Rychlebské Stezky v rodinném kruhu

Jízdu na horských kolech miluju. Je to jedna z věcí, kterou bych mohl dělat od rána do večera, pořád dokola. Nejsem sice nijak zvlášť silný jezdec, ale něco v těch nohách snad mám. Problémy mívám spíše v technice hlavně při sjezdech, než při stoupání. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem doposud nikdy nezavítal na Rychlebské Stezky. Říkal jsem si, že na ně ještě nemám, že ty sjezdy bych neustál.

Nějak se to ve mě ale rozleželo a výlet na Stezky jsem nakonec naplánoval. Možná trošku překvapivě s rodičema, ovšem on to byl promyšlený krok. Za prvé mi připadalo, že bych s nima měl strávit více času někde venku. A za druhé jsem potřeboval někoho, kdo se mnou nebude chtít závodit. Věděl jsem totiž, že pokud bych se nechal vyprovokovat k závodu, v lepším případě bych tam nechal kolo.

Celý plán zněl na začátku tak, že na Stezky vyrazíme s mamkou a taťkou už v pátek večer. Dorazíme, postavíme stan, přespíme a v sobotu ráno se vydáme jezdit. Já nahoru na Stezky a mamka s taťkou po své ose cyklotoulání, focení a poznávání nových míst.

Příprava především

Celý nápad Rychlebských Stezek se zrodil někdy začátkem týdne, takže bylo dost času se připravit. To, co jsem o Stezkách doposud věděl (a to spíše z doslechu), bylo asi toto: Za prvé jsem tušil, že to bude trošku tvrdší než třeba Singltrek pod Smrkem. Za druhé jsem se doslechl, že s maratonským kolem tam člověk moc parády neudělá. Ať se mi to líbí nebo ne, stovky zdvihy jsou prý prostě málo. No a za třetí že to, co je na Singlu pod Smrkem hodnoceno jako nejtěžší, je na Stezkách zahřívací trasa. A to mě trošku děsilo, protože víkend před odjezdem na Stezky jsem měl Pod Smrkem pár nepříjemných chvilek, které mi na teď na sebevědomí moc nepřidávaly.

Abych si udělal alespoň trošku obrázek o tom, jak to tam vlastně vypadá, prošel jsem si stránky Stezek, pročetl doporučené vybavení a zodpovědně proklikal fotky i videa z tratí. A to také moc nepomohlo, protože se většinou vše krásně potvrzovalo a doplňovalo. Dočetl jsem se, že prý minimálně trailové kolo a 130 zdvihy. Nízká sedlovka a co možná nejkratší představec… No a můj letošní tuning? Kvůli agresivnějšímu posedu jsem nasadil delší sedlovku i představec, ten dokonce se záporným sklonem. Tyto úpravy mi sice dramaticky zrychlily jízdu, ovšem na ovladatelnosti kola v technických a ostrých sjezdech moc nepřidaly. O to hůř, že ve sjezdech zas tak moc silný nejsem. Ale co, ve světovém poháru XC se taky sjíždí masakry a na trailových kolech tam nikdo nejezdí, říkal jsem si… Což byla asi moje jediná mantra, které jsem se celý týden držel.

Odjezd se nakonec konal až v sobotu ráno, protože, jak taťka správně odhadl, v pátek se domů vrátím beztak zase až před půlnocí. V sobotu vstávačka po páté, lehká snídaně, nanosit věci do auta a valíme. Příjezd jsme plánovali nějak mezi osmou a devátou, což se skoro podařilo, takže doposud vše ok.

Na Základně, jak se tam tomu nástupnímu místu říká,  se to jezdcema už jen hemžilo. Trošku mě uklidnilo, že ne všechna kola, které se tu kolem objevují, jsou sjezdové speciály. Vcelku normální sorta, tak nějak od každého něco. Od rodin s dětmi a výletníky, přes hobby jezdce mé kategorie až po namakané borce na endurech a downhillech.

Padl nápad, že bychom měli ochutnat místní kuchyni a tak jsme jako první dali snídani. Polívku, topinku a Kofolu. Co se jídla týká, nejsem žádný znalec ani nijak zvlášť náročný zákazník, ale nabízí zde přesně to, co byste čekali, za ceny jaké byste čekali a v domácí kvalitě, jakou byste čekali. Mohu jen doporučit. Hlady neumřete. Posilněni lokálními recepty jsme stanovili plán dne. Já půjdu otestovat Stezky a mamka s taťkou se půjdou projet po krásách místních vesniček a něco málo pofotit. Sem tam si napíšeme, jak jsme na tom, abychom sladili časy a energii.

Nejprve se zahřát…

Vyrážím. Zelená nástupní značka mě táhne pár metrů po asfaltu a zanedlouho utíká do lesa. Krása, stoupání mi sedí a po několika desítkách metrů začínám dojíždět první skupinku jezdců. Předjíždím je a jdu ze sedla, abych trosku prohřál nohy a roztáhl plíce.

O pár dalších desítek metrů dál se cesta rozdvojuje a chybí mi značka, která by mi ukázala, kudy se mám vydat. Na jednom stromě jsem objevil šipku směřující vlevo s písmeny „RS“, které jako by někdo ve spěchu načmáral na první lepší strom, který se naskytl. Asi Rychlebské Stezky, pomyslím si a vydávám se vlevo. Terén přitvrdil a sklon ve zvedl. Krásné a trošku náročnější stoupání mě dostává do té správné nálady. Nohám by se chtělo točit víc a víc a stoupání si pořádně užít. Mozek ale velel zpomalit a shodil převody, protože byl bych schopný se oddělat už tady. A přece jenom budu potřebovat ještě trošku energie na sjezd. O to víc, když vůbec nevím, co mě tam nahoře čeká.

Stoupání pokračuje lesem, přes skály, řeky, kameny, kořeny a mostky. Tak krásný výjezd jsem snad ještě nejel. Technicky i silově tak akorát na to, aby si to člověk náležitě užil, ale aby to celé nebylo úplně zadarmo. Cestička se kroutí a stoupá a vede jezdce přes různá, více či méně technické pasáže. Úžasný výjezd. Celé by to stálo za to i kdyby nic jiného už nepřišlo. Moc mě to stoupání baví a předjíždím několik dalších skupinek jezdců. Nikdo, koho míjím, na stoupání moc nehraje a tak si připadám trošku jako zatoulaný domácí mazlíček, který se sice hezky předvádí, ale úplně v jiné disciplíně. Pohledy některých, které předjíždím, dávají tušit, že vůbec nechápou, o co se to tady právě teď snažím.

Jsem nahoře. Nechávám odjet skupinku, kterou jsem dojel a rozhoduju se, kterým směrem se vydat. Hodně jsem slyšel o části zvané Superflow, takže se vydávám směrem, kterým ukazuje dřevěný ukazatel.

Setkání se Superflow

Krátký traverz lesní svážnicí mě přivádí až ke naši slavné Superflow. Nutno podotknout, že startovní místo vypadá oproti tomu, co jsem doposud na singlech zažil a viděl, opravdu majestátně. Dřevěná brána pomalu jak do Disney Landu s obrovským nápisem Superflow a skupinky vybavených sjezdařů dávaly tušit, že jsem tu správně.

Alibisticky jsem je nechal všechny odstartovat a doufal jsem, že je někde mezi stromy zahlédnu a alespoň trošku si načtu trasu. To se ovšem nepodařilo a tak jsem, po pár minutách naskočil do pedálů a plný očekávání jsem projel bránou, která otevírá údajně tu nekrásnější trailovou trať u nás.

Superflow mě přivítala krásným čistým sjezdem s několika ostrými skoky. Nic podobného jsem zatím nikdy nejel a tak mi pár hopů trvalo, než jsem zjistil, jak se kolo bude chovat a co si budu moct při své premiéře dovolit. Trať doslova vybízela ke skokům, ale já opratě moc povolovat nechtěl. Potřeboval jsem získat víc jistoty, než… Jsem dojel na štěrkovou cestu, kde Superflow končila…???

To je jako všechno… ? Ano, úsek to byl krásný, ale že by byl tak krátký? Čekal bych možná trošku víc. No tak nic, jedu znova. Šlápl jsem do pedálů a po podle šipek jsem maratonským tempem frčel dál. Ovšem po několika stech metrech jsem dorazil k „Superflow část 2“. Ahaaaaa, už mi to dává smysl. Ono je to takhle rozdělený na více částí. Nóóó, tak možná že to nakonec nebude tak jednoduché.

Opět jsem nechal odjet pár skupinek a s patřičným odstupem jsem se vydal zjistit, co dál si pro mě Superflow připravila. Cítil jsem už docela ve formě a tak jsem uzdu trošku popustil. Trasa už ale nebyla tak učesaná jako před chviličkou a tak jsem sem tam musel vzít trošku ostřeji za brzdy. Ale obecně to jelo krásně, rychle a plynule.

Čas zkusím, co to dá. Popustil jsem brzdu a přišlápl do pedálů. Chtěl jsem zkusit hranu. S rozumem, ale hranu. Kolo se rozjelo, tlumiče pobíraly nerovnosti a trasa mě vedla stále hlouběji do lesa. Minul jsem skupinku bikerů a skočil malinký drop, který se ihned proměnil v sérii ostrých kamenů a kořenů. Na okamžik se mi zdálo, jestli jsem náhodou necvakl duši, protože jsem to tohoto úseku nalítl opravdu rychle a způsob, kterým jsem ho projel, měl, alespoň co se techniky a šetrnosti ke kolu týká, určité rezervy. Trošku jsem zpomalil a zkusil, jestli mi zadní kolo drží. A drželo. Ani podle zvuku se nezdálo, že bych měl vzadu prázdno a tak jsem to toho znovu šlápl.

Na konci této části jsem zastavil, abych nechal poodjet skupinku, kterou jsem před chvíli minul. Při sjezdu jsem se za sebou zaslechl a nechtěl jsem je zbytečně blokovat. Uhnul jsem se mimo trať a… Zjistil, že zadní kolo bylo opravdu prázdné. Super ale bylo, že jsem neměl ani lepení, ani náhradní duši a ani pumpičku. Nepřipravenost, nepřipravenost, nepřipravenost, vynadal jsem si, protože mi bylo jasné, že mě čeká turistika v tretrách a s kolem na rameni.

Nejhezčí traily jedině po vlastních

Vyndal jsem telefon a koukl do map, jestli neobjevím kratší způsob, jak se dostat dolů k Základně. Ale nic rozumnějšího než seběhnout Superflow, jsem nenašel. Vzal jsem kolo na rameno a na třetí úsek Superflow jsem se vydal po svých.

Trošku mě překvapilo, jak málo jezdců potkávám. Moc se mi nechtělo šlapat trail pěšky, protože jsem čekal, že nebudu dělat nic jiného, než utíkat do křoví a uhýbat se jiným jezdcům. Jestli jsem jich ale potkal do dvaceti, bylo to moc. Cesta ubíhala vcelku rychle, trail se totiž motal mezi stromy, ale já ho sbíhal rovně víceméně po přímce. Hádal jsem, že k Základně to odtud bylo do maximálně do deseti kilometrů po trailu. Na přímo tak šest. Takže vcelku v pohodě vzdálenost.

Tak jako tak u mě dva jezdci přibrzdili a nabídli pomoc. První mi nechal duši 27,5, což by bylo docela v pohodě, kdyby neměla auto ventilek. Ten jsem do svého ráfku nedostal, takže jsem duši zase sbalil a cupital dál. Ten druhý zjistil, že si omylem vzal duši na silničku, ale alespoň měla galuskový ventilek. Nasadili jsme silniční duši, dofoukli a já měl alespoň něco na dojetí.

Během výměny duše bylo docela zajímavé sledovat, jaké typy jezdců člověk může potkat. Maratonce na celopéru i s hardtailem, ostřílené sjezdaře i výletníky, kteří se dolů prostě jen potřebují dostat vcelku. Zahlídl jsem i pár lehkých pádů, což není nic zvláštního… Co mě ale překvapilo bylo to, že i tady jsem potkal jednoho borce na hardtailu, který si to dolů šinul pěkně bez helmy. Člověk by řekl, že tahle éra už pominula a lidi dostali rozum, ale budiž…

S přefoukanou silniční duší jsem se rozloučil s jezdcem, který mě doposud asistoval, nasedl na kolo a tak nějak velice opatrně jsem sjížděl dolů. „Dávej, dávej, dávej, neboj se toho,“ snažili se mě podpořit skupinky jezdců, kteří podél trati různě čekali, pokukovali, natáčeli a fotili si své jezdecké umění. Zřejmě jsem při svém nouzovém sjezdu vypadal jako opravdový neuměl, ale nakonec jsem se beztak dokodrcal až na konec celé Superflow a přistál na asfaltové cestě, kde se silniční duše odporoučela a praskla. No aspoň že tak, pomyslel jsem si, protože mi stačilo dotlačit kolo na Základnu už jen po asfaltu z vedlejší vesnice. Žádný terén mě tu už nečekal. Nakonec mi to ale hodilo ještě asi 5 km protože jsem zjistil, že jsem někde při svém přeopatrném sjezdu minul odbočku a tak mě trasa vyplivla kousek jinde, než jsem potřeboval. Ale co už…

Asi po hodince cesty, když jsem dorazil k autu, jsem zkusil svou původní cvaklou duši lepit. Někde jsem totiž sehnal nějaké stoleté lepení, které ale nikdy nevydrželo déle než deset minut. Poté spolehlivě praskalo. Že já blbec jsem nechal u našich peněženku. Servisní centrum jako kráva a já si nemám za co koupit jednu blbou duši. Inu což. Lehl jsem si do trávy před auto, otevřel láhev s pitím a pozoroval jezdce kolem.

Finální sprint na vyjetí

Za nějakou chvíli se rodičovstvo vrátilo ze svých toulek. Pomalu to už vypadalo to, že sedneme do auta a pojedeme dom. Bylo ale něco málo před šestou večer a já dostal nápad, že když už teda mám k dispozici peníze, tak bych mohl koupit duši a zkusit ještě něco vymyslet. Nikdo nikam moc nespěchal, já byl nedojetý a tak by byla škoda, nechat to jen tak. Celou Superflow znovu v nějakém rozumném čase zajet asi nestihnu a tak jsem se rozhodl, že si prostě zajedu tu nejlehčí trať. A protože už byl podvečer, ani výletníky ani děti už jsem v nějakém hojném počtu na trati neočekával, chtěl jsem ji zajet co nejrychleji. Kouklo se do mapy a rozhodlo se, že pod hodinu. Jestli to bylo reálné nebo ne, jsem vůbec nevěděl. Prostě hodina, ať je to jak chce dlouhé.

Zatímco naši čekali na Základně u Kofoly a piva, já jel proti času. Na sraba tu nejlehčí trať, ale o to víc jsem dupal. Nakonec to vzalo 20 km a hodinku a sedm minut. Něco bych tam ještě stáhl, kdybych se v jednom úseku nepověsil za rodinku, kterou ne a ne předjet. Asi to nebyl žádný můj osobní rekord, ale ve finále nad míru spokojenost. Ačkoliv jsem se na stezky vydal s tím, že hlavně nezávodit, nakonec tam ty hodinky přece jen tikaly. A byla to moc velká zábava. Dovedl bych si představit, že bych tu modrou jezdil ráno jako rozcvičku před tím, že se něco začne dít. A dál, celý výlet na Stezky měl ještě jeden efekt. Kromě toho, že mamka s taťkou jeli na svých crossech právě tu modrou, kterou jsem si před chvíli odsoutěžil, tak se jim traily móóóc zalíbily a pohrávají si s myšlenkou, že by přesedlali z crossu na trailová kola. No a mě nezbývá, než je v tom maximálně podporovat. Uvidíme, kam se to vyvine. Za mě pecka.

Víc takových akcí, užívejte.

McNeil