Zápisky

Zlozvyky, díky kterým ztroskotám hned ráno

Asi jste už někdy narazili na článek zabývající se ranní rutinou – seznam toho, co lidé ráno dělávají a jak jim to pomáhá nastartovat den. Pro podobné články nemusíte chodit nikam daleko, jsou jich všude spousty. A ne jenom článků, jistě bychom našli i nějaká videa…

Nikomu bych ale nepřál zažít moje ráno. Chaos a zmatek. Nehledě na to, co mě přes den čeká, vždy mi hrozně dlouho trvá, než se z postele vykopu. Pokud budete jako já, večer si nastavíte budík, ale ráno ho stejně posunete o hodinu později. Moc času Vám tedy na žádnou životadárnou ranní očistu nezbude. Nakonec to celé dopadne tak, že vylezete z postele až ve chvíli, když už budík opravdu nebudete moci posunout ani o minutu dál, rychle ze sebe uděláte něco, co alespoň vzdáleně připomíná člověka a vyrazíte do práce. Cestou se možná stihnete zastavit pro dva rohlíky ke snídani. Všechno špatně.

Nějakou chvíli už to takhle mám a něco mi říká, že nejsem sám. Jednou za čas je ale beztak potřeba se z té postele se skutálet trošku dříve a vědět, že Vás to nezabije. Když jsem pak přemýšlel nad tím, jak vstávání přežít, našel jsem dvě chyby které motám pořád dokola a snažil jsem se je postupně odstranit. Už teď můžu prozradit, že  ranní rutiny jsou velice fajn, ale člověk si na ně musí udělat čas. A to je právě to – musí si na ně udělat čas. Ale kdo má ráno čas? Vždyť je ráno… Takže co dělám špatně?

Ráno nevím, proč jsem vlastně potřeboval vstát dříve

Jasně, zní to divně. „Proč asi ráno vstávám? No protože prostě musím, ne?“. To ano, to většina z nás. Ale velice těžce se nám bude vstávat dříve, pokud k tomu nebudeme mít opravdu dost dobrý důvod a nebudeme si ho ráno vědomi.

Na střední škole jsem vstával něco před šestou ráno. Nebylo moc času na nic  víc kolem, než na běžné věci jako hygiena, snídaně a vyrazit. Vstávání před šestou mi přišlo tak nějak normální a vcelku běžné. Po střední škole jsem ale nastoupil na vysokou a tam to začalo. Začátek v 8:00 ráno byl postupně vystřídán začátkem v 10:00 nebo 11:30. „Krása,“ říkal jsem si. „Než vyrazím do školy, stihnu ještě něco udělat.“

Chyba. Nikdy jsem vůbec nic nestihl. Nikdy jsem totiž nevěděl, co bych vlastně chtěl stihnout. Zapracovat na artworku, který jsem měl rozpracovaný už několik týdnů? Dopsat článek, nebo naspat nový? Jít se proběhnout? Nic konkrétního jsem neměl. Ráno jsem prostě ležel v posteli a říkal jsem si, proč bych měl vstávat, když vlastně nemusím? To „něco“, co jsem chtěl dělat, bylo tak vágně definované, že se to přes noc prostě ztratilo v mlze a ráno nebyl ke vstávání  víceméně žádný důvod. Podobný přístup den za dnem a do konce semestru je z člověka pravý kolejní vysokoškolák, který chodí spát nad ránem a má co dělat, aby stihl odpolední přednášky. No a potom je potřeba vynaložit velké úsilí, aby se to zase vrátilo zpátky do rozumných časových pásem.

Co bylo špatně? Chyběly cíle a nějaké očekávané výstupy. (Těch jsme se už trošku dotkli v článku Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry.) Pokud tedy potřebujete (nebo chcete) vstávat trošku dříve, určitě dbejte na to, abyste věděli, proč vlastně budete vstávat. A klidně si to někam napište, abyste to věděli i ráno. Až totiž ráno zazvoní budík v tu hodinu, kterou jste si naplánovali, bůh ví, z jakého snu Vás vytrhne a co si budete schopni uvědomit.

A tím se dostáváme k mému problému číslo dva…

Na vstávání jsem se nepřipravoval

„To, jaké bude Vaše ráno, ovlivní už to, co uděláte večer před tím.“

Možná jste to už někde zahlédli. Já také, vyčetl jsem to z autobiografie ultimátního zápasníka George St. Pierra. A má pravdu ten člověk.

Pokud si večer před tím, než jdu spát, připravím to, co budu ráno potřebovat, celé to nepříjemné vstávání si velice usnadním. Chci jít ráno poběhat? Tak už večer si připravím snídani a veškerou výbavu, kterou si na výběh vezmu. Chci ráno zapracovat na nějakém artworku? Večer si připravím stůl, papíry, tužky, grafické tablety, prostě všechno, co budu ráno při tvorbě potřebovat.

Až totiž ráno zazvoní budík, budu už vědět proč zvoní a budu mít také připraveno vše pro to, abych se mohl pustit do dříve naplánované aktivity. Své ranní snažení budu mít už téměř na dosah, nebudu se muset převalovat v posteli a přemýšlet, kam poběžím, co si s sebou vezmu a co budu snídat před výběhem a po něm. Nebudu muset přemýšlet nad tím, jaký artwork chci dopracovat, nebo s jakým článkem chci pohnout. Vše už bude připravené. Jediné, co se po mě bude chtít, bude  to (bohužel asi to nejsložitější), abych se opravdu zvedl a vylezl z postele. To za mě už nikdo neudělá, ale rozhodně mi to tentokrát půjde lépe.

Ranní rutiny jsou super. Všichni, kteří se dostali do fáze, že nějakou svou ranní očistu mají, si ji nemohou vynachválit a tvrdí, že je tohle právě to ono, co je vždy nastartuje. Naprosto souhlasím. Mě ale při implementaci ranních rutin v první řadě pomohlo odbourat tyto dva zlozvyky, které mě vcelku úspěšně blokovaly. Ne že bych se přerodil v ranní ptáče, ale ráno už pro mě není pojem, kvůli kterému bych raději ani nešel spát.

Užívejte,

McNeil

Začínal jako horolezec, pokračoval jako biker a skialpinista a skončil jako ultramaratonec a triatlet. Vedle toho, že miluje dlouhé tahy v kopcích na lehko, taky miluje animované seriály a artbooky všeho druhu. Nezastupitelné místo v jeho životě hraje Garfield, Kim Possible a Pirát Divoký Jack.