Adventure

Malá Fatra a Vysoké Tatry: Někdy se vyplatí trošku zpomalit

Jo, Vysoké Tatry. Kopce, které jsem měl dost dlouhou dobu vlastně přímo za zadkem, ale za patnáct let (a možná i trošku víc) jsem se do nich nedostal ani jednou. Z nejrůznějších důvodů, ale většinou kvůli práci, penězům nebo kombinaci obojího. Za poslední rok se ale hromady věcí změnily a to s sebou přineslo šanci dotáhnout i nějaké resty a Tatry byly nepochybně jedním z nich. Protože jsem nebyl sám kdo má v Tatrách nějakou nedodělanou práci, bylo potřeba se do toho ještě před koncem roku trošku opřít a nějakou akci ještě před koncem roku spíchnout. A ačkoliv to chvíli vypadalo, že už se letos žádné vyšší kopce nepodaří, nakonec se to nějak dokleplo, cestu jsme i přes veškeré „výzvy“ polepili a Tatry naplánovali na čtyři dny – od čtvrtka do neděle.

Plán byl vcelku jednoduchý – ve středu večer zabalit auto a vyrazit do Českého Těšína. Tam přespat a ve čtvrtek ráno se vydat na Slovensko, nejprve na Malou Fatru. Tam jsme se chystali na Velký a Malý Rozsutec a ihned po tom se přesunout pod Vysoké Tatry. Pátek a sobotu pak strávit výstupem na Kriváň, Rysy, Koprovský štít, Priečné sedlo, nebo něco podobného. Tak nějak vypadal plán na začátku týdne, který ovšem vzal hned ve středu za své. Komplikace se objevily totiž ještě dřív, než jsme začali balit auto.

Ivet v tom samém týdnu totiž dělala státnice a posledních několik týdnů tak bylo poněkud náročnějších. Když mohla, tak šprtala, zbytek času pak trávila přípravou hodin pro děti ve škole nebo přípravou rodičáku (zmiňoval jsem se, že je to učitelka na základce?) Závěrečné dny před státnicemi už pak jela vlastně jen ze setrvačnosti, ale zmáklo se to a Ivet nakonec státnice dala parádně – šprtka jedna! Jenže hned po tom, co trošku ubrala na tempu, na ní padl nějaký Moribundus. A ačkoliv to nebyl ten nejpopulárnější, když jsem se ve středu vrátil z práce, rozhodně nebyla ve stavu, ve kterém by bylo vhodné šplhat po horách a trávit tři noci v autě. Středeční odjezd jsme tedy zrušili s tím, že ještě jeden den počkáme. Ve čtvrtek ráno na tom Ivet byla o poznání lépe, nicméně mi při pohledu na ní mi cesta do hor nepřipadala jako nejlepší nápad. Jenže za pár hodin se z postele ozvalo: „Jsem dobrá, můžeme jet.“ A protože se proti tomuhle konstatování nedá nic moc namítat, jeli jsme. Jen jsme potřebovali trošku upravit plány, ale protože nás čekalo hezkých pár hodin autem, promyslíme to až na cestě. Zabalili jsme spaní a kuchyň a vydali se na cestu.

První den – příjezd a zahřívací kolečko

Vyjížděli jsme ve čtvrtek kolem poledne s tím, že jedeme přímo na Malou Fatru bez zastávky v Českém Těšíne. Netrvalo dlouho a plány byly upravené. Ona je Ivet vlastně takový docela dobrý plánovač tras a tak u nás platí takové nepsané pravidlo, že pokud trasy přímo nevymýšlí, alespoň je schvaluje. Moje plánování totiž nějak nevychází co do vzdálenosti a/nebo náročnosti a tak jsme si celou tuhle agendu raději předali. Podle všeho to vypadalo, že na Slovensko dorazíme ve čtvrtek pozdě odpoledne a tak bychom ještě nějaký krátký zahřívací výlet zvládli. Los padnul na výstup z Terchové na Malé Nocľahy a zase zpátky. A když by se povedlo cestou i něco vyfotit, bylo by to jenom plus. Na pátek jsme pak plánovali okruh přes oba Rozsutce a na sobotu Rysy. S těma jsem měl ještě vlastní plány, ale k těm se dostanu později. Celou neděli jsme si pak rezervovali na cestu zpátky do Prahy. Oproti původnímu plánu jsme o nějaký ten den přišli, ale jednoduchá matematika mi říká, že dva půl dne v horách je pořád víc než žádný den v horách.

Cesta na Slovensko probíhala vcelku v pohodě a do Terchové jsme dojeli víceméně na jeden zátah. Na místě jsme omrkli okolí, abychom věděli, kde by bylo možné v klidu strávit noc a během několik minut jsme našli vcelku hezké parkoviště u fotbalového stadionu. Protože do setmění bylo ještě dost času, mohli jsme se v klidu vydat na naši večerní procházku po okolí. Po příjezdu jsme auto přestavěli z cestovního módu na obytný a vydali se z Tiesňavy nahoru na Malé Nocľahy. Cestou nahoru jsme potkali takového postaršího turistu, který ale na svůj věk vypadal sakra ve formě. Opálený a s úsměvem na tváři se nás zeptal, kam že se to tak na večer chystáme? Možná se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že se mu maličko ulevilo, když jsme řekli, že jen tady kousek a pak zas hned zpátky, že žádný velký tah už neplánujeme. Možná věděl něco, co my ne. Třeba to, že nahoře bydlí medvědi? Těžko říct…

Malé Nocľahy jsme zmákli a ze shora omrkli krajinu kolem. Docela zajímavé rozhledy do všech těch rokliček, které se pod námi rozprostíraly, to vám povím. Zatím se mi tu hodně líbí, tak uvidíme, co nám to přinese dál. Nevím, jak dlouho jsme tam nahoře mohli být, ale vyšlo nám to tak akorát na to, abychom vyběhli nahoru, z vršku se porozhlídli do okolí, cvakli pár fotek a cestou zpátky při soumraku toho medvěda skutečně potkali.

Po návratu zpět k autu jsme se chopil plotny a uvařil naši (téměř už klasickou) večeři – bulgur se zeleninou. Trocha čaje, teplé spacáky a jasná noční obloha slibovaly krásnou a dobrou noc…

Druhý den – Malá Fatra, Velký a Malý Rozsutec

Druhý den ráno jsme se přesunuli na Biely Potok odkud jsme měli naplánovanou další trasu. Čekala nás Malá Fatra a chystali jsme se na Velký a Malý Rozsutec. Já jsem o něm slyšel opravdu spoustu povídaček o tom, jak je to nádherný (a možná snad i nejhezčí) kopec na Slovensku – a Ivet to jen podporovala. Já tady na Fatře vlastně nikdy nebyl a Ivet měla z minulých let ještě jeden restík v podobně nezdolaného Rozsutce, takže zdolat oba na jeden zátah nám vlastně připadalo jako dobrý nápad. Dnešní trasa tedy měla vést asi nějak takhle: Z Bieleho Potoka po modré na Sedlo Mezirozsutce a dál pak po červené na Velký Rozsutec. Odtud pak dolů na křižovatku Pod Rozsutcem a znovu po modré na Sedlo Mezirozsutce. No a odtud pak na Malý Rozsutec a po zelené zpátky k autu do Bieleho Potoka.

Celá trasa sebrala něco kolem 17 km a 1500 výškových metrů a musím uznat, že ty říkanky o tom, jak jsou tady ty kopce nádherné, mají něco do sebe. Rozsutec (ať už malý nebo velký) je úžasný kopec, kde si člověk přijde na své snad ve všech ohledech. Je vysoký, technický, ostře stoupavý i ostře klesavý a jsou z něj nádherné výhledy všude do světa. Při výstupu člověk sem tam narazí na zajištěnou část cesty, díky které je trasa příjemně proměnlivá. Ať už je člověk turista, sportovec, fotograf nebo kdokoliv jiný, tady si na své přijde vždy.

Hned na začátku trasy, v okolí Jánošikových dier, jsme se potkávali s docela početnými skupinkami lidí, ale těm jsme se ztratili hned na prvním rozcestí Ostrvném, odkud můžete vyrazit po žluté nebo pokračovat dál po modré, která kopíruje Hlboký potok. Většina se vydávala právě na žlutou, ale protože my jsme měli v plánu modrou, trošku se nám uvolnila cesta. Tenhle úsek Jánošikových dier je moc hezký, člověk prochází takovými skalními soutěskami a roklemi mezi vodopády, že se vlastně ani nemůže divit tomu, že tu není sám. Nádherné prostředí, o tom žádná.

Jak jsme tak ukrajovali z naší naplánované trasy, vždycky jsme dohnali nějakou skupinku lidí – většinou v nějakém techničtějším úseku, ale pokaždé jsme stihli docela rychle zmizet. Snad jen jednou jsme se maličko zasekli v zašpuntovaném úseku, kde mělo pár lidí problém přelézt takový asi dvoumetrový kámen. Trošku komické bylo, že nějaký pán, který se už dostal nahoru, podával nějaké jiné paní, která byla zatím dole, hůlku, které se měla chytnout on že by ji jako vytáhl nahoru. Problém ale byl, že hůlka byla teleskopická a paní (ačkoliv nebyla vysloveně obézní) měla zcela jistě pár kilo navíc. Když se paní dole chytla hůlky a pán nahoře za hůlku zatáhl, hádejte, co se s hůlkou stalo? Ano, roztrhla se a paní se během několika málo sekund ocitla ještě o trošku níž než odkud startovala. Celá akce se obešla bez zranění, ale když bych popustil uzdu fantazii, mohlo se hrát minimálně o kotník, v horším případě o hlavu. No nic, pojďme dál…

Mohlo být kolem poledne, když jsme dorazili do sedla Mezirozsutci, kde jsme dali krátký oběd. Pár chlebů s rostlinnou pomazánkou a paprikou udělal dobře. Já si vyvětral boty, Ivet nelenila a s foťákem oběhla okolí. No ale protože jsme tady v sedle nebyli zdaleka jediní, komu přišel oběd jako dobrý nápad, vcelku rychle jsme se zase dali do pohybu. Čekal nás výstup na Veľký Rozsutec, který sliboval docela zajímavé technické úseky, řetězy a převýšení. A k mé skromné radosti tady skutečně všechno tohle bylo.

Takovéhle úseky už máme docela namáklé a když se dostaneme do nějakého technického terénu, který na člověka vysloveně promlouvá, vydám se ho zdolat v nějakém rychlejším tempu a tím dostát té své oblíbené nálepky „horoběžec“. Ivet se naproti tomu chopí foťáku a zatímco já testuju, kam až můžu zajít, než mi podjedou fajfky zřítím z nějaké stráně, ona loví živočichy, kytičky, kameny, stromy, lesy i celé kopce. V podobném duchu se to neslo i tentokrát a když jsme se proběhali a profotili až na vrchol Veľkého Rozsutce, nezbývalo než konstatovat, že jestli tohle není úplně ten nejhezčí kopec na Slovensku, určitě patří mezi TOP 10. Krátká svačinka a kontrola našich sportovních i uměleckých výkonů stačila na to, abychom dočerpali energii a mohli se vydat ostře dolů – do sedla Medziholie.

Sestup dolů se konal v podobném duchu, jako výstup nahoru. Já jsem si kopec rozbíhal v nějaké příhodné zatáčce čekal na Ivet. Posledních pár kilometrů už jsem si pak dal pěkně sólo až do sedla Medziholie, kde jsem si sedl do trávy (opět mezi vcelku velké skupinky lidí) a čekal na Ivet.

Po krátké pauze v sedle jsme se (už společně) vydali po modré po modré značce zpět do sedla Mezirozsutce. Celý tenhle úsek byl vlastně dost na pohodu. Bylo to takové společné povídání a chození lesem, kde jsme měli prostor rozebrat nejrůznější nápady a názory. A byla to také příprava na poslední část trasy, na které nás čekala ještě jedna dost zajímavá pasáž vzhůru.

Po chvíli šlapání a kecání jsme tedy dorazili do sedla Mezirozsutce, kde jsme příliš času už ztrácet nechtěli a tak jsme jen zkontrolovali zásoby jídla a vody a vydali s pomalu zapadajícím sluncem jsem se vydali vstříc zlaté hodince a poslednímu, asi kilometrovému, ovšem dost zodpovědnému stoupání dneška – na Malý Rozsutec. Docela hezké bylo, že jsme cestou nahoru potkali zase toho postaršího turistu, kterého jsme potkali taky včera cestou na Malé Nocľahy. A opět scházel proti nám. „Já jsem si říkal, že už jsem vás někde viděl“, pronesl se smíchem. Pozdravili jsme se, popřáli všechno dobré a šli si zase každý svou cestou, my nahoru, on dolů.

Na vrchol jsme dorazili přesně ve chvíli, kdy odbíjela zlatá hodinka a tou zlatou barvou se skutečně rozsvítil celý svět – ale tak, jako jsem už dlouho nezažil. Den se blížil ke konci, davy značně prořídly už pod kopcem a možná to byl právě ten klid tady nahoře, který všechno to zlaté okolo ještě umocnil. Nádhera. Padlo pár fotek a pár hlubokých nádechů na vrcholu Malého Rozsutce a nezbývalo, než se vydat dolů po zelené značce zpátky do Bieleho Potoka.

Sestup z Malého Rozsutce je podobně náročný jako výstup na něj a po kamenech to docela pěkně klouže i za sucha, ale o to je to větší zábava (i když Ivet by s jejíma kraťoučkýma nožičkama, když musí každý kámen překonávat s dvojnásobným úsilím, možná byla jiného názoru). Ale všechno se zvládlo a to, že jsme se cestou dolů ještě stihli z té zelené značky ještě sejít a cestu si o nějaké dva kilometry protáhnout, snad ani nemá smysl zmiňovat. Po příchodu k autu jsme si ve stejné budce jako ráno dali kafe a kofolu a začali střádat plány na zítřek. Protože veškeré zásoby došly už dřív a celý den bylo docela dost horko, kofola jen zasyčela a byla ta tam. A plány? Tak na těch se právě teď pracovalo, ale Malá Fatra po dnešku zanechala opravdu veliký dojem. (Neběží se tu nějaký závod? No jistě že běží, Ultra Fatra… 🙂 )

Třetí den – Vysoké Tatry a Rysy… A možná ještě něco k tomu

S prázdnými skleničkami od Kofoly jsme seděli u stolu a revidovali možnosti na další den. Ve hře bylo několik variant, ale nakonec jsme rozhodli takto: Ještě dnes večer se přesuneme do Tater a tam seženeme na noc nějaké levné ubytování. Ivet byla v noci totiž docela kosa a moc se nevyspala. Při treku po Kavkaze, ze kterého jsme se před několika týdny vrátili, totiž nějakému dobrodruhovi nechala svoji samonafukovací karimatku a v aute spala jen na pěnové. Jenže ta naše kára má uprostřed „postele“ takový kovový pant, který na samonafukovačce není vůbec cítit, ale bez ní…. Ouvej, ouvej… No a po dnešním tahu byla taky dost unavená a vzhledem k tomu, že ještě před pár hodinami ležela v posteli s horečkou, sehnat nějaký penzion bylo možná daleko nejrozumnější řešení, jaké se teď nabízelo. A zítra ráno? Rozhodli jsme pro Rysy. Já tam ještě nebyl a co jsem tak pochopil, tak Ivet to má někdy z minula jako další malý nesplněný restík, takže Vysoké Tatry byly pro zítřek vcelku jasnou volbou.

Při pohledu do mapy se mi ještě v hlavě zrodil nápad, který jsem teď před ní nechtěl vytahovat, ale když by na to přišlo, uměli bychom se při sestupu z Rysů vyškrábat ještě na Koprovský štít. Proč dávat jen jeden kopec, když může člověk zmáknout hned dva a celý ten den si tak nádherně prodloužit… A jako bonus si tady dát pořádně do těla.

Plány byly, takže jsme opět přestavěli auto, tentokrát z obytného módu do cestovního a zamířili jsme směr Vysoké Tatry někam ke Štrbskému plesu. Zatímco já jsem řídil, Ivet projela možnosti ubytování a za nějakou chvíli už jsme dokonce věděli, kam jedeme – do nějakého malého penzionu do Štrby.

Do penzionu jsme dorazili kolem desáté večer, ubytovali se a musím uznat, že ačkoliv mám raději spaní trošku víc na divoko, tenhle penzionek byl moc útulný. Dali jsme kafe, čaj, uvařili si pozdní večeři a připravili věci na zítra.

Další den ráno nás čekala vstávačka okolo páté ranní a protože ani jeden z nás není vysloveně ranní ptáče, bylo potřeba jít spát co nejdříve. Vstávání sice nebylo jednoduché, ale nakonec jsme ho nějak z nouze zmákli. Dali jsem krátkou snídani a kafe, pobalili věci, které jsme sušili a měli je roztahané po celém pokoji a vlastně jsme se vcelku rychle vydali opět na cestu. Zbýval nám krátký přejezd autem do Tatranské Štrby, kde jsme odstavovali auto a zubačkou jsme se potřebovali vyvést na Štrbské pleso. Ta byla ale mimo provoz, takže tentokrát busem. Ještě než jsme se vydali do kopců, museli jsme na Štrbském plesu vyřídit jednu fotografickou povinnost a sice vyfotit si kopce právě od plesa.

Po vyřízení foto-povinností jsme se už mohli vydat směr Rysy. A cesta nám krásně ubíhala. Brzký ranní chlad postupně začínal ustupovat a sluníčko, které získávalo stále více na síle slibovalo nádherné počasí. A co slibovalo, to také plnilo. Netrvalo dlouho a celé Vysoké Tatry se začaly ukazovat ve svých nádherných podzimních barvách.

Ze Štrbského plesa jsme červené Tatranské magistrále k Popradskému plesu a tam se pak napojovali na modrou, která vede na rozcestí u Žabího potoka. A tohle měla být právě ta křižovatka, kde měl přijít na řadu můj alternativní plán, se kterým jsem se teď vytasil. Na Rysy se odtud totiž vydáváme po červené a zpět se budeme vracet tou samou cestou. A pokud bychom se cestou zpátky pak napojili ještě znovu na tu modrou a pokračovali po ní dál, na ten Koprovský štít bychom to zvládli. Kupodivu se k němu Ivet nestavěla úplně negativně a nekoukala na mě tak, jako bych se zbláznil. Vlastně si trochu myslím, že se jí nápad, zmáknout dvě dvoutisícovky během jednoho dne, docela i líbil. Nechtěla se ale úplně unáhlit, takže se prý uvidí až cestou zpátky. To je fér, takže proč ne.

Pojďme se ještě ale vrátit o kousek zpět k Popradskému plesu. Každý asi ví, že v Tatrách je vcelku populární taková atrakce nošení nákladu právě z Popradského plesa až na Rysy. Já nikdy nic nenesl, ale příběhy o tom, kdo toho kolik kam vynosil, ty slýchávám pořád dokola. Vlastně jsem ani nevěděl, kde přesně se náklad nabírá, ale když jsme přišli k Popradskému plesu, pod stromem tam čekala dvoje nosítka připravená na zásilku na kopec.

Jedno z nich si nějaký postarší pán právě montoval na záda a okolo toho druhého se motalo asi šest dalších párů turistů. Představoval jsem si, že se na něj sesypou a pomalu se budou dohadovat, kdo ho ponese. Jenže nikdo nevypadal, že by se mu chtělo šlapat nahoru s dodatečnými kily navíc. Celé to pak podtrhl jeden sporťák, kterého se jeho partnerka zeptala, jestli si to nechce zkusit. „Kdybych šel nalehko, tak jo, ale takhle ne,“ odpověděl tak, že jsem mezi řádky zaslechl něco o obavách z toho, aby ho partnerka v kopci nenechala za sebou. Ještě jsem se pro jistotu podíval, jak moc velký náklad teď nese a trošku jsem se musel pousmát. Jasně, místo nějakého desetilitrového batohu by mohl jít třeba jen s ledvinkou. Ach, ta naše chlapská ješitnost, ta nás všechny jednou dostane. 🙂

„Co, bouchem to?“ Otočil jsem se na Ivet už vlastně rozhodnutý, že to ponesu já, když o tom pořád slýchávám ty legendy. Prý proč ne, takže bylo rozhodnuto. Na nosítka jsem přivázal svůj batůžek, naskládal se pod ně a plný očekávání se začal zvedat. Těžko říct, kolik to vážilo. Vzdálenost, váhu a rychlost nikdy pořádně neodhadnu, ale nepřipadalo mi to tak hrozný. Pojďme se vydat na cestu a uvidíme, co budou nosítka dělat později.

V okolí mezi Štrbským a Popradským plesem jsem se pohyboval vlastně dost často ještě když jsem byl někde ve školce nebo na prvním stupni základní školy a vlastně jsem to tady i poznával. Je fascinující, jak se člověku vrací všechny ty zamlžené vzpomínky a obrazy, když se s nimi po letech znovu potká. Od Popradského plesa nahoru to pro mě byla ale čistá novinka. Nikdy jsem tam nebyl a tak se přede mnou pomalu začala otevírat docela nová cesta o které jsem toho ale už hodně slyšel.

S nákladem na zádech jsme pomalu začínali ukrajovat výškové metry a já si pod nosítkama zkoušel najít nějakou pozici, která by mi s nákladem pomohla. To se vlastně vcelku dařilo, stačilo jen narovnat záda a celé se to neslo docela pohodlně. Později jsem ještě zjistil, že nosítka běžně mívají takové improvizované polstrování, jenom moje měly záda vyskládané pouze dřevěnými deskami. Ale i přes to jsem musel uznat, že jsem to pohodlí čekal daleko, daleko horší, než ve skutečnosti bylo.

Během stoupání se nám vlastně podařilo předejít docela dost lidí a pokud bych si mohl dovolit trošku závodního ducha, víc pozic jsme během stoupání získávali než ztráceli. Což se sem tam setkávalo s lehkým obdivem kolemjdoucích. Ale dobře, zpátky na zem, teď se nezávodí.

Nevím, kolik mohlo být hodin, asi nějak brzy dopoledne, ale slunce už začalo pořádně hřát. Zároveň jsme stoupali v ostrých serpentinách a já jsem musel krotit svoje výkonnostní vášně. Hlavně proto, že jsem si cestu chtěl užít s Ivet. Nechtěl jsem ji utíkat a pak na ni někde na kameni čekat – ačkoliv bylo sem tam příjemné, podložit nosítka nějakým větším šutrem a trošku těm zádům odlehčit. Při průchodu kolem Žabích ples jsme zvládli malou sváču a trochu vyvětrat záda. Po lehkém zvolnění v úseku okolo ples přišlo opět ostré stoupání, které bylo evidentně nově vytažené. Člověk tady nastupoval do ocelových žebříků a lávek, které ho provedly přes nějaké techničtější úseky. Nikdy dřív jsem tu nebyl, takže nemůžu moc hodnotit, ale zdálo se mi, jako by tohle byla nově značená cesta, protože pár metrů pod námi vedla stezka, kterou bych s klidem označil právě za tu starou. Ať už to bylo přeznačené či přejištěné jakkoliv, tohle mě bavilo. S nosítky na zádech jsme zdolávali posledních výškové metry, až se kousek nad námi objevila Chata pod Rysmi. Pár posledních kroků a náklad byl doma. Prý je možné si nechat náklad zvážit a říct si pak o nějaký certifikát, ale protože mi bylo trochu trapné, říkat si o nějaké „potvrzení“, že jsem někam něco nesl, nechal jsem si natočit jen jedno pivo.

Tady naše cesta ale ještě nekončila. Chata pod Rysmi nejsou Rysy, takže nás čekalo ještě nějaké šlapání do kopce, tentokrát ale už bez nákladu. Trochu jsme se dali do kupy a vydali se na vrchol. Ten se zanedlouho objevil a my si tak mohli odškrtnout další restík z našeho seznamu nesplněných úkolů. Z chaty je cesta na vrchol místy trošku techničtější, což by člověk v horách asi i čekal, připadalo mi ale, že je tady docela dost lidí. Ve srovnání s tím, kolik jsme jich potkali cestou na chatu a na chatě samotné, jsem si vlastně říkal, kde se jich tu tolik vzalo. Ale co, hory patří všem, takže proč ne.

Ivet klasicky oběhla vrchol a jeho blízké okolí s foťákem a já přemýšlel, jak na tom jsme s tím Koprovským štítem. Čekala nás ještě cesta dolů a energie i zásob se zdálo být dostatek, tak že by přece jen možná… ?

Při zpáteční cestě jsme znovu přibrzdili na Chatě pod Rysmi s tím, že něco sníme. Ivet se vytasila s takovou tradicí, že prý při každé návštěvě Slovenska musí dát alespoň jednou halušky, jinak to nemá vůbec smysl. Já si vlastně ani nepamatuju, kdy jsem je naposledy měl, ale vzhledem k mé tradici borůvkových knedlíků v Jeseníkách, jsem nemohl vůbec nic namítat. Každý jsme si tedy jeden talíř dopřáli a pomalu se vydali na cestu dolů.

Tohle měl být vlastně už vcelku rychlý sestup, ale pozor… Když jsme nesli nosítka nahoru, nedávalo by smysl snést také něco dolů? No jasně že dávalo a prý by to i dost pomohlo. Takže jsem vzal další nosítka (tentokrát s polstrovanými zády) a začal na ně přivazovat prázdnou plynovou bombu.

„Na to se vykašli, ta tady ještě chvíli vydrží,“ ozvalo se za námi. „Lepší bude, když vezmeš několik nosítek a sneseš je dolů. My je pak večer naložíme a připravíme pro výstup, to nám pomůže víc.“ Vlastně jo, to dává smysl. Naskládali jsme na sebe troje nosítka, přivázali na ně batoh a dolů jsme se vydali opět s nákladem.

Cesta dolů ubíhala docela rychle. Netrvalo dlouho a lezli jsme dolů po žebříku, procházeli kolem Žabích ples a kličkovali v serpentinách. Při jedné krátké pauze jsme zkusili prohodit role a naskládat pod nosítka Ivet. Bohužel ale konstruktéři nepočítali s její výškou a tak když si nosítka nasadila na záda, táhla je po zemi. „Vidíš, já bych to klidně nesla, ale se mnou se prostě nepočítalo no“ okomentovala hbitě důvod, proč si mám nosítka vzít zpátky.

Když jsme pak dorazili na rozcestí, odkud jsme se mohli vydat na Koprovský štít a odškrtnout si ještě jednu dvoutisícovku, rychle jsme zhodnotili čas a zásoby. Nakonec jsme zas tak rychlí nebyli a pokud se teď vydáme nahoru, rozhodně se budeme vracet za tmy. Do toho se Ivet nechtělo a já jsem zjistil, že je to vlastně docela příjemný pocit, trošku si zpomalit, nebojovat s časem a nechat výkonnostních ambice chvíli stranou. Vždyť proč ne. Vydat se teď nahoru, by znamenalo bušit, bušit a bušit. Abychom se stihli vrátit v nějakou rozumnou hodinu, bylo by to už jen o vůli a vyčerpání. A na to bude dost času jindy, takže čus bus, Koprovský štíte, budu si tě pamatovat a uvidíme se příště.

Se zapadajícím sluncem jsme proběhli magistrálu od Popradského plesa ke Štrbskému a dolů do Tatranské Štrby se svezli autobusem. U auta jsem byli za soumraku a mohli se vydat na cestu zpět.

Divoká cesta domů a úplné vypnutí

Protože byla sobota večer, vydali jsme se do Českého Těšína, kde jsme měli naplánovaná nocleh u mých babiček. Cestou tam jsme si na nějaké pumpě koupili ještě kafe a nějaké chroupání a frčeli. Mě nebylo zrovna moc dobře, ale dával jsem to za vinu té kávě. Sem tam se mi stane, že mi kafe z pumpy dvakrát nesedne, hlavně proto, že si vždycky dělám do největší, které tam mají a vypiju ho dost rychle. Iveta na tom byla ale podobně, ale nechali jsme to být, že to bude v pohodě.

No, jenže nebylo. Když jsme přijeli k babičkám, kde jsme měli připravenou večeři, já už jsme nemohl na jídlo pomyslet. Poučen z podobných stavů z ultramaratonů jsem si dal pivo, které jsem postupně usrkával. Pomohlo, ale rozhodně nezachránilo. Iveta ze slušnosti celou večeři snědla, což ji ve finále pěkně odrovnalo.

Nevím, co jsme to v tu sobou snědli, že nás to oba tak sestřelilo, ale trošku podezírám ty halušky, protože to bylo jediné jídlo, které jsme měli stejné. Jinak jsme si svačiny i pití jeli každý vlastní. Když jsem se pak později bavil ještě s pár lidmi o tom, co to s námi udělalo, říkali, že nejsme zdaleka první případ, který v poslední době takhle dopadl (včetně jich samotných) a že podezírají vodu…

Co to vlastně nakonec bylo se už asi nedozvíme, nicméně jsme si oba s Ivetou v noci ze soboty na neděli hezky zazvraceli a v neděli byli celý den mimo. Hlavně teda Ivet, ta byla z postele schopná vylézt až někde kolem druhé odpoledne. Do Prahy jsme se vydali až kolem páté a dorazili někdy kolem deváté večer. Po příjezdu jsme pak vlastně jen vynesli věci z auta domů a pak oba usnuli. Já se probudil ve tři ráno, Ivet až v sedm. Takže jsem ten náš víkend zakončili úplným vypnutím, ale o to větší zábava to byla. 🙂

Pár myšlenek na závěr

Ačkoli to byl vlastně docela jednoduchý výlet, něco jsem si z toho přece jen odnesl. Myslím, že tohle byla jedna z těch akcí, která mi stále dokola potvrzuje, že je dobré někdy prostě zpomalit a nesnažit se tu orientaci na výkon šroubovat úplně do všeho. Když si totiž člověk určí nějaký požadavek na výkon, vznikne také tlak na jeho splnění. A tak se může vcelku rychle stát, že je splnění toho výkonnostního cíle předsazeno všemu, co se děje okolo. A to je někdy dost škoda, protože člověk tak může minout spousty pěkných věcí.

V tomhle případě by to určitě nastalo ve chvíli, kdy bychom se vydali ještě na ten Koprovský. Všechno to, co by se do teď stalo, by bylo do značné míry přebité intenzitou stíhačky Koprovského štítu a bůh ví, jaké pocity by ze celého víkendu nakonec zůstaly.

Myslím, že je potřeba umět rozlišovat, kdy se potřeba zabrat a kdy si člověk může dovolit trošku toho ležérnějšího přístupu. A byl bych vůl, kdybych to právě v tomhle víkendu nenašel, protože to bylo přece už od začátku celé odstartované s trochou té improvizace. A věřím, že právě díky tomuhle zpomalení, jsem se po dlouhých patnácti letech dokázal vrátil do Tater, znovu se tam nadechnout a připomenout si všechny ty zamlžené vzpomínky, které by mi jinak pod tlakem tikajících hodinek nejspíš docela utekly. A co je ještě lepší – tohle všechno jsme zvládli společně s tou nejlepší ženskou na světě!

Tak jo. Dík, že jste tu byli a zas někdy.

Běhejte, bajkujte, užívejte!

McNeil