Vzít kolo, stan, někde zaparkovat, přespat a jeden den se prostě vozit po lese. Bez tréninku, bez plánované vzdálenosti, bez času, který bych potřeboval zajet.
Někdy se stačí jen koukat
Fotky na Jimmyho. Konec na Mr. Beana.
Vyrazil jsem do Tater. Trochu si zalézt, trochu otestovat vybavení, trochu se podívat, jak se blížící zima usazuje v horách.
A taky udělat pár fotek.
Protože když už se člověk pohybuje v horách, kde se mraky převalují přes zasněžené hřebeny a skály mizí v mlze, byla by škoda nechat foťák v batohu.
Navíc jsem se v poslední době trochu inspiroval Jimmym Chinem. Znáte to. Meru, Free Solo, dramatické záběry, nekompromisní prostředí, člověk proti přírodě.
Takže jsem fotil.
Fotil jsem zasněžené svahy. Fotil jsem hory v mracích. Fotil jsem skály v mlze. Fotil jsem všechno, co vypadalo dostatečně nehostinně na to, aby to připomínalo skutečnou expedici.
A musím říct, že jsem měl docela radost.
Výbava fungovala, hory byly nádherné a já měl pocit, že jsem si z Tater přivezl pár opravdu povedených záběrů.
Pak jsem se vrátil k autu.
A položil foťák na střechu.
V tu chvíli mě napadla poměrně rozumná myšlenka:
„Nedávej ten foťák na střechu. Zapomeneš ho tam.“
Byla to velmi dobrá myšlenka. Přesná, věcná, podložená dlouholetou zkušeností se sebou samým.
Bohužel jsem se rozhodl ji ignorovat.
A tak jsem ten foťák na střeše zapomněl.
Výsledkem je Sony 70–350 mm s rozbitým ochranným filtrem a pravděpodobně poškozeným předním členem objektivu.
Fotoaparát samotný kupodivu přežil.
Když se nad tím zamyslím, je vlastně docela pozoruhodné, kolik pozornosti člověk věnuje bezpečnosti v horách. Kontroluje počasí, vybavení, podmínky, plánuje postup, vyhodnocuje rizika.
A pak přijede na parkoviště, kde ho definitivně porazí vlastní střešní nosič. Tedy vlastně ani ten ne. Prostě střecha.
Jimmy Chin by z toho možná natočil dokument.
Já mám alespoň poslední fotografii.
Rozbitý objektiv na kuchyňském stole.
ze zápisníku
Fotky na Jimmyho, konec na Mr. Beana.
Vyrazil jsem do Tater. Trochu si zalézt, trochu otestovat vybavení, trochu se podívat, jak se blížící zima usazuje v horách.
A taky udělat pár fotek.
Protože když už se člověk pohybuje v horách, kde se mraky převalují přes zasněžené hřebeny a skály mizí v mlze, byla by škoda nechat foťák v batohu.
Navíc jsem se v poslední době trochu inspiroval Jimmym Chinem. Znáte to. Meru, Free Solo, dramatické záběry, nekompromisní prostředí, člověk proti přírodě.
Takže jsem fotil.
Fotil jsem zasněžené svahy. Fotil jsem hory v mracích. Fotil jsem skály v mlze. Fotil jsem všechno, co vypadalo dostatečně nehostinně na to, aby to připomínalo skutečnou expedici.
A musím říct, že jsem měl docela radost. Výbava fungovala, hory byly nádherné a já měl pocit, že jsem si z Tater přivezl pár opravdu povedených záběrů.
Pak jsem se vrátil k autu a položil foťák na střechu.V tu chvíli mě napadla poměrně rozumná myšlenka:
„Nedávej ten foťák na střechu. Zapomeneš ho tam.“
Byla to velmi dobrá myšlenka. Přesná, věcná, podložená dlouholetou zkušeností se sebou samým, ale bohužel jsem se rozhodl ji ignorovat. A tak jsem ten foťák na střeše zapomněl.
Výsledkem je Sony 70–350 mm s rozbitým ochranným filtrem a pravděpodobně poškozeným předním členem objektivu. Fotoaparát samotný kupodivu přežil.
Když se nad tím zamyslím, je vlastně docela pozoruhodné, kolik pozornosti člověk věnuje bezpečnosti v horách. Kontroluje počasí, vybavení, podmínky, plánuje postup, vyhodnocuje rizika. Ale pak přijede na parkoviště, kde ho definitivně porazí vlastní střešní nosič. Tedy vlastně ani ten ne. Prostě střecha.
Jimmy Chin by z toho možná natočil dokument, já mám alespoň poslední fotografii. Rozbitý objektiv na kuchyňském stole.
Hory: 0. Parkoviště: 1.
Další čtení
Trénuj se Závodem rájem
Pomáhám běžcům, ultraběžcům a triatlonistům připravovat se na závody i rozvíjet kondici dlouhodobě. Můžeme spolu probrat konkrétní problém, sestavit tréninkový plán nebo spolupracovat průběžně. Trénink má fungovat nejen v tabulce, ale i vedle práce a běžného života.
Čau, já jsem McNeil.
Jsem McNeil. Běhám po horách, jezdím na kole, závodím v triatlonu a občas se vydám na nějakou výpravu. Závod rájem je místo, kde o tom píšu — někdy jako sportovec, někdy jako trenér a někdy prostě jako člověk, kterého něco zaujalo.
