Čertovskej ultratrail – běh pekelnou výhní

Čertovskej ultratrail, to je vám takový běhání po Kokořínsku, při kterém se člověk vydá do kopců, roklí, lesů a polí – a náramně si to užije. Je to běžecký závod, kde se může člověk vydat na trať 66.6 km, nebo 33.3 km. Převýšení na šedesátce dělá něco kolem 1700 m a na třicítce pak něco kolem 1000 m. Se startem na hradě Houska a cílem na Hamerském jezeře, je to jeden ze závodů, kde se neběhají kola. Takové běhání z jednoho místa na jiné mám hrozně rád a tak jsem letos Čerta nastoupil taky.

Tenhle závod sleduju už nějakých pár let (letos se běžel pátý ročník) a pár let se na něj už také chystám. Zatím se mi to ale pokaždé krylo s jinými závody a tak se k němu pořád ne a ne dostat. Pravda, i letos to dlouhou dobu vypadalo, že ho nedám, protože ve stejném termínu bylo vypsáno něco jiného, ale z důvodů epidemiologických opatření byl ten první závod přesunutý někam na září a tak se objevilo okno. Na Čerta jsem se tak přihlašoval asi týden, možná dva, před startem a v registraci jsem chytil jedno z posledních volných míst. Bylo to tak tak, ale vyšlo to.

Partyzánská závodní příprava

Před samotným závodem jsem na něj nijak cíleně nepřipravoval. Vlastně jsem ani nemohl, protože jsem do poslední chvíle vůbec nepočítal s tím, že ho poběžím. A za těch pár dnů před startem, už toho člověk beztak moc nenatrénuje, takže bych tu svou přípravu hodnotil spíše tak, že jsem si prostě běhal a sledoval jsem, jak moc mi to jde nebo nejde. Víkend před závodem jsem si pak zkusil zaběhnout nějakých 30 km v tempu, které bych si v samotném závodě tak nějak představoval. Aby se potkalo i převýšení a terén, vybral jsem si okruh v roklích nad Prahou. Mám tam naběhnutou takovou cca 10 km dlouhou trasu okolo hřbitova bláznů, které s oblibou říkám Bláznův návrat a tak jsem si ji na jeden zátah zkusil otočit třikrát.

Po testovacím běhu jsem se cítil dobře a časy taky odpovídaly tomu, co bych si v závodě přál, takže kdyby si v závodě všechno sedlo, myslím, že bych se do první dvacky mohl vejít. Za nějakých sedm hodin by to zmáknout šlo a když jsem si několikrát prošel výsledky předešlých ročníků stanovil jsem cíle – pokud všechno klapne, zkusím se vejít do sedmi hodin. Pokud ne, nechám si jednu až dvě hodinky rezervu a poběžím to na osm až devět hodin. Když se pokazí úplně všechno, budu chtít alespoň dokončit, protože hezké ultra jsem už nějaký ten pátek neběžel. A člověk si jednou za čas prostě musí potvrdit, že do ultrarunningu pořád patří a se vzdáleností se dokáže poprat.

Příjezd a závodní strategie

Závod startoval pátého července v 8:30 ráno z hradu Houska. Protože jsem měl vyřešenou vlastní přepravu na start, začátek v 8:30 byl i vcelku příjemný čas startu, člověk totiž nemusel vstávat ve tři, aby se na ten start dostal. Vstávačka v pět sice také nebyla tou ideální, ale podařila se lépe než kdy jindy (tedy alespoň pocitově). Ke snídani jsem tentokrát zvolil vločkovou kaši a s sebou do auta jsem si přibalil pár toastů s burákovým máslem a malinovou marmeládou. Však trošku těch cukrů neuškodí, beztak všichni pořád tvrdí, že jsem hrozně hubenej.

Cesta, příjezd a prezentace proběhla v pořádku, potvrzení o bezinfekčnosti jsem odevzdal a při té příležitosti jsem si ještě koupil kelímek, ze kterého budu na občerstvovačkách doplňovat zásoby. Ten svůj jsem totiž zapomněl doma. Co se výbavy týká, nijak zvlášť jsem se neodchyloval od svých zaběhlých zvyků – bunda, termofólie, pár náplastí, voda a něco málo k jídlu. Vlastně to jídlo jsem trošku poupravil – posledních několik let jsem běhal na přesnídávky, ale tentokrát jsem se vrátil znovu ke gelům a energetickým gumídkům.

Cíle jsem si teda stanovil už dřív a pokud jsem se chtěl pokusit o jejich splnění, bylo by vhodné vymyslet nějakou závodí strategii. Celou trať jsem si rozdělil do třech částí a odhadl si, za jak dlouho jsem schopný ty jednotlivé části udolat.

První část závodu pro mě měla být od startu na hrad Bezděz. Podle mapy to mělo být nějakých 20 km běhu s finálním stoupáním na hrad. Tuhle část jsem měl naplánovanou na dvě hodiny běhu. Druhou část jsem si nastavil z hradu Bezděz na Ralsko, což mělo dělat nějakých 30 km. Mělo jít o nejnáročnější úsek a plánoval jsem ho na 4 hodiny běhu. Poslední část měla být z Ralska do cíle, nějakých cca 15 km, kde jsem to chtěl už běžet, jak to jen půjde a počítal jsem tady s nějakou hodinkou a půl běhu. Zároveň jsem doufal, že bych někde nějaký čas mohl uspořit a protože mi trať nepřipadala v profilu nijak extrémní, stáhnout plánované časy o půl hodinky mi vlastně připadalo i trošku reálné. Tak jako jsem počítal s tím, že od poloviny dál (a hlavně ten poslední úsek) už to bude docela dost bolet.

Z Housky na Bezděz – hurá na ně…

Výbava byla připravená, závodní strategie vymyšlená, hodinky nastavené tak, abych si mohl závod kontrolovat po svém a tak nezbývalo nic jiného, než se postavit na start a zkusit, jak moc jsou ambice reálné. Předstartovní chlapácké pozdravy, odpočet, výstřel a jde se na to. Čelo závodu se hned z úvodu rozběhlo docela s elánem. Já jsem potřeboval držet průměr na šesti minutách na kilometr. Počítal jsem s tím, že ve stoupání na Bezděz dost ztratím, takže jsem potřeboval nachytat nějaké minuty už tady a tak jsem se držel na číslech pod pět patnáct na kilometr na rovinkách a okolo čtyř minut v sebězích. Celé se to docela dařilo, rychlé seběhy temných roklí střídalo několik stoupání mezi skalami. Vzduch byl čerstvý, zem ještě po noci příjemně orosená a nám se na prvních dvaceti kilometrech vysublimovala skupinka asi osmi běžců, kteří se tak po různu tahali a postupně sbíhali další běžce před sebou.

Průběžně jsem kontroloval čas a všechno klapalo jak mělo. Před výstupem na Bezděz jsem měl nějakých deset minut k dobru, takže jsem si přibrzdil na první občerstvovačce s tím, že si na výstup dám trochu vody na morál. Zásoby, které jsem si nesl, byly pryč tak z půlky a nechtěl jsem je doplňovat teď před kopcem. Ta samá občerstvovačka se totiž probíhala ještě jednou cestou zpět z Bezdězu a pokud budu doplňovat, bude to až cestou dolů. Vydal jsem se tedy vstříc výšinám na hrad. Zpočátku stoupání běžet vlastně i šlo, ale čím blíž byl člověk vrcholu, tím méně běhatelné bylo – asi teda hlavně proto, že začínaly bolet svaly. Někde v půlce jsem přešel do chůze a zbytek stoupání jsem vyhopkal v úsporném režimu.

Stoupání to bylo zodpovědné, co si budeme povídat, nahoru jsem se ale dostal celkem v klidu. Zažil jsem už i horší kopce, takže stačilo jen pípnout kontrolu, zapózovat fotografům, zamachrovat si před kolemjdoucími a rozběhnout se zase dolů. Cestou zpátky jsem znovu míjel občerstvovačku, kde jsem tankoval dříve. Čas byl tak akorát, spotřeba zásob šla podle plánu a já se cítil perfektně. Proto jsem si doplnil jen jednu lahev vody do tří čtvrtin a druhou jsem nechal tak, jak byla – naplněna něco málo pod půlku. Běžně nosím dvě půllitrovky, takže jsem z občerstvovačky vybíhal s nějakým litrem a čtvrt vody (půlka ioťáku a tři čtvrtiny čisté vody).

Po dvou hodinách běhu jsem se tak vydával do druhé části závodu – z Bezdězu na Ralsko. To měla být ta nejnáročnější část, na kterou jsem si zarezervoval něco kolem čtyř hodin běhu.

Z Bezdězu do pekelné výhně

Z Bezdězu vedlo krásné klesání, ve kterém bylo možné uspořit nějaké minutky a ty jsem se snažil ukrajovat, co to šlo. Pravidelný dech, uvolněné svaly a nohy, ať si běží, jak potřebují. Tohle jsou kilometry zadarmo, tak si je pojďme užít. Seběh po široké šotolinové cestičce lemované stromy nechával nohy rozběhnout možná trošku rychleji, ale pocitově bylo stále všechno v pořádku. Dokonce i tepy a tempo – všechno sedělo perfektně. Skupinka našich osmi běžců se ve stoupání na Bezděz už dávno roztrhala, ale pomalu se tu formovala jiná. Chvíli jsem se jí zkusil držet, jenže tady se to valilo už hodně rychle a já bych tohle tempo dlouho neudržel. Po několika minutách jsem ji opustil a nechal si skupinku poodběhnout.

Prvních pár kilometrů mezi Bezdězem a Ralskem mělo být docela v pohodě. Kopce a náročnější terén měly přijít až ve druhé půlce – tak po 35. km. Začínalo ale hřát slunce a já si uvědomil, že vlastně ani nevím, kdepak nám další občerstvovačka leží. Hlavu jsem si tím ale zatím příliš nelámal, beztak by mi nezbývalo nic jiného, než k ní doběhnout.

Postupně jsem ukrajoval kilometry, sem tam si vzal gel nebo gumídka a zapil to vodou. Ačkoliv byl terén stále vcelku běhatelný, musel jsem už trošku ubrat na tempu. Vedro, které postupně sílilo, mi přestávalo dělat dobře. Během několika dalších minut slunce les dokonce tak rozpálilo, že běh přestával být jednoduchým tématem a v jednu chvíli jsem už i na rovince musel na chvíli přejít do chůze. Zkontroloval jsem čas, ten byl v pořádku. Srdce mi ale bušilo jak divý a i přes to, že jsem už jenom šel, nechtělo se mu dolů. Dost dlouho mi trvalo, než jsem zjistil, o co jde. Že mi je vlastně hrozné vedro, že se mi ten přehřátý lesní vzduch hrozně špatně dýchá a že jsem na nejlepší cestě k tomu, se tady uvařit.

Blížilo se stoupání na Malou a Velkou Bukovou, které mi podle profilu nepřipadalo o tolik náročnější než dříve Bezděz. Jenže já jsem se tady dostal do stavu regulérního přehřátí a nebyl jsem schopný se jinak ochladit. V okolí nebyl žádný potůček ani pramínek, do kterého bych mohl ponořit hlavu, triko nebo čepici a moje zásoby vody se už dramaticky snižovaly. Celé stoupání na Malou Bukovou jsem už jenom šel a nahoře jsem dorazil i poslední kapku vody. Od teď jsem byl bez zásob, takže mi nezbývalo než doufat, že dál narazím na nějaký potůček, nebo přímo na občerstvovačku.

Seběh z Malé Bukové jsem nějak přežil a cestou potkal další běžce, kteří vypadali, že jsou na tom buď stejně, nebo snad i hůř. Přehoupnout se pak přes Velkou Bukovou už bylo jen o vůli. Vedro a dusno spolu s horkým vzduchem ještě více rozbušilo srdce, které už teď tlouklo v červených číslech. Snažil jsem se schovat někam do stínu a chvíli tam počkat, aby se mi ty moje budíky trošku srovnaly, ale bez výsledku. Deset minut čekání nepomohlo vůbec ničemu, takže jsem se znovu vydal vstříc občerstovačce. Zjistil jsem ale, že na startovním čísle jsou všechny vyznačené a mě k té další zbývaly snad tři nebo čtyři kilometry. Občerstvovačka Skelná huť… To už se nějak zvládne…

A zvládlo. Trvalo to dlouho, ale na občerstvovačku jsem nakonec dorazil. O běhu teď nebyla moc řeč, byl to spíše takový pohyb kupředu a zběsilým dýcháním, ale ano, byl jsem tu – v polovině trati, úplně vyřízený, přehřátý a se ztrátou hodinu a půl oproti původnímu plánu.

Dlouhá pauza a jedno DNF za druhým

Na občerstvovačce jsem strčil hlavu do kýble s vodou. Blahodárné účinky přívalu studené vody byly znát téměř okamžitě a tak jsem si říkal, že bych v tom kýblu mohl chvíli zůstat. Ostatní běžci, kteří se tak po různu objevovali, na tom byli úplně stejně. Všichni jsme nutně potřebovali schladit a doplnit zásoby. Všechna čest pořadatelům za zásobování občerstvovaček, tady to byla opravdu vítaná zastávka.

Taky jsem zjišťoval, že spousta běžců tady na třicátém šestém kilometru končí a dál nejdou. Tohle vedro bylo fakt tvrdý a hromadu lidí to skutečně odrovnalo. Seděl jsem v trávě, pozoroval jsem další běžce, kteří se s vypětím všech sil blížili k naší oáze spásy a cucal jsem Birela. U toho jsem ještě kontroloval telefon.

Taťka se zatím stihl potkat s Ivet někde u Liberce a přesunuli se do cíle. Nejsem si jistý, ale myslím si, že jsem mu někde z okolí Bukové posílal zprávu, že závod pod sedm hodin nedám, protože jsem se uvařil. Na telefonu mi totiž svítila zpráva od taťky i od Ivety, že ok, ale ať jdu dál. Jo, tyhle zprávy člověka vždycky trošku nakopnou.

Asi po patnácti minutách válení se na občerstvovačce se začal zvedat vítr a rychle se ochlazovalo. Od jihozápadu se dost rychle stahovaly mraky a vypadalo to, že za nějakých deset minut nám to teplo bude zase trošku chybět. V dáli už na sebe upozorňovaly blesky a hromy a tak jsem usoudil, že odpočinku bylo dost. Je potřeba kopnout od vrtule a vydat se dál na cestu, na toho největšího strašáka na trase, na Ralsko.

S deštěm v patách směrem na Ralsko

Zkontrolovat zásoby ve vestě, utáhnout botky a rozběhnout se. Na to, v jakém jsem tady dobíhal stavu, jsem se dal docela dobře do kupy a mohl jsem se vrátit k nějakému rozumnému tempu, které bylo jen o něco málo pomalejší, než co bych si představoval. Výběh z občerstvovačky pokračoval po krátkém asfaltové úseku, ale po několika set metrech už trasa opět pokračovala uzoučkou přírodní cestičkou, loukou a polem do lesů.

Nevím, jak moc silná bouřka nebo déšť za mnou nakonec byla, ale já jsem běžel nějakých osm kilometrů v příjemné spršce. Místy jsem si pohrával s myšlenkou, že bych možná mohl vytáhnout bundu, ale vždycky jsem ji zavrhl s tím, že bych měl být rád, že není vedro.

Předchozí závodní opotřebení už bylo docela znát a tak jsem i v jednodušším stoupání kombinoval běh a chůzi. Kilometry se ale dařilo ukrajovat a když jsem tak pozoroval svoje tempo a čas, zjistil jsem, že jsem vlastně docela v pohodě. Kdybych si odmyslel tu ztrátu z předchozího přehřátí, všechno by sedělo. A to, že to v téhle fázi závodu už nebude úplná pohoda, to jsem věděl taky. Přestal jsem si teda lámat hlavu s tím, jestli běžím rychle nebo pomalu a místo toho jsem se věnoval věcem okolo. Jak moc za mnou asi prší? Vrátím se někdy k horolezectví? Neměl bych se konečně porozhlédnout po nějakém horském kole? A jak se má vůbec taťka s Ivetou v cíli?

Sem tam jsem během chůze koukl do telefonu, spíše pro rozptýlení a co jsem tam nenašel. Fotka od Ivet, že se cpe nějakým kebabem nebo čím a že jestli nechci přijít o večeři, měl bych pohnout. No tak jo, tak jsem teda pohnul – šel jsem dál.

Jak jsem se přibližoval k Ralsku, déšť opadal a o slovo se opět hlásilo slunce ve své plné síle. Já měl tentokrát zásoby doplněné a taky jsem věděl, jak daleko jsem od další občerstvovačky. Moc jsem si teď s vedrem hlavu nelámal a zrychleným přesunem pokračoval přes lesy a louky dál po trase.

Pár zatáček a Ralsko se objevilo přímo přede mnou. No výborně, tohle bude zajímavý stoupání. Před výstupem na Ralsko byla postavená další občerstvovačka, kde jsem zase doplnil zásoby, protáhl nohy a nalil do sebe trochu Coly a piva. To proto, že už jsem nějakou chvíli cítil, že mě žaludek neposlouchá tak, jak bych si představoval a vlastně jsem v posledních kilometrech úplně přestal jíst. Těžko říct, jak moc léčba tentokrát zabere, ale musím se vydat nahoru na Ralsko. Takže pojďme…

Celý výstup byl dost tvrdý. Nástup do stoupání vedl po mírně zvlněné šotolině na kterou už zase pražilo slunce, ovšem zdaleka ne v takové míře, jako před několika hodinami pod Bezdězem. Trasa dál utíkala ze šotoliny do hlubokého lesa, kde se měla několikrát prudce zvednout zase prudce klesnout – takhle snad čtyřikrát nebo pětkrát. Série těch zvednutí a klesnutí opravdu přišla a ve skutečnosti brala víc sil, než kolik by člověk odhadovat z profilu trati. Na Ralsko jsme stoupali ze severozápadu a sbíhat jsme ho měli jižně. Ačkoliv se mi severozápadní cesta zdá na výstup obtížnější, podařilo se mi chytit docela dobré tempo a pár běžců ještě trhnout. To ale nic neměnilo na tom, že posledních pár desítek metrů stoupání už bylo těžké odříkání. Celé Ralsko je docela zodpovědný kopec a vyběhnout ho by nebyl žádný med ani za čerstva, natož pak po tom, co má člověk v nohách už něco málo přes maraton. Na vrcholu čekala kontrolní stanice a musím uznat, že i parádní výhledy do okolí. Pokud se něco takového naskytne, vždycky se hrozně rád rozhlížím z vrcholů po krajině a sleduju, kudy jsme to vlastně už stihli proběhnout a zrovna tady to bylo vidět parádně – Bezděz, Velká Buková a teď Ralsko. Pane jo, docela štreka.

Oukej, ale teď už jdeme dolů. S jedním závodníkem, se kterým jsme se na trase už několikrát poktali, jsme se setkali i na vrcholu. Prohodili pár slov o tom, kdo jak přežil výheň pod Bezdězem a vydali se dolů. Sestup už tak tvrdý nebyl, stačilo přehopkat těch pár desítek nepříjemných metrů z vrcholu a zbytek už nohy běžely, jak potřebovaly. Cestou jsem potkal pár trailových bajkerů, tak jsem jim nezapomněl pochválit kola, oni mě na oplátku elán v seběhu. Dole se znovu probíhalo tou občerstvovačkou, kterou jsme míjeli i při výstupu a i teď přišla vhod. I když jsem se dolů dostal dřív, než jsem čekal, zásoby jsem opět rád doplnil.

Poslední úsek, ale zadarmo to nebude

Do posledního úseku jsem se vydával asi z dvouhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu. Netroufal jsem si moc odhadovat, jaký bude výsledný čas, tak jsem se nastavil pouze na doběhnutí. Podle itinerářě mě mělo čekat ještě asi 15 kilometrů, možná víc, ale nedělal jsem si žádné iluze o jednoduchosti trasy i přes to, že už by tu žádné velké stoupání být nemělo. Hluboké lesy, úzké cestičky, písek a kořeny dokázaly v téhle fázi závodu potrápit dost už samy o sobě. S respektem jsem teda začal ukrajovat z poslední části závodu.

Co se moc nepodařilo, byla ta léčba žaludku. Vlastně jsem se dostal do stavu, že jsem nemohl ani nic sníst, ani nic vypít a tak jsem jen doufal, že už to nějak doklepu. „Však už jsem v podobné situaci byl asi tisíckrát a vždycky to nějak šlo,“ říkal jsem si. A ono to opravdu šlo. Bylo to nepohodlné, trošku to bolelo, místy mě to teď ani moc nebavilo, ale podle itineráře mě čekala ještě jedna občerstvovačka, finální výstup na Děvín a pak už jen běh do cíle. Nebyl jsem si ale jistý, jak daleko to z Děvína do cíle vlastně může být a co jsem si tak procházel profil trati, připadalo mi, že to bude ještě tak 8 – 10 km. Nějak jsem se nemohl dopočítat číslům, kterým bych věřil a tak jsem se toho seběhu i trošku obával.

Na občerstvovačku jsem se nějak z nouze dostal, musel jsem ale shodit vestu, sednout si a znovu vsadit na léčbu pivem. Limit odpočinku jsem si stanovil maximálně na deset minut (fakt jsem se tady cítil dost špatně), ale jak jsem tam tak seděl a bavil jsem s běžcem (zase s tím, se kterým jsem se potkal už na Ralsku a dříve v závodu), dal jsem se do kupy docela rychle. Ani ne za pět minut jsem cítil, jak se vrací motivace i energie. Žádného gumídka, gel, ani nic dalšího už jsem jíst nechtěl a tak jsem protáhl nohy a vydal se do posledních kilometrů, které už mi vlastně dost splývaly dohromady.

Výstup na Děvín už také nebyl zadarmo a největší problém byl poprat se s dřevěnými schody. Trošku mě překvapilo, že jsem i tady seběhl pár dalších běžců, což ještě trošku zvedlo morál. Otočka na Děvíně a posledních pár zhoupnutí na trase už dost bolelo, ale energie, která se vrátila na poslední občerstvovačce byla pořád k dispozici, takže to bylo vlastně už jen o nepohodlí, a to se dá vždycky nějak vyřešit. Z Děvína do cíle to nakonec bylo skutečně jen kousíček – jen co jsem seběhl Děvín, objevil jsem se chatkami na Hamerském jezeře. Takže už býval už jen běh přes kempy, posledních pár desítek metrů po asfaltu, ostrá levá a do cíle. Potlesk ostatních běžců vždycky potěší, takže poslední co zbývalo, bylo odpípnout cíl, vrátit čip, udělat pár kroků stranou a s grácií se svalit na zem. Jak jsem se toho posledního úseku vlastně i docela bál, nakonec zas tak hrozný nebyl.

Tak jakej byl Čertovskej ultratrail, patříš pořád do ultrarunningu?

Musím přiznat, že jsem byl v cíli docela rád, že jsem si mohl sednout na zadek a říct si „hotovo“. Výsledný čas mým původním ambicím ani z daleka neodpovídal, ale co už. Po dlouhé době jsem si zaběhl parádní ultramaraton, ke kterému se v budoucnu určitě rád vrátím. Ačkoliv tohle nebylo o běhání ve vysokých horách, trať je to parádní a o to více běhatelná. A moje forma? Vlastně jsem s ní byl ve finále i spokojený, protože když bych odhlédl od toho přehřátí, nestalo se vlastně nic, s čím bych nepočítal. Že to v pozdějších fázích závodu bude bolet jsem věděl už od začátku, protože jsem ten začátek potřeboval trošku nahnat. A to, že jsem se tam uvařil, mi akorát sebralo asi dvě hodiny času.

Na ultramaratonech je hrozně krásné právě to dobrodružno, to že ultrarunning není pouze o běžecké formě, ale o několika dalších věcech, které si musí co nejvíce sednout – musí se potkat forma, počasí, navigace, strava a žádné zranění na trati. Většinou se to ale všechno dohromady nepotká a je potřeba někde trošku zaimprovizovat. To je na tom celém dlouhém běhání po kopcích nejkrásnější – umět řešit situace během závodu, během pohybu který tak zbožňujeme a v prostředí, které tak obdivujeme. A že to nebude vždycky úplná pohoda, to se taky ví. Jinak by to vlastně nikoho ani pořádně nebavilo. Takže si sám sobě můžu odpovědět – ano, do ultrarunningu pořád patřím a pořád mě to hrozně baví.

Během letošního Čerta se ale udála ještě jedna dost zásadní věc. Ivet se poprvé potkala s mými rodiči. Teda vlastně jenom s taťkou, mamka s námi na závod nejela a s tou se potakala až doma. Já jsem ráno odstartoval z hradu Houska a rozběhl jsem se na Hamerské jezero. Ivet to samé ráno dojela busem do Liberce a přeběhla přes Ještěd dolů do údolí. Tam pro ní zajel taťka, někde se tam nějak setkali a společně jeli do cíle na Hamerské jezero, kam jsem měl já za několik hodin doběhnout. Vzali si na sebe telefon a dohodli se, kdy a kde se potkají – a taky jak se poznají. Takže jsme seznámení s rodiči vyřešili hezky po ultramaratonsku. Během závodu se potkají, stráví spolu několik hodin sami a nějak to dopadne. A když nad tím tak přemýšlím, tak je možná dobře, že jsme to setkání nijak zvlášť neřídili a neovlivňovali. Ono jestli nám to má fungovat, tak se o sebe některé věci asi musí postarat samy – například seznámení partnerky s rodiči, ve kterém jsem se objevil (ještě ke všemu úplně vyřízený) asi čtyři hodiny po tom, co už si stihli všechno říct. 🙂

No a kdyby se někdo chtěl podívat na závod ještě víc zblízka nebo se do dalších ročníků přihlásit, tak celý tenhle podnik je k dispozici tady (včetně fotek, videí, map… Prostě všeho… )

https://www.certovskej-ultratrail.cz/

Tak jo. Dík, že jste tu byli, běhejte, bajkujte, užívejte… A zas někdy!

McNeil