Vášeň stojí čas

Minulý rok jsem si koncem léta dopřál týdenní dovolenou v Jeseníkách, abych si tam uspořádal takové malé běžecké soustředění před tím, než se postavím na start Jesenického maratonu. Týden jsem tam pobíhal po hřebenech a užíval si všudypřítomný klid a pohodu, které tyhle hory dokáží nabídnout. Pro mě naprosto jedinečné prostředí ke kterému mám velice osobní vztah.

Nebyl jsem tam ale sám. Jel jsem tam spolu s mamkou a taťkou, kteří holdují horským sportům podobně jako já a tak jsme tam, kromě mého pobíhání a najíždění kopců, společně trajdali, fotili a rozebírali nejrůznější teorie o nesmrtelnosti brouka…

Při jedné takové procházce Vysokou holi a Jelení studánku jsme se dostali k tématu, co všechno musí člověk dát své vášni proto, aby se dostal o kousek dál a byl o trochu lepší a stále se zlepšoval. Kde je vlastně hranice mezi tím, kdy se z člověka stává sobec, který se věnuje jen svým zájmům a vše jim podřizuje proto, aby mohl dál růst, a člověkem, který naopak své touhy, a možná i cíle, na úkor ostatních zanedbává? A existuje mezi tím vůbec nějaká rovnováha?

Myslím, že tuhle otázku si musí dříve nebo později zodpovědět každý, kdo se rozhodne, se v nějaké oblasti systematicky zlepšovat. Dříve nebo později se člověk dostane do bodu, kdy si bude muset říct, že okej, ale jestli chci být lepší, budu tomu muset dát víc. Chci vyhrát závod? Chci vyfotit krásný východ slunka? Nakreslit komiks? Ať už je to cokoliv, pro zdolání vyšší laťky potřebujeme delší a rychlejší rozběh, což většinou znamená obětovat více svého volného času.

Jenže málokdo z nás má to pohodlí, odkrojit si tenhle čas ze zaměstnání či podnikání… Vyhrát závod znamená jinak trénovat a možná jinak jíst nebo jindy spát a jindy vstávat. Fotit brzo ráno vysoko v horách znamená nespat doma s rodinou, ale vyrazit večer před tím ven a čekat. Nakreslit komiks znamená uzavřít se do svého imaginárního světa a chvíli v něm zůstat. Jenže když začneme ukusovat více ze svého volného času, možná pak bude chybět někde jinde a někomu jinému. A nemusíme se tak vždy setkat s jednoznačným pochopením a podporou… Žádná legrace, tyhle koníčky…

Hranici, kdy se člověk musí pomalu rozhodnout, co omezí nebo neomezí, má samozřejmě každý nastavenou někde jinde. Nejsem si ještě úplně jistý, ale myslím si, že rozhodnutí tuhle hranici překročit, je něco jako startovní čára úspěchu. Každý, koho znám, a kdo v něčem opravdu vyniká, si svou pozici vybudoval tak, že do svého rozhodnutí být lepší, zainvestoval čas a energii.

Užijte neděli,

McNeil