Trénink

Běh v zimě: nejdřív přemýšlej, potom se oblékej

Jakmile se začne ochlazovat, objeví se každoročně spousta článků o tom, jak správně běhat v zimě. Někdo doporučí tři vrstvy, někdo pět, další vysvětlí, že si máme vzít čepici a rukavice. Což je jistě užitečná informace pro každého, kdo si dosud nevšiml, že mu v mrazu mrznou uši.

Čím déle v zimě běhám, tím víc si myslím, že samotné oblékání není to nejdůležitější. Oblečení je samozřejmě potřeba řešit, ale žádná univerzální kombinace neexistuje. To, co bude výborně fungovat při čtyřicetiminutovém běhu po městě, nemusí být vůbec dobrá volba na tříhodinový výběh v kopcích. A rozdíl nemusí být ani tak v teplotě jako v tom, co se během těch tří hodin může stát. Mně samotnému docela dlouho trvalo, než jsem si zimní běhání trochu vychytal. Postupně jsem přestal řešit, kolik vrstev bych si měl podle nějakého doporučení obléct, a začal se víc ptát, co mě vlastně čeká.

Nejdřív si ujasnit, na jaký běh vyrážím

Při běhu vytvářejí pracující svaly poměrně hodně tepla. To je dobrá zpráva, protože nám díky tomu může být příjemně i při teplotách, ve kterých bychom při obyčejné procházce potřebovali podstatně teplejší oblečení. Má to ale háček. Množství vytvářeného tepla závisí mimo jiné na intenzitě pohybu. Když běžím rychle, tělo se zpravidla zahřívá víc. Když zpomalím, přejdu do chůze nebo se zastavím, produkce tepla klesá. A pokud mám v tu chvíli oblečení propocené, může mi být najednou pořádná zima.

Proto se před zimním výběhem snažím spíš přemýšlet nad charakterem běhu. Jak dlouho budu venku? Poběžím převážně rovnoměrně, nebo mě čekají kopce, ve kterých budu střídat běh a chůzi? Jak daleko budu od domova nebo auta? A co se stane, když budu muset na chvíli zastavit?

Na krátký svižný běh v okolí domu se můžu obléct relativně nalehko. Pokud se vydám na několik hodin do hor, potřebuji počítat nejen s během samotným, ale také s možností, že přestanu běžet. To je podle mě základní rozdíl, od kterého se odvíjí všechno ostatní.

Oblečení má udržovat rovnováhu, ne vyrábět saunu

Při zimním běhu se snažím udržovat určitou rovnováhu. Nechci, aby mi byla zima, ale nepotřebuji mít ani takové teplo, že ze mě po deseti minutách teče pot. Hodně pak záleží na větru, vlhkosti a tom, jestli se mohu cestou převléknout nebo některou vrstvu odložit. Typicky mi vychází to, že na začátku, než se rozběhnu a zahřeju, potřebuju, aby mi byla trochu zima. To je první ukazatel toho, že po deseti minutách nebudu muset právě shánět permanentku do sauny.

Osobně jsem si oblíbil jednoduchou kombinaci funkčního trika a lehounké větruodolné bundy. Dřív jsem si myslel, že taková bunda je skoro zbytečnost, ale postupně se stala jedním z nejpoužívanějších kusů mé výbavy a tahám ji prakticky všude. Neposkytuje výraznou izolaci, zato dobře omezuje ochlazování větrem a při běhu si pod ní dokážu vytvořit příjemné prostředí.

To ale neznamená, že je vhodná do všech podmínek. Jakmile začne vydatně pršet nebo padat mokrý sníh, hodí se spíše lehká nepromokavá bunda. A pokud čekám dlouhý pobyt venku, přibalím raději i jednu teplejší vrstvu navíc pro případ zpomalení nebo neočekávaného zastavení.

Podobně přemýšlím o nohách. V chladu obecně mi osobně vyhovuje mít zakrytá kolena a při nižších teplotách přidávám další vrstvu přes stehna. Občas používám i kombinaci tříčtvrťáků, dlouhých kalhot a cyklistických návleků přes kolena v pořadí tříčtvrťáky, nákleky a dlouhé kalhoty. Není to žádná univerzální poučka o ochraně kolen, prostě jsem zjistil, že mi taková kombinace v určitých podmínkách vyhovuje.

Boty: důležitější než membrána může být to, co je pod nimi

U bot jsem postupně došel k názoru, že membrána pro mě není automatickou podmínkou zimního běhu a membránu vlastně nepoužívám prakticky vůbec. Při běhání v mokrém terénu se mi často osvědčily obyčejné trailové boty s vhodnými ponožkami. Pokud se do nich dostane voda, dokážou relativně dobře odvádět vlhkost, což u membrány nemusí být vždycky tak jednoduché.

Neznamená to ovšem, že jsou membránové boty zbytečné. V chladném sněhu, mokrém terénu nebo při delším pobytu venku mohou být naopak příjemnou volbou. Jen je dobré rozumět jejich výhodám i omezením.

Mnohem důležitější je pro mě spíš prostředí, ve kterém poběžím. Na mokrém asfaltu, zledovatělé cestě a hlubokém sněhu nepotřebuji stejnou podrážku. A ani skvělá trailová bota nemusí na hladkém ledu udržet člověka na nohou. Proto bych při výběru zimních bot řešil především přilnavost, vhodnost do konkrétního terénu, dostatek prostoru pro prsty a schopnost udržet chodidla v přijatelném teplotním komfortu. Na skutečně zledovatělé úseky, strmé výstupy nebo seběhy mohou být vhodné běžecké nesmeky namísto přemýšlení o tom, která podrážka je na tom líp.

A ještě jedna věc: samotný fakt, že při běhu pracujeme a zahříváme se, neznamená, že nemohou prochladnout prsty na nohou. Mokré ponožky, těsné boty, silný mráz nebo dlouhé zastávky dokážou situaci změnit poměrně rychle. Takže i tady platí, že vlastní zkušenost je užitečná, ale nedá se jednoduše přenést na každého.

A co rychlejší trénink v mrazu?

Jak zaznělo už na začátku, při intenzivnějším běhu vytváříme více tepla, takže zpravidla nepotřebujeme tolik izolace jako při pomalém výběhu. Současně ale více dýcháme, a právě to může v zimě představovat další problém.

Studený, a především suchý vzduch může některým běžcům dráždit dýchací cesty. Zvlášť při vysoké intenzitě, kdy vdechujeme velké objemy vzduchu. U citlivých lidí může přispívat také ke zúžení průdušek při zátěži.

Proto dávám v silnějších mrazech přednost kvalitnímu zahřátí před rychlejší jednotkou a podle podmínek zvažuju i její přesunutí na běžecký pás. Ne proto, že by intenzivní trénink v zimě byl automaticky špatný, ale protože někdy prostě nestojí za to bojovat zároveň s intervaly i nepříjemným prostředím. Tělo má kolikrát co dělat, aby se popralo s tréninkem, nemusí po něm proto chtít, aby bojovalo ještě s teplotou.

Nákrčník přes ústa a nos může pomoci vdechovaný vzduch trochu zahřívat a zvlhčovat, ale když při rychlém běhu nemusí být příjemný. Pokud se ale opakovaně objevuje sípání, výrazný kašel, tlak na hrudi nebo neobvyklá dušnost, není to něco, co by člověk měl prostě přetrpět. Trénink má organismus rozvíjet. Nemusí za každou cenu dokazovat, že ho umíme přetrpět i v mrazu.

Počasí není jen číslo na teploměru

Tohle je věc, kterou při zimním běhu považuju za obzvlášť důležitou. Stejná teplota může znamenat úplně jiné podmínky podle toho, jestli fouká, prší, svítí slunce nebo se pohybujeme v otevřené krajině. Nula stupňů za sucha a bezvětří může být při běhu příjemnější než několik stupňů nad nulou v protivětru a mokrém sněhu.

Rozdíly dokáže vytvořit i samotný terén. V lese nás mohou chránit stromy před větrem, zatímco na otevřeném hřebeni jsme mu vystavení naplno. V údolích, skalních soutěskách a v okolí potoků se může držet studený vzduch, ale ani to není pravidlo použitelné bez ohledu na aktuální počasí.

Zrádné mohou být také běhy typu „tam-a-zase-zpátky“. Cestou od domu může člověk běžet s větrem v zádech, příjemně se zahřát a trochu se propotit. Jenže při návratu se vítr otočí proti němu. V tu chvíli může najednou zjistit, že mu oblečení nestačí a k tomu se také může hlásit o oslovo únava. Proto mi dává smysl mít některé vrstvy po ruce a umět je použít včas. Ne až ve chvíli, kdy už jsem promrzlý.

A opravdu bych u delších zimních výběhů nepodceňoval kombinaci únavy, mokrého oblečení a klesající intenzity. To, co jsme bez problémů zvládali na začátku výběhu, nemusí být bezpečné o dvě hodiny později.

Nejlepší zimní vybavení je někdy dobrý plán B

Představme si tři různé běhy. První je pětačtyřicet minut kolem domu. Druhý dvě hodiny po lesních cestách. Třetí několikahodinový výběh v horách, kde se střídá běh, chůze a zastávky.

Všechny tři jsou označit za zimní běh. Ale asi nikoho nepřekvapí, že přistupovat k nim úplně stejně by byla chyba.

U prvního mi obvykle stačí vhodné oblečení, boty a vědomí, že jsem za chvíli doma. U druhého už přemýšlím nad počasím, světlem, pitím a možností zkrátit trasu. U třetího potřebuju mnohem víc. Náhradní nebo záložní teplou vrstvu, jídlo, navigaci, světlo, nabitý telefon, rozumný plán trasy a představu, kudy se dostanu do bezpečí, pokud něco přestane fungovat. Na odlehlou trasu je navíc dobré, aby někdo věděl, kam mířím a kdy se mám vrátit.

A neměli bychom zapomínat ani na to, co se stane, když musíme přestat. Zraněný kotník v létě je nepříjemnost. Zraněný kotník daleko od civilizace v mokrém oblečení a mrazu může mít mnohem vážnější následky.

Pokud se objeví výrazné prochladnutí, necitlivost prstů, nekontrolovatelný třes nebo zhoršená koordinace, není důvod pokračovat podle původního plánu. Je potřeba dostat se do tepla a bezpečí; zmatenost nebo výrazné poruchy koordinace už mohou znamenat vážný stav vyžadující okamžitou pomoc.

Zimní běhání není potřeba démonizovat. Ale bylo by stejně pošetilé předstírat, že se od letního liší jen počtem vrstev oblečení.

Takže jak na běh v zimě?

Podle mě úplně stejně jako na většinu ostatních věcí kolem vytrvalostního sportu. Nejdřív pochopit, co chci dělat, v jakých podmínkách se budu pohybovat a co mě může omezit. Teprve potom vybírat vhodné prostředky.

Není potřeba vlastnit patnáct zimních bund ani znát univerzální pravidlo, kolik vrstev se obléká při minus pěti stupních. Daleko užitečnější je naučit se odhadovat, jak bude tělo během konkrétního výběhu vytvářet a ztrácet teplo, jaké změny počasí mohou nastat a jak na ně zareagovat. A taky si přiznat, že někdy je nejlepším rozhodnutím trasu zkrátit, přidat jednu vrstvu nebo rychlý trénink přesunout do tepla.

Ostatně na zimním běhání je krásné právě to, že nám umožňuje zažít známá místa úplně jinak. Les, kterým v létě proběhnu bez povšimnutí, může být pod sněhem úplně novým světem. A obyčejný výběh se někdy promění v malé dobrodružství, které si člověk pamatuje mnohem déle než samotné tempo a kilometry.