Řadit podle:
View:
  • Domů
  • Příspěvky od autora McNeil
  • (  »   Page 3)

Od: McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/kilian-jornet_73141_600x450-960x720_c.jpg

Kilian běží na Everest


Kilian Jornet je člověk, který ve svých 25 letech získal snad všechny horoběžecké tituly, které lidstvo zatím definovalo. Obecně můžete u jeho jména najít popisek „the most dominant endurance athlete of his generation“, tedy něco jako „nejdominantnější vytrvalostní sportovec své generace.“ A ona je to svatá pravda. Jeho počínání se neomezuje pouze na závody, ale také na různé běžecké projekty typu přeběhnout Pyreneje za nesmysl málo dnů, vyběhnout a seběhnout Mt. Blanc, Mattehorn, Kilimanjaro nebo Mt. McKinley v rekordních časech, atd. (A nutno podotknout, že se mu zatím vše daří.)

Své horoběžecké projekty nazval Summits of My Life (http://summitsofmylife.com) a právě teď rozjíždí novou kapitolu, totiž vyběhnout na Mt. Everest. Kilianovi fandíme, ono se mu totiž daří bořit hranice mezi technickým lezením a běháním. A to tak moc, že se na scéně čím dál častěji objevuje pojem „alpin running“, což vlastně znamená rychlý pohyb v horách a minimem věcí.

Jak vypadala Kilianova příprava na jeho poslední Summits of My Life si můžete přečíst třeba zde.

KILIAN JORNET’S GAME PLAN FOR SPEED ASCENT OF EVEREST

THIS IS HOW KILIAN PREPARES FOR EVEREST

KILIAN JORNET AND EVEREST FKT

No a to, jak vypadá aplin running v praxi, vcelku přesně vystihuje obrázek, který Kilian zveřejnil před odletem do Nepálu na Facebooku. Jeho výbava pro výstup na nevyšší horu světa vypadá asi takto:

Kilian Jornet a výbava na Everest

No klobouk dolů. Viděl jsem víc sbalených věcí i na jednodenní procházku po Krkonoších. Kilianovi ale přejeme štěstí a bezpečný návrat.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/cafea-960x640_c.jpg

Intelektuální přívlastek „kafe“


S kávou to není vůbec jednoduché. Znáte takové to „coffee doesn’t ask silly questions, coffee understands… “ ? Tak na tom něco pravdy určitě bude. Problém ale je, probojovat se přes všechny ty silly questions před tím, než se k té kávě vůbec dostanete.

Osobně mám nejraději turka, kterého vaří mamka nebo babička. Žádné speciální postupy, žádná moudra, povídačky nebo zaklínadla. Dvě lžičky mleté kávy, horká voda, bez cukru. Na shledanou.

Ve chvíli, kdy se kolem kávy začne hrát moc velké divadlo, ztratí celé své kouzlo. Nebo alespoň jeho většinu. „Piješ to moc rychle“, „piješ to moc pomalu“, „tohle kafe vlastně vůbec neexistuje“, „to do toho nesmíš přidávat, ach jo…“ a tak dále, a tak dále…

Podobně to pak máte i čajem. Jakmile potkáte někoho, kdo ve našel v čajích, máte po legraci. Neexistuje, koupit si běžný sáčkový čaj. Neexistuje ani, koupit si nějaký super kvalitní sypaný. U jednoho se dozvíte, že to vůbec není čaj a že z toho dostanete vyrážku, u druhého si zase vyslechnete několikahodinový monolog nejen o náročnosti přípravy, ale také o jeho původu, pěstování, sklízení a o spoustě nerozluštěných záhadách a legendách, které daný druh čaje doprovází.

Na tyhle lidi si vždycky vzpomenu při popíjení předzávodního kafe a na občerstvovačkách, kde sem tam natrefíte i na fantasticky přeslazený čaj. A jak to člověku pomůže 🙂

McNeil

Mácháč Run Fest 2016: DNF jak vyšitý


Tak to nakonec přece jenom přišlo. Ve výsledkové listině se mi poprvé za jménem objevila zkratka „DNF“, jinými slovy „did not finished“.  A to se ani nejednalo o nějak extra náročný závod. 60 km běhu nádhernou krajinou v okolí Máchova jezera není sice úplně málo, ale taky to není nic, co by se nedalo zvládnout. Jenže tentokrát bylo něco už od začátku závodu špatně.

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2015/11/a179fa_e5cc8a7c47714ee1b4eaf3e0658dec31-960x639_c.jpg

THE PROGRAM: Pád Legendy


Pár týdnů zpátky mě přišla taková filmová zvědavost, která se u mě dostavuje vcelku pravidelně vždy s několikaměsíčním odstupem po tom, co jsem nějakou chvíli nenavštívil kino. No a protože byl pátek večer, já měl zrovna v kapse nepotřebných 150 Kč a na nic zásadního jsem už neměl moc hlavu, přišla mi návštěva kina jako vcelku pěkné zakončení týdne.

V aktuálním programu mě zaujal žlutý plakát filmu The Program: Pád Legendy. Ten ve mě totiž nějak podezřele moc evokoval pocity žlutého trikotu jezdců Tour de France. A evokoval správně. Trailer mi vysvětlil, že se jedná o filmovou adaptaci knihy novináře Davida Walshe, který se vcelku kriticky stavěl k překvapivě úspěšné kariéře Lance Armstronga a jeho sérii vítězství právě na Tour.

Vůbec tady nechci film nijak hodnotit, to přenechám filmovým kritikům. Dovolím si pouze pár svých pocitů, které ve mě film zanechal. Konec Lancovi kariéry asi všichni známe a tak si morální úvahy o dopingu a tom, jak to ve vrcholové silniční cyklistice chodí a nechodí nechám až na večer ke kulečníku.

Z filmu jsem byl jednoduše nadšený. Všechny významnější situace, které se ve filmu objevily, si pamatuji z reálné Tour a dění kolem, a tak jsem si mohl předcházejícími 10 lety znovu proběhnout během hodinky a půl v kině. Napůl šokován, napůl s nostalgií v kapse jsem z kina odcházel na výsost spokojen.

Herci mi sedli, tempo příběhu také. Jediné co, tak si myslím, že samotný Lance byl ve filmu zobrazený jako více arogantní hajzlík než skutečně je. Osobně ho sice neznám, ale unesl bych, kdyby se ve filmu objevilo více jeho lidských stránek. Někdo, kdo se v Tour, a vůbec silniční cyklistice příliš neorientuje, může po shlédnutí filmu považovat Lance jednoduše za záporáka a to i přes to, jak moc se ve společnosti angažoval i mimo své profesní aktivity.

Na filmek se určitě mrkněte. Je to bezva a rozhodně nemusíte bouchat kilometry a kilometry na kolech, aby se Vám to alespoň trošku líbilo.

Mějte se supr,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/a179fa_b4173241c89f48e18af0966d3f2c058b-960x533_c.png

Recepty, které zachrání (téměř) každé ráno


Snídaně, to je taková věc, kterou není radno zanednávat. A pokud jste hobby-běžec, hobby-biker nebo hobby-cokoliv-jiného a sem tam nastoupíte do nějakého závodu kde ze sebe budete muset i něco vydat, nabývá snídaně na důležitosti ještě o něco více. Všichni to ví, ale nikdo to pořádně nedodržuje.

A protože já jsem nenapravitelný ignorant, vařit neumím a ráno vstávám vždy pozdě, na snídani mi nikdy moc času nezbývá. O to je to horší, když teprve až ráno zjišťuji, co vlastně mám k dispozici a co by se z toho dalo udělat tak, aby to alespoň vzdáleně připomínalo snídani (ideálně ještě předzávoní). No a to, že mi v hlavně vyklíčilo semínko veganství, situaci také moc nepomáhá.

Menu