Vzpomínka na kolo, které změnilo jeden starý názor

Pojďme dnes začít trošku příběhově… Je to už docela dávno. Ne tak dávno, aby z toho byla skutečná historie, ale dost dávno na to, aby se z některých detailů stala spíš mlha než přesná vzpomínka. Bylo to tehdy, kdy jsem si pořizoval nové kolo. Nebo možná přesněji – snažil jsem se znovu přijít na to, jaké kolo vlastně chci. A nebo možná ještě přesněji – snažil jsem se zjistit, jestli mě horská cyklistika pořád láká, nebo jestli už skutečně patřím jen na silnici…

Za roky ježdění jsem vystřídal různé stroje, hlavně silničky a hardtaily. S odchodem na vysokou jsem z toho tak nějak odešel a nějakou chvíli nejezdil ani na jednom, ale postupem času, jak jsem zase začal zakopávat o staré vzpomínky, mě to začalo víc a víc táhnout do lesů, do kopců a na cesty, kde se jízda neodehrává jen mezi nohama a řídítky, ale také v ramenou, zádech, v očích a v tom, kde si ještě dovolím pustit brzdy. A zrovna v té době se naskytla příležitost si jedno nové kolo pořídit – celopéro.

Byl tu ale malý problém. Celopérům jsem totiž nevěřil. Ne snad proto, že bych s nimi měl špatnou zkušenost, to by bylo i docela fér. Já s nimi skoro žádnou zkušenost neměl. Měl jsem jen názor, který zvenku vypadal docela pevně. Byl složený z argumentů, které se tehdy často opakovaly – že odpružení žere energii, že hardtail je čistší, že člověk má mít kolo víc pod kontrolou, že celopéro odvede část práce za jezdce. Že to možná dává smysl někomu jinému, ale ne mně. Protože já žádné úlevy nehledám, protože já jezdím za svý.

Z dnešního pohledu je na tom nejzajímavější to, jak jistě jsem dokázal mluvit o něčem, co jsem ve skutečnosti pořádně neznal. Ne že by všechny ty argumenty byly úplně hloupé, některé své opodstatnění měly a asi stále i mají. Jenže nebyly moje. Byly načtené, posbírané, odposlouchané, uložené kdesi v hlavě a časem povýšené na vlastní přesvědčení.

Ať už byly moje názory jakékoliv, kolo jsem si nakonec koupil. Zčásti proto, že mě k tomu někdo popostrčil, zčásti proto, že bylo za dobrou cenu a zčásti proto, že jsem věděl, že když to nebude ono, zase ho prodám a vlastně se nic moc nestane. Udělal jsem si z toho takový malý návratový experiment. Buď mě dovede zpátky k horskému kolu, nebo mi potvrdí, že mám hledat jinde. A co se stalo? Nepotvrdilo se zhola nic z toho, co jsem si myslel, že o kolech vím.

Pamatuju si tu první jízdu. Les, kořeny, zatáčky a podvozek, který rozhodně nepůsobil jako podvod. Možná spíš jako možnost. Kolo nedělalo práci za mě, ale dovolilo mi jet způsobem, kterému jsem se díky svému přesvědčení bránil. Nezmizela potřeba umět jezdit a rozhodně nezmizela odpovědnost za vlastní chyby. Změnil se rámec jízdy a mně došlo, že jsem se celou dobu nehádal s kolem, ale s představou, kterou jsem o něm měl. S názorem, o kterém jsem si myslel, že musím mít – protože jak jinak bych o sobě mohl tvrdit, že se vyznám v kolech?

Tohle je na starších názorech zrádné. Někdy v nás zůstanou tak dlouho, že přestaneme vnímat, odkud se vlastně vzaly. Zkušenost někoho jiného se začne tvářit jako naše vlastní. Dobře znějící argument se časem usadí jako pravda a člověk pak může roky obhajovat postoj, který nikdy opravdu nevyzkoušel.

Tím neříkám, že si člověk musí všechno prožít na vlastní kůži. Koneckonců by to byl dost nepraktický způsob života. Ale jsou věci, u kterých se člověk zvenku nedozví to podstatné. Může si nastudovat recenze, tabulky, názory, zkušenosti druhých a všechny důvody pro i proti. Jenže někde mezi tím pořád chybí ta jedna zkušenost, díky které si člověk rozhodnutí dokáže upřímně prožít a později i ustát.

U mě to tehdy nebylo žádné velké prozření. Spíš malý posun a to ještě s docela velkým odstupem času. Jedna z těch drobných oprav vnitřního kompasu, které se stanou skoro mimochodem. Koupíš si kolo, vyjedeš do lesa a po čase zjistíš, že sis ve skutečnosti nekoupil ani tak jiný typ rámu jako spíš možnost zpochybnit starý názor.

Možná právě proto mi ten návrat k horské cyklistice zůstal v hlavě. Ne kvůli konkrétnímu modelu kola. Ne kvůli tomu, jestli bylo lepší celopéro nebo hardtail. Ale kvůli tomu, že jsem si na něm znovu připomněl jednu jednoduchou věc – někdy člověk neví, kam dál ještě může vést cesta, dokud se po ní opravdu nerozjede. A něco mi říká, že se to netýká jen kol.

Někdy si myslíme, že se rozhodujeme podle sebe, ale ve skutečnosti jen opakujeme věci, které jsme kdysi přijali za své. Někdy odmítáme směr ne proto, že by pro nás nebyl, ale proto, že jsme si o něm moc brzy udělali názor. A někdy stačí malý experiment, aby se stará jistota začala tvářit méně jistě.

Nevím, jestli se dá říct, že jsem se tehdy naučil věřit sám sobě. To by možná znělo až moc velkolepě. Spíš jsem se naučil být trochu opatrnější s vlastní jistotou. Zvlášť ve chvílích, kdy je podezřele čistá, dobře formulovaná, ale chybí v ní vlastní zkušenost.

A jestli z toho něco zůstalo dodnes, pak to, že teorie je dobrá mapa. Ale mapa není cesta.