Jeseníky 2021 – víkendový reparát, borůvkové knedlíky a tip na výlet

Jeseníky 2021 – víkendový reparát, borůvkové knedlíky a tip na výlet

Celkem pravidelně se vydávám jednou do roka do Jeseníků, uklidit se na týden na Ovčárnu pod Pradědem, abych se podíval, co se v Jeseníkách za ten rok stalo nového, strávil nějaký čas na hřebenech v klidu s rodiči a taky, abych si pak na konci toho týdne zaběhl Jesenický maraton. Letos byl ten týden ale takový slabší a tak jsem si musel v těch Jeseníkách dát ještě druhé kolo – rychlý víkend v autě tak, abych stihl zkontrolovat to, co jsem přes týden nedal. A nejel jsem sám…

Jo, letošní Jeseníky se nepovedly. Hned začátkem týdne jsem totiž dostal takový parádní zánět od zubu, otekla mi z toho půlka hlavy a dost to bolelo. Od pondělí do čtvrtka jsem (s nějakými lehkými přestávkami) strávil v posteli na antibiotikách a dopoval jsem se Ibalginem. Nějaká velice lehká aktivita se udála až v pátek a v sobotu, ale to byly opravdu jen drobnosti. Kdo to v okolí Ovčárny zná, tak jsem se v pátek vydal jenom na Švýcárnu a v sobotu jsme pak s našima zajeli kousek dál na Vodopády na stříbrném potoce. Toť vše. Ačkoliv to byly procházky hezké, všichni tušíme, že by toho šlo na týden zmáknout trošku víc. A závod? Tak ten jsem ani nenastoupil. Zuby dokážou člověka pěkně odrovnat…

Jenže Jeseníky jsou kvůli své jisté divokosti moje srdcovka nejsrdcovatější a když jsme to tam na Ovčárně v neděli balili, věděl jsem, že se tam budu muset ještě vrátit a dluhy dorovnat. Chvíli jsem kalkuloval kdy a co, ale netrvalo dlouho a bylo rozhodnuto. Bouchu to hned následující víkend a uvrtám do toho i Ivet. Beztak je to trekkerka a v Jeseníkách byla jen jednou. A ačkoliv si tu svoji jedinou návštěvu užila celkem intenzivně, ty nejkrásnější pasáže, kde je ještě ke všemu nejméně lidí, minula. Ivet okamžitě souhlasila, takže plány na víkend byly vcelku rychle jasné – v pátek večer odjezd z Prahy a v neděli odpoledne odjezd zpátky do Prahy. Spaní na Videlském sedle v autě bylo pro oba dostatečně komfortní, takže přípravy byly vlastně vcelku rychlé a jednoduché. Sehnat plynovou kartuši, něco málo k jídlu, sednout do auta a do neděle čus bus…

Sobotní Jeseníky – Divoký důl a Vysoká hole (26 km, 1300 + )

Na Videlské sedlo jsme dorazili kolem půlnoci a oproti mému očekávání bylo prázdné. Čekal jsem tam nával aut, protože je to vlastně super-dostupné místo s mnoha možnostmi úniku do přírody. Stál tam ale jen jeden malý minivan, který také nocoval. My jsme zaparkovali opodál, ať se vzájemně nerušíme, dali jsme rychlou véču a pomalu se odebrali na kutě do zavazadlového prostoru našeho Renaulta, který je už od začátku zamýšlený jako taková víkendová noclehárna.

Co se plánů týká, měl jsem přichystaných několik tras, ze kterých jsem chtěl dát Ivet vybrat, co by ji tak asi bavilo nejvíc. Všechny bysme je beztak nestihli, takže jsme ráno uvařili kafe, zasedli a rozhodli, kterou trasu spácháme. Ivet nakonec vybrala tu nejdelší co na seznamu byla (dobrá volba) a tak jsme připravili odpovídající snídani (vločkovou kaši – jak jinak), ještě jedno kafe (do druhý nohy), pobalili si něco málo věcí a vydali se vstříc Jeseníkům.

Jeseníky mají nespočet parádních zákoutí a trasa, na kterou jsme startovali, jich pár prochází. Ve zkratce je to trasa, která vede z Videlského sedla na Švýcárnu, dál přes Divoký důl, Zámčisko, Františkovu myslivnu, pak na Vysokou holi, okolo Ovčárny, zpátky na Švýcárnu a zase dolů na Videlské sedlo. Takový okruh si řekne o nějakých 26 km a něco kolem 1300 výškových metrů. Pokud by byla touha pokořit 30 km a přihodit pár výškových metrů navíc, je možné přidat ještě otočku na Pradědu, což se nakonec povedlo taky.

Trasa tedy startuje z Videlského sedla, odkud vede po žluté na Švýcárnu. Až tam to sebere asi 3 km a je to pořád do kopce, takže je na začátek potřeba, připravit se na trošku intenzivnější stoupání. Celý tenhle úsek je dost rozbitý od dešťů a vody, ale o to větší to je zábava. Svižnějším tempem jsme se vyškrábali na Malý děd, přes který žlutá značka vede, nicméně Ivet takové stoupání hned ze začátku prý trošku překvapilo. Na vrchol Malého dědu se sice nepodíváte, ale minete ho jen o pár metrů. I tak jsou tady výhledy parádní, takže není třeba zoufat. Po tom, co se člověk přehoupne přes Malý děd, ho čeká asi půl kilometru klesání na Švýcárnu, kde dělají parádní borůvkové knedlíky – jenom jsou dost drahé (180 peněz, prosím). My jsme na Švýcárně přibrzdili, střihli ještě jedno kafe (tentokrát už fakt poslední) a cukry doplnili kouskem koláče.

Skotský náhorní skot u Švýcárny

Ze Švýcárny jsme pak pokračovali po červené směrem na Ovčárnu a Praděd a až po několika houpavých kilometrech po rozbitém asfaltu, na křižovatce modré a červené značky „Praděd-rozcestí“, přišla na řadu otázka, jestli si dát také otočku na Praděd, nebo se hned vydát do Divokého dolu. Ať už se tady člověk rozhodne jakkoliv, čeká ho ještě něco málo asfaltové trasy po modré značce až na další křižovatku – Pod Pradědem. Tady ale asfalt na nějakou chvíli končí a dál se servíruje parádní úsek přírodní cestičkou přímo dolů do hlubokých lesů k vodopádům a kaskádám. Jestli někdo fandí fotkám, bude tady na každém kroku tahat foťák a trávit klidně i několik hodin focením vodopádů, lesů, kamenů, kytiček a nejrůznějších živočichů. V téhle části cesty vám už davy dávno zmizí z očí a kromě několika skalních turistů zde většinou na nikoho nenarazíte a užijete si tak jednu z nejkrásnějších cest v Jeseníkách.

Pod Divokým dolem nás čekala křižovatka U Kamenné chaty a odtud relativně dlouhá část po asfaltové cestě značená zelenou turistickou trasou. Celé je to tady převážně do kopce – kolem Zámčiska až na křižovatku U Františkovy myslivny. Protože je to tady taková asfaltová radost, úplně se nabízí tady v okolí něco málo pojíst a vypít. Pamatuju si, že když jsem tuhle část naposledy běžel sám, někde jsem tady narazil na bod záchrany, kde byla také dřevěná boudička. Protože byl pomalu čas oběda, řekli jsme si, že až k ní dorazíme, taky něco sníme. Co se ale nestalo – chatičku jsme nenašli (ale fakt tam ještě nedávno byla!), takže jsme si jídlo dali až na rozcestí Pod Františkovou myslivnou. Přiznám se, že jsem tady té situace trošku využil a zkusil Ivet dostat lehce na hranu hladu a žízně. Zajímalo mě totiž, jak by se uměla poprat se situací, kdy je potřeba fungovat a jídlo buď došlo nebo na něj není čas. A taky co by si z toho pak pamatovala – jestli tu negativní část, že měla prostě hlad, bylo to do kopce a po asfaltu, nebo tu dobrodružnou část, kdy to nebylo úplně jednoduché, ale nějak se to vyřešilo a vlastně to byla docela sranda. No, nepostavila se k tomu vlastně nijak a vzala to jako fakt – najíme se až tam nahoře na rozcestí. Takže si z toho svého malého pokusu odnáším, že tohle žádná hrana ještě nebyla a měli jsme tady tady ještě spooooousty rezerv 🙂

Musím se ale přiznat, že celá tahle asfaltová část mi připadala delší než minule. A vlastně mi připadá delší vždycky. Několikrát jsem to tady běžel, několikrát jsem to tady jen šlapal a pokaždé jsem si říkal, že to snad nikde nekončí… No končí, a stále na tom samém místě, tak už si to pro příště snad zapamatuju. Nutno podotknout, že pár posledních stovek metrů se cestička krásně zvedne a nabídne zajímavé kompozice a pohledy na protější svahy. Nesete foťák? Neuklízejte ho 🙂

Na rozcestí Pod Františkovou myslivnou jsme nakonec došli a dali rychlý oběd. Zatímco jsme seděli v trávě, jedli a kecali, prosvištěli kolem nás tři bajkeři. Jeli z hřebenu od Velkého Máje. Docela odvaha, vydat se na ten hřeben na bajkách. Myslím, že je tam zákaz (ale s tím se asi nějak pracovat dá), ale pořád tam někde pobíhají nějaký ochranáři a hlídají to tam… Já bych se tam na kole asi nevydal, ale co už… Už jsem tady vlastně potkal i enduro jezdce na cestě do Divokého dolu. Asi jiná liga.

Vzhůru do oblak

Speciální odstavec si zaslouží také počasí. Když jsme se totiž v pátek vydávali směr Jeseníky, kontroloval jsem jak bude. Většinou se koukám jen na obrázky mráčků a sluníček a podle toho se pak rozhoduju, jak bude. Většinou ale na počasí nedám a vyrážím podle toho, jestli se mi chce nebo ne. Tentokrát se na mě ale z několik stran valily zprávy, že má být celý týden dost hnusně a má celou dobu pršet. Obrázky tohle tvrzení podporovaly – všude jen mráčky s deštěm. Nevím, co mě to osvítilo, ale obrázek jsem si rozklikl a podíval se, jak to s tím deštěm má teda být. 0,9 mm srážek? Hm, tak to si fakt zaslouží obrázek mráčku a deště… A skutečně, když jsme seděli tady na tom rozcestí, těch 0,9 mm opravdu spadlo. Toliko k dnešnímu dešti, takže jsme sbalili náš piknik a vydali se na další úsek cesty – z křižovatky Pod Františkovou myslivnou na Ovčárnu. Další parádní jesenická část a podle mého malého skromného názoru ta nejhezčí široko daleko…

Od Františkovy myslivny jsme se tedy vydali dál po zelené značce asi 3 km po úbočí, až na hlavní hřeben Jeseníků, na Velký Máj. Z toho úbočí je na protějším svahu vidět Čertova stěna, kam se můžete z Velkého Máje dostat také, jen se pak musíte vydat jiným směrem 🙂 Kdo tam nebyl, doporučuju. Je to sice strmé (pro případné běžce dost technické), ale o to je to zábavnější. Nezapomeňte foťáky, Čertova stěna (a celá cesta k ní) je totiž naprosto úžasný podnik.

Z Velkého Máje už je to několik dalších houpavých kilometrů na Vysokou Holi a kolem Petrových kamenů dolů na Ovčárnu. Celé to vede po červené turistické značce a podobně jako v Divokém dole i tady je hromada příležitostí k tomu, vytáhnout foťák a pár (desítek) minut tady investovat do kreativity. A pokud tady nahoře člověk potká mlhy nebo někde nějaké podsvětlené mraky v dáli, bude si moci nechat ze svých výtvorů natisknout snad i kalendáře. My jsme ty mlhy potkali, což mi zrovna teď moc nenahrávalo. Už asi 12 hodin v kuse jsem totiž krmil Ivet tím, že právě tahle část trasy bude úplně fantastická a že až to tady uvidí, už nebude chtít vidět nikdy nic jiného. A to hlavně proto, že ona tady už jednou byla – nějakou chvíli zpátky prý pořádala s pár známými zimní přechod Jeseníků a došlo i na hřeben okolo Vysoké hole. Jenže byla taková mlha, že si tady prošli jenom bílou tmou a tak vlastně neviděli vůbec nic… No, ani tentokrát ta viditelnost nebyla úplně nejlepší, ale když se nad tím tak zamyslím, tak se to postupně zlepšuje. Ještě dvakrát, třikrát se tady objevíme a bude to stoprocentní…

Hřeben na Vysokou holi

Kolem Petrových kamenů přes křižovatku Nad Velkým kotlem už je to pár metrů dolů k Ovčárně, kde jsme chystali zastávku. Já měl vcelku jistě vybrané borůvkové knedlíky a pivo. Ty jsou tady trošku levnější než na Švýcárně – 130 peněz, ale hlad už trošku byl a chuť ještě větší. Ivet se chvíli rozhodovala, jestli je sladké právě to ono, pro co si sem šla, ale svými mistrovskými dovednostmi jsem ji přesvědčil, že ano. A? Nelitovala. 🙂

Kdyby se sem někdo chystal, tak takové malé upozornění – kolem oběda je na Ovčárně docela velký provoz a tak možná budete muset nějakou chvíli čekat, než ulovíte místo k sezení. Ale pokud ho chytnete, knedlíky za to stojí. Jsou parádní, jsou tři a nejsou vůbec přeslazené. Parádní.

Z Ovčárny je to pak už jen vlastně takové asfaltové toulání na Švýcárnu a odtud pak po žluté turistické nahoru na Malý děd. Nakonec tři kilometry ostře dolů na Videlské sedlo a 27 km s 1 300 převýšení je doma. S otočkou na Pradědu 30 km a něco málo více výškových metrů. Krásná práce.

Celá trasa je trošku delší a zabere tak o něco více času, za to vám ale vrátí jedny z nejhezčích cestiček v Jeseníkách vůbec. Ještě snad taková poznámka na konec – je dobré vědět, že na úseku mezi Švýcárnou (případně Pradědem, pokud se na něj vydáte) a Ovčárnou nenajdete žádné místo, kde byste mohli doplnit zásoby. Proto je dobré, připravit se na to a počítat s tím, že když by přišla během cesty nějaká krizička, bude ji čím zahnat.

Nedělní Jeseníky – krátká otočka přes vodopády Bílé Opavy

Předchozí trasu jsme tedy spáchali v sobotu a se zastávkou na borůvkové knedlíky na Ovčárně a veškeré foto-pauzy, nám to sebralo asi sedm hodin chůze. V neděli jsme chtěli odjet nějak s rozumem, takže jsme se hned ráno přesunuli na parkoviště kousek od Karlovy Studánky a dali jsme už jen krátkou fotovýpravu na vodopády Bílé Opavy.

Kasákdy a vodopády Bílé Opavy

Bílá Opava, a celý ten žlutý úsek mezi Karlovou Studánkou a rozcestí Nad vodopádem, je fakt výkladní skříň Jeseníků, takže se tam nudit rozhodně nebudete. I když je to místy možná trošku techničtější chození, je to vcelku krátká trasa, kterou zvládnete za pár hodin chůze. Pro běžce ještě rychlé info – všechno je to běhatelné a člověk si to náramně užije. Minimálně na té Bílé Opavě je vždy ale docela dost lidí, takže je potřeba nebýt výkonnostní blb a respektovat to.

No tak jo, v záloze mám připravených ještě hromady dalších tras, které se motají po parádních Jesenických cestičkách, ale o těch zase někdy příště.

Díky že jste tu byli a… Běhejte, bajkujte, užívejte!

McNeil

Comments are closed.