Hero Dolomites: MTB maraton, který hodně bere, ale daleko víc dává

Tenhle rok mám trochu víc času bilancovat, co se do mi prozatím v tom sportovním snažení povedlo, co se nepovedlo, a jaký další věci nás čekají. Procházel jsem si různé závody, ve kterých bych se měl v příští sezóně ukázat a nějak oklikou jsem se dostal k tomu, který z těch odkroucených byl ten „nej“. Myslím, že jsem ho našel. Je to Hero Dolomites – MTB maraton, kde se člověk jede poprat s bezmála 90 km trati a 4 500 m převýšením.

Jo, Hero Dolomites je tedy MTB maraton, který se každoročně jezdí v italských Dolomites ve Val Gardeně. Člověk tady má na výběr ze dvou tratí – 86 km/4 500+ nebo 60 km/3 200+ . Do roku 2018 se jednalo o jediný Hero závod, nicméně v roce 2019 se z Hero stala série tří závodů – Hero Dolomites, Hero Dubai a Hero Thailand. Tak jako tak, závod Hero Dolomites je považován, se svými 60% závodníky, kteří nedokončí, za nejtvrdší MTB maraton vůbec a já jsem se na start postavil v roce 2018 taky.

Celé to zase začalo u televize

Nápad, odstartovat Hero, se zrodil v červnu v roce 2017 u televize. Myslím, že když sedím před televizí a nic nedělám, rodí se mi v hlavě nejvíc podobných nápadů. Na Eurosportu 2 jsem totiž zahlédl nějaký bajkový závod, který nevypadal ani jako závod světového poháru, ani jako žádný etapový epic. Vlastně mě i zaskočilo, že na Eurosportu vůbec dávají MTB závod (ještě ke všemu živě), takže jsem musel zjistit, co je to zač. Hero Dolomites? Nic mi to neříkalo, ale vypadalo to moc hezky. A jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že je to otevřený závod. V tu ránu bylo rozhodnuto – příští rok jedu taky!

Pohlídal jsem si registraci a někdy koncem roku 2017 jsem se na závod přihlásil. Trošku mě zaskočilo, že registrace nebyly plné okamžitě po otevření závodu, jak to u něčeho většího a prestižního už bývá, ale o to líp… Byl jsem napsaný na 86 km, takže už zbývala vlastně jen formalitka – natrénovat a celé to tam vyhrát.

Trocha té přípravy snad neuškodí

Protože na kole jezdím celoročně a docela hodně, žádný zvláštní a cílený trénink jsem neplánoval. Držel jsem objemy a techniku, prošel jsem si videa a reportáže z předchozích ročníků a později jsem šprtal trať. Ze všeho mi pak vypadlo, že se jedná o dlouhý a hodně stoupavý maraton, a že supertechnické sjezdové pasáže se tady zřejmě nekonají. Na trati jsem našel pouze dvě, možná tři místa, kde bude potřeba dát si trochu pozor. Celé to bude ale spíš o tom, co člověk utáhne nohama nahoru, než co mu hlava pustí dolů. Drtivá většina trati vede po nějakém turistickém chodníku, ten zbytek jsou trailíky nebo asfalt. Mému poznatku o absenci technických sjezdů napomáhal také fakt, že ti, kteří tady pomýšlí na umístění, tohle jezdí na pevných rámech s pevnou sedlovkou. Tady se honí váha v kopcích, ne pomoc ve sjezdech.

Brzy z jara jsem pak akorát do tréninku přidal intervalové tréninky a začal najíždět dlouhé kopce. Před závodem jsem se pak, co se fyzičky týká, cítil docela komfortně. Tohle bude parádní jízda po Dolomitech!

Člověk míní, život mění

Celou akci jsem plánoval s mými rodiči, protože lepší support prostě neexistuje. Oba jsou to staří horolezci a bajkeři, takže koho jiného by chtěl mít člověk po ruce víc než právě tyhle dva? Samotný závod se startoval nějakou červnovou sobotu a my jsme měli v plánu do Val Gardeny dorazit už týden před tím, abychom si očíhli, co a jak.

Aktuálně nám zbývaly dva týdny do odjezdu a tedy tři týdny do startu. Celé jsem to měl jet na svém Specialized Epic, kterého jsem si ještě v Praze vezl na servis, jenže jsem se cestou potřeboval zastavit ještě v kanceláři pro pár drobností. Kolo vozím běžně v autě, nedávám ho na žádné nosiče, a tak tomu bylo i teď. Zaparkoval jsem před kanceláří, oběhl jsem si a auto nechal pár minut bez dozoru. Když jsem se pak asi po 10 minutách vrátil zpátky, trošku mě zaskočilo, co jsem viděl – vlastně spíš neviděl. Rozbité zadní okýnko a Epic pryč. Frajeři mi v autě nechali jen přední ráfek a hromadu střepů, zbytek si ráčili odnést.

Ještě před chvíli vypadalo všechno cajk, ale najednou se nám karty v ruce trošku změnily. Dva víkendy do začátku akce a já nemám stroj, na kterém závod pojedu. Zkoušel jsem vymýšlet různé teorie, jak se dostat k jinému kolu, jestli má smysl do něčeho rychle investovat, nebo jestli vůbec startovat… Nakonec jsem se ale rozhodl, že závod přece jen pojedu, a pojedu ho na kole, které jsem pár let zpátky pořídil za pár tisíc jako záložní bajk spíš pro mladší ségru, aby si zkusila, jestli ji to ježdění bude bavit taky.

Tím kolem je Merida Matts z roku 2006. Na svoji dobu parádní model s docela kvalitním osazením a s vidlicí, která do teď chodí jak z praku. Geometrie, 26″ ráfky i systém řazení 3×9 jsou už dnes vcelku jistě překonané, ale co – říká se, že když na to člověk má, vyhraje i na rámu od dveří. A já jsem se rozhodl, že si tuhle povídačku ověřím, Meridu vzkřísím a vytáhnu ji na tu nejlepší projížďku vůbec, na nejtvrdší MTB maraton na světě!

Předzávodní fine tuning

Ve spřáteleném servisu jsem nechal Meridu zkontrolovat a vyladit, takže to poslední, co bylo potřeba před odjezdem udělat, je trošku si na menší ráfky a ostré úhly rámu zvyknout. Pořád zbývaly dva týdny do odjezdu a po Praze jsou spousty schodů, na kterých si můžu stoupání přes kořeny a kameny vcelku dobře nasimulovat. Moje oblíbená tréninková oblast je Petřín. Jsou tam jak schody tak i kopce, které člověk může jezdit do zblbnutí nahoru i dolů. Vlastně ani nevím, jestli se v okolí Petřína může lítat na kole, ale moc jsem se tím netrápil. Měl jsem totiž domluvené rande s bezmála 90 km v Dolomitech a ještě bylo potřeba se seznámit tady se slečnou Meridou.

Seznamování šlo dobře a Merida měla, i přes veškeré své nedostatky, pořád hodně co nabídnout. Nejlehčí převod tady byl ještě lehčí než na mém Epicu, takže jsem si připadal, že s tím vyjedu snad i na strom. Kolo šlo sice rychle na zadní, ale díky ostrým úhlům a podkopnuté přední vidli bylo hrozně jednoduché, ho zalehnout a přilepit zase zpátky na zem. Člověk jen musel mít daleko víc nadřeno, aby ty menší ráfky ve stoupání přes všechny nerovnosti přetočil. Ve sjezdech pak šlo kolo zase rychle přes přední, což bylo způsobené jak menším průměrem ráfků, tak také právě tou podkopnutou vidlí. K mému překvapení jsem ale zjistil, že můžu jít jak hodně dozadu za sedlo, tady taky extrémně hluboko za sedlo. Tahle geometrie mi umožní s váhou a těžištěm pracovat v rozsahu, o kterém se mi na Epicu možná ani nezdálo. Celé kolo se nechá ve sjezdu poslušně otočit fakt na fleku, jen je potřeba udržet balanc. Možná bych snad uživil kratší představec a širší řídítka, ale s tím, co tady mám, žít dokážu. Jediné, co jsem si nestihl osahat, byly pláště a tlaky, což se nakonec ukázalo jako klíčové, ale nepředbíhejme. Podtrženo sečteno: Závodit na tom v Dolomitech bude docela jistě handicap, ale tohle kolo zatím poslouchá na slovo.

Týden do startu

S kolem jsem se nějak z rychlíku seznámil a tak jsme se mohli vydat závodit. Cesta do Itálie, ubytování i logistika kolem byla docela v pohodě a žádné drama se tady nekonalo. Vyjížděli jsme někdy v noci z neděle na pondělí tak, abysme do Val Gardeny dorazili někdy v průběhu dopoledne. Na hotelu jsme byli v pondělí lehce před polednem a tak jsme se vydali na krátký průzkum okolí.

Ve Val Gardeně bylo cítit, že se schyluje k velké akci. Transparenty a reklamní banery závodu visely všude kolem, ale prozatím tady byl klid. Dovolenková sezóna ještě nezačala a do závodu zbývalo pět dnů. Organizátoři akci v tichosti připravovali a příliš závodníků tady zatím nepobíhalo. My jsme tak měli prostor, si celou Val Gardenu a všechny kopce okolo, postupně prozkoumávat.

V týdnu jsem měl naplánovaných několik výjezdů, abych si tady ty kopce trošku osahal. Podle itineráře mělo hned po startu přijít asi 6 km dlouhé stoupání, které podle profilu nevypadalo vůbec jednoduše. A taky nebylo – strmý, dlouhý a celé po turistických cestičkách, které byly vysypané drobnými kamínky, do kterých se kolo buď bořilo jak do bažiny, nebo po nich naopak jezdilo jak na ložiskách. Vyjet nahoru sice šlo, ale nebylo to vůbec jednoduché, a tak jsem po několika testovacích jízdách přidal na svůj seznam věcí, které není radno podceňovat, ještě pláště. Ukázalo se totiž, že se tady na ně nebudu moci spolehnout ani nahoru, ani dolů. Na tomhle podkladu, a s balíkem jiných jezdců kolem, budu jen těžko hledat optimální stopu. Takže se může velice rychle stát, že zahrabu, půjdu z kola a v tomhle sklonu budu už jen těžko nastupovat zpátky.

Od středy dál se pak do Val Gardeny začali sjíždět závodníci a z dosud klidného horského městečka se postupně stávalo hodně rušné závodní centrum. Sponzoři, značky, týmy, jezdci, reklamy, letáky… Město ožilo horskou cyklistikou a takhle to mělo zůstat až do neděle. Kam se člověk otočil, tam viděl nějakého závodníka. Jo, tohle bude velký.

Raceday!

Týden nám utekl jako voda. Sobota byla tady a počasí slibovalo bezproblémový závod. Hned po probuzení jsme za okny slyšeli moderátory a organizátory, jak do závodu pumpují energii. Oficiální start byl naplánovaný ve vlnách od sedmi hodin od rána, což byla opět moje největší bolest – vstávat a jít závodit.

Snídani jsme vyřešili vcelku rychle, zbývalo tedy jen naposledy rozhodnout, co s sebou vzít na trať. Do závodu jsem si bral malý batůžek, kde jsem vezl vak s vodou, větrovku, pár gelů, náhradní duši, patronu do pumpičky a pár dalších drobností. Zbývala poslední kontrola kola a mohli jsme se vydat na start údajně nejtvrdšího MTB maratonu světa.

Rošt, ze kterého jsem startoval já, byl jeden z posledních, a přes celou délku startovního pole byl od brány vzdálený dobré 3 km. Před bránu jsme se postavili až kolem půl deváté. Při čekání bylo docela chladno a tak jsem krátil čas tím, že jsem lovil vykukující sluníčko a prohříval tělo. Nakonec jsem se ale přece jen dočkal a odpočítávání začalo. Deset sekund. Pět sekund. Tři, dva, jedna… A jdeme na ně, od teď vede cesta už jen dopředu. Naskočit do pedálů a pustit se do práce, někde tu prý čeká pár kilometrů trati, které je potřeba zdolat…

První stoupání mi přišlo jednodušší než když jsem si ho dříve najížděl sám a tak mě trošku překvapilo, že někteří tlačí kolo už pár set metrů po startu. Co pak chtějí dělat těch zbylých 80 kilometrů? Místy jsem pak bojoval se stopou a dost jsem hrabal, ale ve finále jsem se nahoru dostal líp, než jsem původně čekal. Sesedal jsem jen jednou, ale po pár metrech se mi povedlo naskočit zase zpátky. Startovní pole se totiž hned v prvních stovkách metrů dost roztrhalo a ta tlačenice nebyla tak hrozná, jak jsem si ji celou dobu představoval.

Pády, křeče, komplikace

Na sjezdy jsem se docela těšil, chtěl jsem vytočit nohy a trošku si po výjezdech odpočinout. Jenže to moc nešlo. Sjezdy byly snad horší než stoupání. Pláště mi v šotolině jezdily jak na ledě a těžko jsem chytal nějakou stopu, ve které bych se udržel. Kolo bylo v každém sjezdu hodně nervózní, takže jsem ho držel na brzdách daleko víc, než bych chtěl. Jen co jsem ale brzdy povolil, kolo se roztančilo a já jsem se ve sjezdech párkrát položil. První pád vlastně přišel dřív, než jsem čekal – hned v prvním sjezdu… Nic velkého, ale na jistotě mi rozhodně nepřidal.

Trať se ale odehrávala přesně podle scénáře, který jsem si nastudoval. Strmé stoupání střídalo strmé klesání. Po turistických cestičkách, štěrku, sem tam kamenech a sem tam kořenech. Rovinka vlastně neexistovala, buď jsme jeli hodně nahoru, nebo hodně dolů. Nic jiného mezi tím nebylo.

V průběhu závodu byly stanovené časové limity pro průjezd kontrolními body a tak jsem si stále kontroloval hodiny. Pomalu mi taky docházelo, odkud se v tomhle závodě bere těch 60% závodníků, kteří nedokončí. Limit totiž nebyl stanovený tak, že od průjezdu startovní bránou má závodník určitý počet hodin, do kterého se musí vejít. Tady to bylo tak, že závodník musí například do tří hodin odpoledne projet kontrolním místem nehledě na čas, kdy startoval. No a protože my jsme startovali se zpožděním asi hodinu a půl, měli jsme dost co šlapat a na nějaké odpočívání opravdu čas nebyl.

Při prvním technickém sjezdu se potřeba honit sekundy ukázala ještě o to důležitější. Spoustu závodníků nepustila do sjezdu hlava, ačkoliv na to stroje měly připravené více než dost. Často se tak stávalo, že se techničtější úseky zašpuntovaly a bylo potřeba čekat, až se uvolní. V takových pasážích tak mohl člověk ztratit klidně i deset minut.

Po první zkušenosti s technickým sjezdem, jsem se rozhodl, že opravdu není na co čekat a snažil jsem se kolo hnát trošku rychleji, než bych chtěl. Věděl jsem, že takové tempo neudržím, ale řekl jsem si, že to začnu řešit až s první krizí. Za nějakou chvíli se také ozvaly lehké křeče v lýtku, takže jsem natáhl kompresní ponožky, které jsem měl do teď stažené ke kotníkům. Nevím, jestli je to placebo, nebo to fakt funguje, ale kompresky mi proti křečím docela pomáhají. Vyšlo to i tentokrát a od té doby jsem v závodě o křečích už neslyšel.

Vážná krize ale zatím nepřicházela. Myslím, že jsem byl většinu závodu těsně před ní, ale prozatím jsem docela úspěšně balancoval na hraně a jel jsem to, co jsem si stíhal i léčit. Krizi jsem možná také zažehnával tím, že ačkoliv tady jakékoliv stoupání znamenalo bojovat o každé šlápnutí, vždy jsem v kopci víc pozic získal než ztratil. A to i přes to, že jsem se pral s Meridou, která tady byla asi jediná své generace. Příjemná motivace… Možná jsem ten trénink nakonec fakt vychytal.

Jde do tuhýho

Jenže šlapat hranu do nekonečna nejde a všichni to moc dobře víme. Uprostřed tratě se nám do cesty postavilo to nejtvrdší stoupání, jaké jsem kdy na kole jel. Z tohodle úseku jsem měl respekt už od chvíle, kdy jsem poprvé viděl profil tratě a celý půlrok jsem kolem něj raději chodil po špičkách. Stoupání z Arabby na Sourasass se ve finále ukázalo ještě horší, než jsem si ho celou dobu představoval. Nekonečné, strmé a rozbité, které nic nedarovalo zadarmo. Naopak si bralo ještě tvrdou vysokohorskou přirážku.

Během deseti kilometrů tady závodníci nabrali přes tisíc metrů výšky, ale všudypřítomné kořeny, kameny a sypká šotolina tu vzdálenost s každým šlápnutím minimálně o jeden metr protahovala. Tlačit kolo nešlo, protože to klouzalo. Jet na kole nešlo, protože to taky klouzalo… Pokusit se tady naskočit do sedla byla naprosto bláhová myšlenka, ale stejně jsem to párkrát zkusil. Bohužel ale spíš ze zoufalství, tady šlo totiž o všechno. Čas běžel, tělo bolelo a hlava stála proti zdi…

Naštěstí se mi ale kdesi uvnitř podařilo najít nějaký zapomenutý balíček energie. „Když nic není, musíš běžet s tím, co je,“ tahle mantra se ozve vždycky, když jde do tuhýho a má se to začít zlepšovat – a jak jsem vždycky rád, když se tam uvnitř objeví. Hlava znovu zafungovala a tělo naskočilo. Celé to stálo hrozně moc času a sil, ale já se přes Sourasass nakonec přece jen přehoupl.

V závodě jsem si to neuvědomoval, ale když nad tím přemýšlím teď s odstupem dvou let, s pokorou musím přiznat, že jsem neměl ani tu nejmenší šanci, dostat se nahoru živý. Tohle stoupání byla úplně jiná liga než to, co jezdíme tady v těch našich končinách. Chyběla mi tam nejen síla a technika, ale hlavně jejich vzájemná kombinace. Vlastně ani nevím, jak bych na tohle stoupání měl natrénovat… Klobouk dolů, hluboká poklona a největší respekt před každým, kdo tohle stoupání dal v sedle.

Únava, nepozornost, chyby

Vyčerpaný z předchozího stoupání jsem se snažil využít k regeneraci každý metr, kdy to aspoň trochu šlo. Teď jsem teprve začínal poznávat, kolik sil stojí ukočírovat nervózní Meridu. S únavou přicházely také chyby a já jsem se párkrát dokonce přistihl, že na Meridu mluvím. „Tak mi sakra trochu pomož,“ zkoušel jsem to. Ale nepomohla, musel jsem jet za vlastní. A že bylo to drahý.

Jak jsem pak byl rád, když jsme se dostali na asfalt, a klidně i stoupavý, kde jsem mohl jen šlapat a nemusel řešit žádné balancování nebo technické úseky. Super bylo také to, že ačkoliv jsem byl z předchozí pasáže už dost za hranou a neměl jsem moc z čeho brát, zjistil jsem, že zase předjíždím ostatní. Pár získaných pozic a energie se začínala vracet. Někdy je fakt zarážející, jaký má ta hlava na tělo vliv…

Čekalo nás pár kilometrů asfaltového stoupání, kde jsem si konečně mohl trochu odpočinout. Cesta teď vedla k nějaké chatě či hotelu, a dál přes takové větší parkoviště. Na jeho druhém konci jsem zahlédl směrovku závodu a jezdce, který sjížděl z asfaltu na trailík, a pokračoval v pozvolném sjezdu. Vydal jsem se za ním, ale místo místo mírného stoupání, které mělo podle profilu trati téměř každou chvíli nastat, jsme začali sjíždět ostře dolů. Tušil jsem problém, ale ještě jsem tomu chtěl pár metrů dát, jestli se to za rohem nezačne zvedat. Ale nezačalo, prostě jsme jeli blbě. Otáčel jsem kolo a hledal, kudy se dostat co nejdříve zpátky. Správný směr jsme nakonec našli, ale motivace i drahocenné minuty byla opět ty tam.

Zase jsem ale někoho dojel. „No aspoň že tak,“ říkal jsem si. Pár dalších kilometrů jsem šlapal se skupinkou jezdců, až jsme přijeli k dalšímu ostrému sjezdu, tentokrát už k tomu správnému. Tady jsem ale vyměkl i já. Po tom, jak jsem několikrát Meridu položil a vzhledem k aktuální únavě, jsem si na tenhle sjezd už netroufal. Vycvakl jsem tretry z pedálů, hodil kolo na rameno a začal seskakovat po kořenech dolů. Terén jsem sbíhal co nejrychleji, chtěl jsem být dole první aby mi nikdo nepřekážel a nemusel jsem čekat, až se to zase někde odšpuntuje. To se nakonec povedlo a sjezd jsem během několika sekund proběhl s kolem na rameni. Jak jsem ale dole zase na kolo naskakoval, koutkem oka jsem zahlédl člověka, zřejmě zdravotníka, jak balí batoh a nakládá ho na čtyřkolku. Ještě jsem se za ním rychle ohlédl, ale hned mi bylo jasné, o co jde.

Došel čas. Na posledním kontrolním stanovišti, do kterého jsem po pár metrech dojel, jsem narazil tvrdě do zdi. Rozhodčí mě odstavili za nedodržení časového limitu – nestihl jsem ho o deset minut.

V tu chvíli mi to bylo celé trochu líto. Připadal jsem ti totiž, že jsem v tom závodě do teď nechával všechno. Pral jsem se s tratí, pral jsem se k kolem, a když už jsem se vymotal z toho nejtvrdšího, celé mi to padne na pár minutách, o které jsem před chvíli beztak přišel v té zajížďce.

Zamrzelo to, ale co se dá dělat. Jestli to má to být nejtvrdší MTB maraton, nemůže to být jednoduché. Rodičům jsem dal do základního tábora ve Val Gardeně vědět, že jsem skončil a že čekám na svoz k cíli. Jak jsem tam tak seděl ve stráni a koukal, jak jsou všichni další jezdci za mnou odstavení taky, přemýšlel jsem, co jsem mohl udělat jinak, kde jsem mohl uspořit čas a kde jsem mohl být rychlejší. Ve finále mi z toho všeho ale vyšlo to, že jsem si měl proste líp kontrolovat trať. I tak bych to jel na limit, ale s tím už jsem trošku počítal, když jsem tři týdny zpátky měnil kolo.

Odměna mě ale beztak neminula. Ti dva horolezci, co na mě ve Val Gardeně čekali, někde v nějaké cukrárně koupili takový supermalý dortík, kterým jsem svůj závodní tah v Dolomitech zakončil. Takže jeden regenerační dortík, trocha toho piva, dobrý kafe a rodinná společnost se postarali o to, aby ten nejtvrdší závod ve finále tak tvrdý nebyl.

Co se závodu samotného týká, tak ten už teď můžu celkem v klidu zhodnotit: Rozhodně to šlo zajet líp a rychleji. Nehledě na to, na čem jsem to nakonec jel, dojet to rozhodně šlo. Přechod na patnáct let staré kolo handicap asi trošku byl, ale ve finále byl problém určitě víc v jezdci než v kole. Takže za mě ta povídačka, že pokud na to máš, tak vyhraješ i na rámu od dveří, má něco do sebe. Jen je potřeba na to fakt mít. Jenže si myslím, že to neznamená jenom mít nadřeno. Znamená to také to, že to člověka musí upřímně bavit, aby měl vůbec důvod to na tom rámu od dveří šlapat.

Takže nám tady vlastně zůstala jedna nedokončená záležitost… Nebo ne?

Sepsat tenhle race report mi trvalo asi dva roky. Je ale pravda, že už jsem se o to několikrát pokoušel, nicméně to pořád nebylo to, co jsem napsat chtěl. Připadalo mi totiž, že jsem celý ten závod vnímal trošku jinak, a že jen samotný popis neodrazí to, co mi to dalo. Dlouho jsem to nechával zrát, protože jsem neuměl pojmenovat, co ve mně závod zanechal, ale myslím, že už jsem na to přišel.

Celý ten závod byl vlastně takový trochu hořkosladký. Hořký proto, protože jsem do něj nastupoval už s vědomím, že to asi nebude úplně to, co bych uměl za normálních okolností zajet a trošku mě to mrzelo. A sladký proto, protože jsem si potvrdil, že mě ty bajky prostě neskutečně baví i když to už od začátku bylo tak trochu na levačku.

Ale hlavně, hlavně a hlavně! Tenhle závod mi nakonec ukázal, že vlastně nešlo ani tak o tu akci samotnou, možná ani o účast, nedejbože pak o umístění. Zpětně na ten závod nevzpomínám moc ani jako na závod, ale jako na parádní dovolenou s rodiči, kde samotný závod byl jen jako bonus navíc. A pokud mám být úplně konkrétní – ta nejsilnější vzpomínka, která ve mně za tu dobu dozrála, je právě ten pozávodní dortík. Tím jsme to tam celé parádně zakončili.

A já teď vlastně přemýšlím, jestli chci závod startovat znovu. Na jednu stranu rozhodně ano, protože je to parádní akce přesně té kategorie, která mi sedí nejvíc – nádherná, dlouhá a stoupavá trasa okořeněná trochou technických pasáží. Na druhou stranu se do toho startu zatím nijak nehrnu, protože Hero je pro mě závod, který jsem si protrpěl, ale také náramně užil. A užil jsem si ho s těmi nejlepšími lidmi vůbec – s rodiči, kteří mě k podobným sportovním aktivitám celý život inspirovali a motivovali nehledě na to, jak už to pak celé dopadlo. Celý ten závod mi takhle dal rozhodně daleko víc, než kdybych ho dojel, umístil se, nebo ho snad kdy vyhrál. A možná, že tohle je ten Hero tak, jak si ho chci pamatovat.

Promyslím to a dám vědět.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil