Víkend, ze kterého nic neplyne

Mít volný víkend, to se mi nestává úplně často. Ale když už se nějaký objeví, připadá mi vždy škoda ho jen tak nechat proběhnout a podobně to bylo i tentokrát. I když nebyl úplně bez povinností, bylo v něm dost prostoru na něco vlastního. Dopředu už bylo jasné, že část víkendu budu muset strávit na cestě, ale když už člověk někam jede a potkává se to i s volným časem, proč cestu nerozdělit, někde nepřespat a neproložit ji nějakou osobní aktivitou.

Chvíli jsem přemýšlel, co jsem v poslední době trošku zanedbával a nebylo složité zjistit, že to jsou singly. Vzít kolo, stan, někde zaparkovat, přespat a jeden den se prostě vozit po lese. Bez tréninku, bez plánované vzdálenosti, bez času, který bych potřeboval zajet. Ideálně úplně sám a pokud možno bez lidí. Po sezoně plné atletů, plánů, tréninků a nejrůznějších cílů mi právě něco podobného už nějakou dobu chybělo. Ne další dobrodružství, ve kterém budu muset obstát, spíš pravý opak. Jeden den, během kterého nebude potřeba udělat vůbec nic.

Předpověď počasí tomu ale příliš nefandila. Déšť, déšť a potom pro změnu ještě déšť. Při odjezdu jsem tak chvíli laboroval s tím, jestli má vůbec smysl tahat s sebou stan a kolo, ale nakonec jsem si nechal otevřená zadní vrátka. Sbalím všechno, sednu do auta, dojedu kam dojedu a uvidím. Když bude všechno stát za prd, pojedu dál. Když ne, postavím stan. A co bude ráno, se rozhodne ráno. A ačkoliv se předpověď vyplňovala od chvíle, kdy jsem nasedal do auta, bylo to vlastně docela příjemné: postavil jsem stan někde mezi stromy, připravil něco málo k jídlu a pak jen poslouchal déšť bubnující do tropika. V noci přišel i jeden krásný záblesk, bouřka a ještě spousta dalšího deště.

Ráno jsem ležel ve stanu a poslouchal, jak pořád prší. Pršelo vytrvale. Venku se nekonalo nic, co by člověka zvlášť motivovalo vyskočit ze spacáku a co nejrychleji vyrazit na kolo. Chvíli jsem čekal, jestli se něco změní – a nezměnilo se vůbec nic. Začal jsem přemýšlet, jestli kemp nesbalím a nebudu prostě pokračovat dál. V podobném počasí už jsem toho na kole najezdil až až a představa, že kvůli pár kilometrům zase kompletně zasviním kolo a potom ho budu půl dne čistit, mi najednou nepřipadala úplně lákavá. Nakonec jsem ale našel kompromis: pojedu se projet jen krátce, půl hodiny, možná hodinu a s rozumem. Pak se vrátím, převléknu se, sbalím stan a pojedu dál. Ledaže by se počasí umoudřilo.

Jenže o několik hodin později jsem pořád jezdil. Nevím přesně, kdy se ta krátká vyjížďka změnila v celodenní, ale asi za to mohla nějaká další zatáčka, nějaký další kus trailu a nějaký úsek, který člověka dovedl zase o kousek dál. Chvíli jsem jezdil, pak jsem nechal kolo u trailu, vzal foťák a skoro hodinu se potuloval po lese. Potom jsem zase pokračoval dál a zase se chvíli houpal na stezkách po lese. Nikde jsem nepotřeboval být a nikam jsem nemusel dojet. A nakonec jsem si uvědomil, že jsem úplně zapomněl, jak moc mě baví v takových podmínkách jezdit. Mokré kořeny i kluzké kameny, bláto, všude kolem voda a kolo, které už po několika kilometrech vypadá tak, že další špína přestává být relevantní.

Na půlhodinovou projížďku jsem se nijak zvlášť nevybavil. Celou dobu pršelo, byla zima a já měl na sobě přesně tolik oblečení, kolik si vezmete ve chvíli, kdy máte v plánu za chvíli sedět zpátky v autě. Vlastně trochu míň, protože mívám tendence podobně krátké šolichy podceňovat a moc je neřešit. Kromě jedné Snickersky jsem si nevzal žádné jídlo a bundu jsem taky nechal ve stanu – zcela záměrně. A tak se nakonec dostavila i únava. Déšť zesílil, začala mi být pořádná zima a objevila se malá krize, kdy už celý ten nápad na chvíli přestal působit tak romanticky jako před pár hodinami. Řešení téhle krize ale bylo banálně jednoduché – tohle přece není napořád. Za nějakou dobu budu zpátky u auta, sundám ze sebe mokré věci, vezmu si suché, najím se a zapnu topení. Teď budu prostě jen nějakou dobu mokrý, budu mít hlad a bude mi chvíli zima. A tak jsem pokračoval dál – zimou, deštěm a lesem, který teď působil snad až nekonečně krásně.

Právě ten les byl díky počasí mnohem zajímavější, než kdyby celý den svítilo slunce. Déšť vytáhl barvy, zelená byla zelenější, kmeny stromů skoro černé a mezi nimi se povalovala mokrá a studená mlha. Občas se skrz mraky na chvíli protlačilo slunce a poslalo mezi stromy několik paprsků, aby o pár minut později zase přišel další příval vody. Vypadalo to skoro, jako kdyby si s počasím někdo nahoře hrál. Chvíli déšť zesílil, potom polevil, na okamžik vysvitlo slunce a vzápětí zase všechno zmizelo v mlze jen proto, aby za dalších pár minut opět padaly proudy vody. A vlastně se k tomu dni hodilo. Vypadalo to totiž, že stejně jako já, tak ani počasí nemá žádný jasný plán.

Ke konci odpoledne déšť nakonec ustal. Mraky se začaly trhat a na kopce dopadlo slunce. Z lesů stoupala pára, údolí se pomalu vynořovalo z mlhy a celý svět kolem najednou ztichnul a uklidnil se. Bylo to trochu jako konec divadelního představení, kdy po několika dramatických scénách nastane ticho, příběh zvolní a představení se pomalu chýlí ke konci.

Člověk by teď mohl napsat, že paralela k takovému dni je, že všechno zlé jednou skončí, že po dešti vždycky vysvitne slunce nebo že všechno špatné je k něčemu dobré. Jenže tím bych musel tak nějak přijmout i to, že déšť byl ta špatná část dne. Ale on nebyl. Jen pršelo, já se do toho přimotal s kolem, chvíli jezdil a chvíli pobíhal po lese s foťákem.

Takže z tohohle víkendu žádné ponaučení nebude. Jen hezký pocit a vzpomínka na to, jak to bylo skvělý.