Swim
Zápisky

Neplavec plavcem 2: Děláš to blbě, dělej to jinak

Po tom, co jsem začal s Klárkou pravidelně plavat (jakkoliv to jako plavání na začátku nevypadalo), věci se začínaly měnit, a to hodně od základu. Co se na začátku zdálo jen jako doplňkový tréninkový plán, z toho se postupem stával trénink na prvním místě…

Během prvních tréninků jsme vlastně nedělali nic jiného, než že jsem se měl položit na hladinu a chvíli tam zůstat tak, abych se nikam a jinak nepřevrátil. A pak vydechovat do vody. A beztak mi nešlo ani to. Nešlo mi to tak moc, až jsem si někdy myslel, že se mi na to Klárka prostě vykašle.

Ale nevykašlala. Z tréninků, o kterých jsem si myslel, že budou jen do počtu ke kolu a běhání, se nakonec stala pravidelná plavecká session 2x až 3x týdně s Klárkou, zbylé dny pak sám. Začalo mě to celé bavit tak moc, že jsem běhání a kolo vlastně na celou zimu a značnou část jara úplně odložil.

Klárka měla mraky trpělivosti, pochopení i smysl pro humor. Nepřestávala sledovat a opravovat všechno, co jsem dělal blbě a dělat neměl. Do teď moc nechápu, kde brala (a vlastně pořád bere) motivaci, chodit se mnou trénovat v pátek pozdě večer nebo naopak v sobotu brzo ráno. Takový ten čas, kdy by si člověk zcela určitě našel asi lepší zábavu, než někoho učit plavat.

Moje kapacita plic nestála za nic. Uplavat 50 metrů v kuse pro mě byla dlouhou dobu vcelku nereálná meta. Jedno špatné tempo čehokoliv znamenalo okamžitý kyslíkový deficit, ze kterého jsem se už neuměl nijak dostat.

Z tréninků  jsem často chodil rozbitý tak moc, že jsem před bazénem sedl do auta a klidně na hodinu a půl usnul ještě na parkovišti přímo před bazénem. Vždycky jsem si po takovém svém malém osobním vypnutí vzpomněl na ty svý libový plány, jak „přes zimu naplavu a v sezóně odstartuju.“

Myslím, že Klárka mi vcelku přesně ukázala, jak bláhově jsem si to své plavání představoval, když mi někdy začátkem června (minulého roku) připomněla, že pokud vydržím, v zimě se možná dostaneme na nějaké delší vzdálenosti než jen těch ušmudlaných 50 metrů (a to ještě když tam nahoře zrovna někdo není doma).

Ačkoliv mě tréninky s Klárkou hrozně bavily, uvědomoval jsem si, že jsem na ten rok úplně vysadil běh i kolo, a trošku jsem se bál, že se mi to celé akorát zkomplikuje, protože tomu plavání možná dávám až příliš. Vlastně mi připadalo, že v tom plavání hodně dlouho stojím na místě a nepozoruji žádné zlepšení. A to mě někdy trošku vyvedlo z míry. O to více, že jsem zároveň cítil, že jsem ztratil vytrvalost v běhu.

Ale Klárka pořád věděla kam dál. Na začátku tahala za ruční brzdu a nic nepodceňovala. Naopak mě nutila stavět základy hodně pomalu, ale o to kvalitněji. A to kolikrát znamenalo, že mě vytáhla z vody a to, co mi nešlo, se mnou motala pořád dokolečka na suchu, až to do té hlavy prostě naskočilo. Výjimkou nebylo ani to, že mě chytla za ruce nebo nohy a pohyb, který mi nešel, se mnou prostě opisovala tak dlouho, dokud mi to nezačalo dávat alespoň trošičku smysl.

Pomalu také začínala tlačit na vzdálenosti a ze shovívavého přístupu „50 m v klidu a když nebudeš moct, tak se klidně zastav“, se postupně stalo „100 metrů a po padesáti se nezastavuj, nebo když to hodně nepůjde, tak máš tři sekundy na vydýchání, jinak to nepočítám a poplaveš to znovu“. K tomu se začaly nabalovat obrátky, starty, postupné vícebazénové délky, intervaly a sem tam i motýl.

Bolelo to sice pořád stejně, ale tělo si na kyslíkový deficit pomaličku zvykalo. Prodlužování vzdáleností nám nakonec přineslo 800 m v kuse s obrátkama a rozhodnutí, odstartovat první závod. (No a to je kapitola sama o sobě, o tom snad později).

A když se na to teď zpětně dívám, celý ten plavecký trénink mi zase připomněl dvě věci.

První – pokud se do něčeho chce člověk pustit, tak do toho. Nemá smysl na nic čekat. Stačí se jen rozhodnout a věnovat se tomu v takové míře, za jakou mu to ještě stojí. Potvrdil jsem si to, když jsem několik let zpátky začínal trénovat na ultramaratony a potvrdil jsem si to o teď, když jsem začal trénovat na triatlony. Nikdy v životě jsem totiž neběhal jinak než z donucení a nikdy v životě jsem neplaval jinak, než na někdy ještě na základní škole v bazénu s kámošema (a to bych k plavání, o jakém mluvíme teď, moc nepřirovnával). Přesto teď dokážu pokládat desítky kilometrů v horách po svých a přesto jsem dokončil triatlon (olympijskou vzdálenost) s protrženým ušním bubínkem, kdy se mi uprostřed jezera motala hlava a pomalu jsem ztrácel vědomí.

A ta druhá – ego stranou. Pokud to jen trošku jde, tak jít a říct si o pomoc. Svěřit se jiným, učit se, respektovat je a věřit jim. V mém případě jsem za Klárku vděčný jak jen být můžu. Je totiž super. Z toho, co jsem považoval za nutné zlo, dokázala udělat session, díky které celé to závodění začínám chápat i z jiné perspektivy, než jen pouze jako „naplavat a odstartovat“.

No, nám triatlonová sezóna už dávno skončila, ale připravujeme se na tu příští. To už si ale nevystačíme pouze s účastí v závodech a s jejich dokončením. Celý tenhle podnik se totiž už na začátku rozjížděl s tím, že za pár let jedeme na Havaj. A někde tady vlastně začíná příběh o tom, jak bojujeme o přední příčky.

Ale k tomu jen plavání stačit nebude. Takže uvidíme, co se dalšího se vymyslí.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil

Čaute, já jsem David, ale na internetu si říkám spíš McNeil. Běhám po kopcích, proháním kola, závodním v triatlonech a jednou za čas se vydám někam za dobrodružstvím. Ve všem tom sportování se snažím hledat přesah do běžného života a sem tam o tom něco napíšu.