Minulý rok jsem si koncem léta dopřál týdenní dovolenou v Jeseníkách, abych si tam uspořádal takové malé běžecké soustředění před tím, než se postavím na start Jesenického maratonu. Týden jsem tam pobíhal po hřebenech a užíval si všudypřítomný klid a pohodu, které tyhle hory dokáží nabídnout. Pro mě naprosto jedinečné prostředí ke kterému mám velice osobní vztah.
Je to už pěkná řádka let, co jsem si pořizoval nové kolo. Cesta k němu ale nebyla docela jednoduchá, ovšem o to více jsem si z ní odnesl. Konečně jsem totiž zjistil, že se vyplácí spoléhat na vlastní hlavu, než na slepě nastudovanou teorii. A to ve všech ohledech.
S penězi je to vždycky problém. Člověk by jich potřeboval vždycky tak o trochu více, než jich zrovna teď má. Bylo by potřeba koupit támhleto, zaplatit tohle a pak ještě tamto. No a pak už nic nezbude. Však to znáte. Nějakou chvíli už se s penězi peru a stále na sobě zkouším nové mentální triky a zjišťuji, jak a co funguje.
Jízdu na horských kolech miluju. Je to jedna z věcí, kterou bych mohl dělat od rána do večera, pořád dokola. Nejsem sice nijak zvlášť silný jezdec, ale něco v těch nohách snad mám. Problémy mívám spíše v technice hlavně při sjezdech, než při stoupání. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem doposud nikdy nezavítal na Rychlebské Stezky. Říkal jsem si, že na ně ještě nemám, že ty sjezdy bych neustál.
Posledních pár víkendových výběhů jsem podnikl v Broumovských stěnách. Hluboké lesy, skalní městečka, zeleň a chladný vzduch čerstvě po dešti dodávali běhu příjemné tempo. Trasy nebyly nikterak dlouhé, ovšem zato techničtější. Obzvlášť tam mám rád tu červenou turistickou hřebenovku (jestli ji tak lze říkat), která vždy spadne pár metrů prudce dolů a hned zase prudce stoupne nahoru. Člověk pár vteřin seskakuje půlmetrové kameny a hned na to je zase šplhá zpět. Super-technické pasáže pak střídají lesní cestičky, kde si zase odpočine, než se objeví další seskoky a šplhání.
Asi jste už někdy narazili na článek zabývající se ranní rutinou – seznam toho, co lidé ráno dělávají a jak jim to pomáhá nastartovat den. Pro podobné články nemusíte chodit nikam daleko, jsou jich všude spousty. A ne jenom článků, jistě bychom našli i nějaká videa…
Nikomu bych ale nepřál zažít moje ráno. Chaos a zmatek. Nehledě na to, co mě přes den čeká, vždy mi hrozně dlouho trvá, než se z postele vykopu. Pokud budete jako já, večer si nastavíte budík, ale ráno ho stejně posunete o hodinu později. Moc času Vám tedy na žádnou životadárnou ranní očistu nezbude. Nakonec to celé dopadne tak, že vylezete z postele až ve chvíli, když už budík opravdu nebudete moci posunout ani o minutu dál, rychle ze sebe uděláte něco, co alespoň vzdáleně připomíná člověka a vyrazíte do práce. Cestou se možná stihnete zastavit pro dva rohlíky ke snídani. Všechno špatně.
Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by to bylo, zajít si na rande se supermodelkou (supermodelem), tak pro vás mám dobrou zprávu. Můžete přestat přemýšlet a začít randit. Jediné, co k tomu budete potřebovat, je kolo a cesta do Švýcarska. Ten zbytek se o sebe postará sám.
A není třeba nikam spěchat. Rande by si měl člověk užít do poslední chvíle.
McNeil
Nějakou chvíli zpátky jsem narazil na vcelku zajímavý článek, jehož základem byl citát Christiana Morgensterna, a sice že „domov“ nepopisuje ani tak místo, jako spíše lidi. Nevzpomenu si už, kde jsem to četl, nebo kdo to publikoval, ale co jsem to tak pročítal, říkal jsem si, že na tom asi něco bude. Ono je totiž vcelku jedno, jestli sedíte v obýváku u televize, v hospodě u piva, anebo bivakujete kdesi v horách. Důležitější je, s kým tam jste.
Říká se, že běh je nejpřirozenější pohyb. Dlouhou dobu jsem byl odpůrce všech podobných názorů a za jednu z nejvíce nesmyslných věcí jsem považoval stavbu kolene. Nějak se to ale sešlo a svoje názory jsem „maličko“ poupravil. Asi tolik, že si teď průměrně jednou za dva týdny zaběhnu ultramaraton. To znamená spoustu kilometrů a času sám někde v lesích, tak proč si s sebou nevzít něco na rozptýlení? Pár důvodů bych asi našel…
Těm z vás, kteří se zajímají o horskou cyklistiku nejspíše neunikla informace o novém systému řazení SRAM Eagle, který se pyšní pouze jedním tácem vpředu a kazetou s dvanácti převody vzadu. Nějakou chvíli už po tomto konceptu pokukuju, ale neměl jsem úplně odvahu se sebrat a zainvestovat dvě výplaty jenom do řazení. Na testy, recenze a názory jsem se ale velice těšil.
Revoluční, tak je systém nazýván. Osobně ho za zcela revoluční nepovažuji, jeden tác vpředu není docela novinkou, nicméně se musím všemi deseti přiznat, že tomuto konceptu fandím. Nějakou chvíli zpátky jsem si pořizoval systém 2×10 (na kterém stále drandím) a ve srovnání s třemi talíři vpředu nemůžu říct ani popel. Přechod na 2×10 byla fantazie. Od přechodu na 1×12 (nebo třeba i na 1×11) si slibuji to samé, ba možná i víc. No, ale ta cena… Bude potřeba začít šetřit 🙂
O novém systému řazení si můžete přečíst třeba zde:
SRAM EAGLE: ŘAZENÍ 1×12 JE REALITOU!
A krátké oficiální představení je ke shlédnutí zde:
No řekněte, není to nádhera?
McNeil
