pak někdy k večeru, když už se o mě pomalu pokouší hypoglykemie.

„To si děláš srandu, takhle teda ne! “ Zavelela jednou Klárka. „Budeš mi psát všechno, co a kdy jíš.“ A bylo to. Konec s rebélií ve stravování, přišel dozor a začalo se to řešit. Klárka se sice chvíli nad mými stravovacími návyky rozčilovala, ale nakonec mě přece jen trošku zformovala. Ne vždycky se to povede, ale snažím se hlídat si pravidelné snídaně, obědy i večeře. A pokud se najde prostor, dovolím si i lehkou svačinku. Tedy nutno podotknout, že nejsem z těch, kteří by se nafoukli fastfoodem nebo něčím instantním, tahle éra už mě dávno přešla. Myslím, že jím docela normální jídla, jenom jich jím hrozně málo a nejím je pravidelně.

Co se stravy týká, je tady ještě opravdu hromada prostoru pro zlepšení, ale snažím se. Klárka tady tu změnu stravovacích návyků roztlačila a je už na mě, abych to nenechal usnout. Ona totiž zrovna tahle změna bude mít na celý můj dosavadní „always-busy“ životní styl zásadní dopady. Na začátku alespoň do té míry, abych se dokázal rozumně a pravidelně najíst. Tuším ale, že u toho to neskončí. Myslím, že to „busy“ bude muset být co nejdříve „busy“ pouze tak, aby tréninky, strava i odpočinek byly co možná nejvíce konzistentní. A to teprve bude něco.

No a jestli si teď říkáte, co jsem to za pako, že tady pořád dokola melu něco o Havaji a přitom se neumím sám ani pořádně najíst, tak je to přesně tak, jak jsem řekl už dřív – bude potřeba se od základu změnit a, nehledě na to, kolik jsem toho doposud naběhal a nazávodil, tohle celé bude možná trochu bolet.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil

Začínal jako horolezec, pokračoval jako biker a skialpinista a skončil jako ultramaratonec a triatlet. Vedle toho, že miluje dlouhé tahy v kopcích na lehko, taky miluje animované seriály a artbooky všeho druhu. Nezastupitelné místo v jeho životě hraje Garfield, Kim Possible a Pirát Divoký Jack.