• Domů
  • Race report
  • 18. 11. 2018 – Moldavský půlmaraton: Ve dvou se prohrává líp
http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2018/11/ZdendaMoldava00-e1543265760348-960x600_c.jpg

18. 11. 2018 – Moldavský půlmaraton: Ve dvou se prohrává líp


A tak nějak se to zase sešlo a postavil jsem se na start Moldavského půlmaratonu, ovšem v kategorii MTB 34 km. Vzhledem k tomu, že jsem od června na horském kole vlastně pořádně neseděl a celé to moje horské kolo je pořád 26“ hardtailová Merida Matts osazená systémem 3×9, nedělal jsem si žádné iluze o průběhu. Že to bude ale takový průser, to jsem taky nečekal.

S ostrou závodní sezónou 2018 jsem se rozloučil v Zapomenutých horách v říjnu a nic dalšího jsem už neplánoval. Naše běžecká šampiónka Zuzka ale přišla s nápadem, že bychom mohli se Zdeňkem zkusit ještě zajet Moldavský půlmaraton na kolech. Že je to docela klidný závod, že tam nebude moc jezdců a že je to docela na pohodu jízda. No a vlastně proč ne. Otázka tedy vlastně byla, jestli pojedu na Zdeňkově Rock Machine 27,5+ nebo na mojí Meridě 26. I přes všechny její nedostatky jsem se nakonec rozhodl pro Meridu.

Tu jsem si ale musel nejdřív přivést, což znamenalo sednout do auta a ještě před závodem se projet 150 km k rodičům a pak 150 km zpátky do Prahy. No a pak ještě dalších 100 km na start na Moldavu. Startovalo se naštěstí až v neděli v jedenáct dopoledne, takže celé to cestování před startem nebylo zas tak hrozné. V pátek po práci jsem se sebral a odjel domů za rodiči. V sobotu večer sbalil kolo a odvezl ho zase zpátky do Prahy. No a z Prahy jsem v neděli ráno kolem osmé vyrážel do Krušných hor, abych byl kolem desáté na startu. Celé to stálo sice trošku víc nafty, než kolik by si to možná zasloužilo, ale co už…

Vstávání není nikdy ok

Ráno jsem potřeboval vstát kolem sedmé, abych odjel nějak kolem osmé a s klidem si dojel na Moldavu na desátou. Protože to moje vstávání ale bývá většinou trošku náročnější, z postele jsem vylezl až před osmou. Naštěstí jsem si něco málo ke snídani připravil už v sobotu večer, takže jsem nemusel panikařit, že budu závodit na bagetu z pumpy.  Tak jako tak jsem vyrážel až o půl deváté a s napětím poslouchal předpověď počasí na všech rádiích, které jsem v autě chytal. Zjistil jsem totiž, že mám na autě stále letní obutí a tak jsem doufal, že se nepotkám ani se sněhem, ani s policejní hlídkou. Oboje naštěstí vyšlo.

Dojezd na závod jsem v rámci možností stihl. Okolo čtvrt na jedenáct jsem byl na místě. Zdeněk už kroužil po parkovišti se svým Endurem a klasicky bezchybnou bajkovou výbavou, která sice nikdy nebude úplně cross-country, ale protože to není člověk, který by počítal sekundy na okruhu mezi nataženou páskou, nevypadalo to, že by ho to mělo jakkoliv znervózňovat.

Vybalil jsem s auta svoji Meridu, oblíkl se a šel si odškrtnout registraci. Po chvíli kroužení a čekání na start jsem ale ještě svoje oblečení pomalu přehodnocoval. Připadalo mi, že je nějak moc zima a já toho na sobě jako klasicky moc neměl. Nakonec jsem se rozhodl, že si do závodu vyměním rukavice, protože mi prsty už po deseti minutách promrzaly až až. Zbytek oblečení jsem zatím nechal být a doufal jsem, že se po startu zahřeju.

Ačkoliv svítilo ostré sluníčko, vítr nefoukal a teplotu jsem odhadoval tak okolo pěti stupňů nad nulou, při čekání na start jsem se už nekontrolovaně třásl. Toho si asi všiml i Zdeněk, protože se trošku sarkasticky ptal, jestli  toho na sobě nemám zbytečně moc. Na sluníčku bylo čekání víceméně ok, ale jak se člověk na chvíli uklidil do stínu, sranda přestala.

U startu se postupně začali objevovat i další závodníci a já se snažil čekání na startovní výstřel krátit tak, že jsem hodnotil kola ostatních jezdců a se Zdeňkem plánoval závodní strategii. Byl tu jeden KTM Scarp a jeden jednonohý Cannondale. Tyhle dva jsem odhadoval na vítěze. Dál jsem si všiml jednoho Giant Trance a snad nějakého Specialized Chisel či co.

Start závodu znanemá držet se strategie

Pár sekund do startu, komorní skupinka jezdců čeká na povel. Tedy oni čekají a já dělám vše proto, abych nezmrzl. Tak teď. KTM a Cannondale se rozjíždí jako by opravdu chtěli vyhrát. Pár jezdců za nimi se snaží jejich tempo udržet a ten zbytek, včetně nás, kontroluje závod ze zálohy. Tedy naše strategie byla taková, že se zavěsíme dozadu, uvidíme, co se bude dít, a když to půjde, tak někoho předjedeme – a to jsme plnili na výbornou.

Prvních pár kilometrů jsme se drželi několika jezdců před námi, ale všech asi dvacet dalších jsme měli stále na dohled. Nebylo to tak hrozné a tak jsme pokračovali v tempu, které stačilo tak akorát na to, aby se pole neroztrhalo. Příjemné stoupání po nenáročné polní cestičce dávalo svalům tu správnou provozní teplotu. Se Zdeňkem jsme se drželi prozatím spolu a sem tam někoho předjeli.

Problém ovšem přišel hned vzápětí. A to dost zákeřně při klesání a na asfaltce. Jakmile se úvodní stoupání trošku položilo, jezdci kolem se začali rozjíždět. Vzal jsem za přesmyk a snažil se nahodit velký tác. Jenže páčka přesmyku cvakla a bez jakéhokoliv tahu lanka chodila slepě tam a zase zpátky. Tak znovu. A zase nic. Dobře, tak ještě jednou. Pořád nic? Tak naposledy. A pořád nic. Dobře, kašlu na to, budu to muset motat na prostřední tác, nedá se nic dělat. Nechtěl jsem ztrácet čas laděním páčky přesmyku, tak jsem to zkusil rozjet na stávajícím převodu. Nápad to byl možná dobrý, ale prakticky úplně k ničemu. Nohama jsem motal jak křeček v takovém tom běhátku, ale tah jsem měl úplně minimální. Dost trapnej pokus… Všichni jezdci už mě v tuhle chvíli dávno předjeli, tak jsem za páčku vzal ještě jednou, tentokrát už bez nějakých ambicí na udržení pozice, ale pozor – chytla se a velký tác jsem nakonec nahodil. Ha, tak pozor, jdu na to. Postavil jsem se do pedálu s tím, že trošku té ztráty zkusím stáhnout a za někoho se pověsím.

Jenže jen co jsem trošku zrychlil, začaly mi ze studeného větru slzet oči – nic s čím bych se do teď nepotkal, takže pohodlí stranou. Teď se dohání ztráta, nějak tu trať odhadnu. Jenže ta zákeřná asfaltka k tomu všemu začala křižovat stromy a k mým ubrečeným očím se přidaly ještě ostré přechody mezi světlem a stínem. A to už byla pro moje dioptrické brýle smrtící kombinace. I tak jsem to ale zkusil pěkně naslepo. Však to nebude poprvé, říkal jsem si. Jenže jsem přehlídl zatáčku a v ní jezdce před sebou.  Vzal jsem za brzdy a přední kolo se mi svezlo po štěrku. Tak tak že jsem nešel k zemi hned v prvním sjezdu a ještě na blbý asfaltce. Takže jsem se zase trošku uklidnil a poslušně si sedl zpátky do sedla. Protřel jsem oči a zjistil, že tím klesání končí. Trať se zvedá do dalšího stoupání přímo proti slunci a já můžu zase shazovat z velkého táců na střední.

Tak to vůbec. Ten už tam zůstane až do cíle. Nebudu se s tím za pár metrů zase prát. I kdybych měl strhnout přehazku, na nižší tác nepůjdu… No a přesně tyhle chlapácký kecy mě po dvaceti metrech stoupání přešly a já jsem s klidem velký tác zase odřadil.

Technické pasáže jen pro potvrzení dosavadního průběhu

Ve stoupání se mi dařilo držet tempo a pár jezdců jsem dotáhl. Zdeněk shovívavě zvolnil a nechal si mě dojet na zadní kolo. Chvíli jsme zase jeli spolu a hodnotili dosavadní průběh. „Zdá se, jako by ti ve předu chtěli fakt závodit.“ „Vypadá to tak,“ odpověděl jsem a snažil jsem se nakvedlat na Meridě nějaký převod, se kterým bych byl schopný pokračovat ve stoupání v terénu, do kterého jsme se pomalu dostávali.

Podle všeho se mi to moc nedařilo, protože po pár metrech jsem zase ztrácel všechny kolem. Dvaceti šesti palcům se přes promrzlou polní cestu odvalovat vůbec nechtělo a tak jsem se pral s každým metrem trati. Nedá se nic dělat, musím s převody ještě níž. Shodil jsem až na malý tác, roztočil frekvenci, ale vzhledem poměrům 3×9 ztratil rychlost. Uf, rychleji bych to snad i vyběhl.

Myslím, že v tuhle chvíli jsem byl už suverénně poslední, ale nějak jsem se přes to stoupání přece jen přemotal. Tedy ono to nebylo nějaké tvrdé stoupání, které by mělo být buď strmé, nebo jakkoliv technicky náročné. Ono mi to jen prostě nejelo tak rychle, jak bych si představoval.

Ještě párkrát jsem otočil pedály a přišlo opět klesání. Klesání mezi promrzlými kolejemi od traktoru, přes které jsem hopsal, div mi málem nevypadla láhev z košíku. Ani tohle jsem neuměl projet rychle. Za prvé jsem zase nic neviděl a za druhé jsem měl co dělat, abych Meridu udržel v nějaké stopě, která by šla alespoň trošku jet. „Ani nahoru, ani dolu… Se vším se dneska prostě budu je*at…“ zanadával jsem si. Své technické dovednosti bych v tuto chvíli hodnotil známkou „slez z toho, ukliď to do sklepa a dělej, že jsi tu nikdy nebyl.“

V podobném duchu se klesání táhlo ještě pár dalších kilometrů, až jsem se konečně dostal na nějakou běžnou šotolinovou cestičku, kterou bych v jiných případech asi nejspíš trošku pohrdal s tím, že je tak akorát pro cyklokrosku. Tentokrát jsem za ní byl ale docela vděčný. Cestička se trošku zvedla a já jsem na horizontu uviděl siluetu bikera.

Klasická silueta all-mountain jezdce jako z katalogu. Byl to Zdeněk. Seděl tam na svém Enduru, shozený dropper post, z láhve ucucával svůj Big Shock a čekal, až se uráčím dojet. Jeho optimistický úsměv a klasicky dobrá nálada naprosto fantasticky podtrhávala dnešní závodní situaci.

„Hele, asi jsme poslední.“ Podívá s úsměvem. „Jsem se bál, že ses tam v těch kolejích vyndal. Tam to bylo místama pěkně na hovno.“

„No moc mi k tomu nechybělo, musel jsem jít koloběžku,“ přiznal jsem svoji dosavadní jízdu.

Otočka na občerstvovačce v typicky závodním duchu a zpět do cíle

Společně jsme se vydali dál do závodu. Pár metrů po nějaké lesní cestičce, výjezd na asfalt a mírný sjezd na Fláje, kde se trať točila a zpátky se vracela po té samé trase, jako vedla sem. Ve sjezdu jsme potkávali závodníky, kteří se už docela stihli otočit a šlapali zpátky do cíle.

„Jedno vím vcelku jistě,“ povídá Zdeněk. „Když teď zabereme, tak už je stejně nedojedeme. Takže je potřeba se akorát domluvit, kdo z nás dvou dojede předposlední a kdo poslední. A když se nás budou ptát, tak já řeknu, že jsem na šestém kilometru píchnul a ty řekni, že ses ztratil. A je po problému.“

Takže dohodnuto. Dojeli jsme na obrátku, kde na nás čekala občerstvovačka.

Zdeněk dobržďoval svoje Enduro: „Dobrý den, dal bych si kachnu s knedlíkama, grilovanou zeleninku a k tomu pivo… A vyfotíte nás ještě? To aby mi věřili, že jsem tu byl.“

Fotku nám udělali, ale místo kachny a piva jsme dostali teplý čaj. No proč ne, však taky dobrý.

„Mohl bych si ještě dolít trošku vody tady do lahve? Jsem ráno doma našel jen trochu Big Shocku, tak jsem to tam nalil a už mi dochází. Já to pití moc nevozím, ono to na tom Enduru ani není moc potřeba. Nahoru člověk běžně jede lanovkou a dolů to pak jede zase samo.“

Moje poznámka pod čarou: zajímalo by mě, kde se v něm bere tolik pohody. V životě jsem snad neviděl uvolněnějšího člověka, to je hrozně návykový. Pár minut vedle tohohle chlapa a jednomu se zvedá nálada (na stupnici od jedné do desíti) ze sedmi na dvanáct a půl…

Dotankovali jsme vodu a vydali se na cestu zpět.

„Hele chceš ten banán? Přece to nepovezu zpátky do cíle.“ Ozval se Zdeněk s tím, že našel v kapse banán, který jsem si u něj před závodem schoval. No jasně, proč ne. Vlastně přišel i docela vhod.

Cesta zpět už ničím významně nepřekvapila. Bylo potřeba projet zpátky to, co jsme do teď jeli sem. Cestou jsme potkávali běžce, kteří startovali o pár minut za námi a těch 34 kilometrů běželi po vlastních. Mezi prvními deseti jsme potkali i Petra, dalšího našeho známého, který běžně takové akce buď vyhrává, nebo alespoň útočí na stupně vítězů. A i teď vypadal, že to zvládne.

Pasáže, které jsme projížděli cestou sem, mi přišly v protisměru jednodušší. Tedy alespoň ty koleje od traktoru se jely tak nějak dobře, že jsem si vlastně ani nevšiml, že jsem je projel. Zdeněk se mi ale hned v dalším stoupání ztratil a potkal jsem ho až v cíli.

„Tak jsme to, hele, zvládli.“ Čekal na mě za cílovou bránou.  „Ale povím ti, támhle na tom kopci jsem dostal křeč tady do stehna. Tak jsem musel valit, než to odnese i zbytek těla.“

Jako správní závodníci jsme hodnotili závod nad dalším kelímkem teplého čaje.

„Kolik že to bylo to startovný?“ Zeptal se Zdeněk.

„Něco kolem pětistovky,“ odpověděl jsem.

„Tak to je super, že mě takový prachy vytáhly po dlouhý době na kolo. Já jsem byl jezdit naposledy… No počkej, já byl vlastně akorát minulý týden v posilce na rotopedu. A včera jsem se byl proběhnout kolem baráku. Takže asi dobrý, ne?“ Jeho typický úsměv a nekonečná zásoba dobré nálady byla pořád k mání a zdarma k dispozici.

Pomalu jsme sbalili kola, převlíkli se a náš závod jsme si oficiálně zakončili zjištěním, že poslední nejsme. Za námi dojížděla ještě jedna slečna, která to ale měla na háku možná ještě víc než Zdeněk. To zřejmě jen já jsem pořád to soutěživý hovádko…

„Hele, tak já musím frčet. Dík, žes dorazil a někdy zase vymyslíme nějakou blbost. Třeba až bude mínus deset, tak si půjdem zaplavat.“ Zamával na mě Zdeněk, nasedl do auta a pomalu vyrazil domů…

Moje malé zakončení sezóny

Celý tenhle závod jsem si sám pro sebe zařadil jako takovou malou sranda akci před koncem roku, ale musím se přiznat, že mě ztráta v cíli trošku zamrzela. O to víc to ve mě ale vyprovokovalo otázku, jestli se opravdu chci dál věnovat XC scéně, honit se za sekundama a překonávat nějaké své imaginární hranice.

Sekundy si nechám počítat v triatlonech a v horských ultramaratonech, to klidně. Ale kolo? Nebyla tohle náhodou exkluzivní ukázka toho, že bych si na tom kole mohl prostě jen odpočinout bez ohledu na to, kolik kilometrů stihnu položit? Myslím, že tohle si budu muset probrat nejspíš někde v lesích, ideálně na kole.

Ještě uvidím, co se s tím dá dělat…

Běhějte, bajkujte, užívejte.

McNeil

McNeil

Další příspěvky autora

Menu