ZÁVOD RÁJEM

život inspirovaný ultravytrvalostním během

Sort by:
View:
http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/cafea-960x640_c.jpg

Intelektuální přívlastek „kafe“


S kávou to není vůbec jednoduché. Znáte takové to „coffee doesn’t ask silly questions, coffee understands… “ ? Tak na tom něco pravdy určitě bude. Problém ale je, probojovat se přes všechny ty silly questions před tím, než se k té kávě vůbec dostanete.

Osobně mám nejraději turka, kterého vaří mamka nebo babička. Žádné speciální postupy, žádná moudra, povídačky nebo zaklínadla. Dvě lžičky mleté kávy, horká voda, bez cukru. Na shledanou.

Ve chvíli, kdy se kolem kávy začne hrát moc velké divadlo, ztratí celé své kouzlo. Nebo alespoň jeho většinu. „Piješ to moc rychle“, „piješ to moc pomalu“, „tohle kafe vlastně vůbec neexistuje“, „to do toho nesmíš přidávat, ach jo…“ a tak dále, a tak dále…

Podobně to pak máte i čajem. Jakmile potkáte někoho, kdo ve našel v čajích, máte po legraci. Neexistuje, koupit si běžný sáčkový čaj. Neexistuje ani, koupit si nějaký super kvalitní sypaný. U jednoho se dozvíte, že to vůbec není čaj a že z toho dostanete vyrážku, u druhého si zase vyslechnete několikahodinový monolog nejen o náročnosti přípravy, ale také o jeho původu, pěstování, sklízení a o spoustě nerozluštěných záhadách a legendách, které daný druh čaje doprovází.

Na tyhle lidi si vždycky vzpomenu při popíjení předzávodního kafe a na občerstvovačkách, kde sem tam natrefíte i na fantasticky přeslazený čaj. A jak to člověku pomůže 🙂

McNeil

Mácháč Run Fest 2016: DNF jak vyšitý


Tak to nakonec přece jenom přišlo. Ve výsledkové listině se mi poprvé za jménem objevila zkratka „DNF“, jinými slovy „did not finished“.  A to se ani nejednalo o nějak extra náročný závod. 60 km běhu nádhernou krajinou v okolí Máchova jezera není sice úplně málo, ale taky to není nic, co by se nedalo zvládnout. Jenže tentokrát bylo něco už od začátku závodu špatně.

Vlastně ne, ono bylo něco špatně už od začátku roku. Vůbec jsem neběhal, netrénoval, ani na kole moc nenajezdil. Od začátku roku jsem jenom seděl v kanceláři, řešil problémy a snažil se stíhat termíny (ha, ha, ha). Moc jsem toho nenaspal, většinou něco málo přes 4 hodiny, nic jsem nejedl, nepil, úplně jsem si za těch pár měsíců zrušil životosprávu. A jestli jsem se po tomhle pracovním tempu chtěl jednoduše zvednout a zaběhnout 60 km, tak mám asi vážně bezva smysl pro humor. Ale jo, alespoň jsem měl důvod vypnout počítač, zamknout kancelář a zmizet pryč z města.

Celý závod se konal v rámci každoročního víkendového running festivalu na Máchově jezeře (http://www.machacrunfest.com), kde můžete kromě kategorie Ultra nastoupit i do kratších běhů. Tuším že 1.5 km, 7 km, 10 km a 36 km. No a pak ještě těch 60 km.

Mých 60 km bylo rozděleno na tři okruhy – 10, 26 a 24 km. Prvních 10 km bylo krásných. Zahřívací kolečko ve kterém člověk dostává nohy a srdce do otáček. Ovšem už kolem 15 km mi tělo začínalo vysvětlovat, že životní styl, styl, který jsem doposud praktikoval v kanceláři nebude úplně jednoduché překonat. Začaly se ozývat kyčle i kolena. Za nedlouho po nich i přetížené kotníky. Po 15 km běhu, paráda.

„No jasně, “  říkal jsem si. „Co jiného jsem taky čekal.“ I sebemenší stoupání znamenalo problémy a ačkoliv většinou vím, co dělat v situacích, kdy dochází síly i motivace, tentokrát jsem byl jednoduše příliš unavený na to, abych vůbec přemýšlel, jak se dostat k rezervám a v závodě pokračovat. Pomalu mě začínalo napadat, že ze závodu odstoupím, ale člověku se moc nechce vzdát rozběhnutý závod. Nehledě na to, že časy byly vcelku dobré. Něco málo pod hodinu po prvních deseti kilometrech mi vzhledem k mému stavu a terénu připadalo vcelku fajn.

Ovšem kolem 25. kilometru začaly docházet zásoby a ani občerstvovačka moc nepomohla. Příprava na závod byla zoufalá. Hladový, unavený a demotivovaný jsem odstoupil po průběhu druhým kolem na 36. kilometru s časem tři a tři čtvrtě hodiny.

Celou dobu, co jsem si pohrával s myšlenkou předčasného ukončení závodu, jsem si říkal, jaký to je asi pocit, nedokončit závod. A možná jsem se toho pocitu i maličko bál. No co vám budu povídat, po odstoupení přišlo zklamání. Pořád jsem si potom říkal, jestli to ukončení bylo opravdu nutné. Vždyť už jsem dokončil horší závody a v daleko horších podmínkách. Tady ale asi hrála největší roli hlava, ne tělo. Jednoduše jsem byl utahaný a chtěl jsem se v první řadě vyspat, ne běhat desítky kilometrů po lesích.

Ale jedno dobré kafe s rodinou, v kempu uprostřed borového lesa, náladu rozhodně spravilo.

„Dokončit závod a vědět, že se po tom dva týdny nebudeš moct hýbat nemá vůbec žádný smysl. Ztratíš tím víc, než získáš. Nepomůže to tobě ani tvému tréninku. Takže pokud se teď nejednalo o tvůj klíčový závod sezóny, pokud šlo jen o přípravný závod, nemá smysl si tady devastovat tělo. To můžeš udělat kdykoliv později – v závodě, který pro tebe bude letos tím hlavním. Šumava, Jeseníky, Krkonoše, co já vím…“

Tyhle věci všichni známe, ale je dobré je někdy slyšet i od někoho jiného než jen sami od sebe. Člověk se pak nemusí přesvědčovat o tom, že není jen alibista, ale že se snaží nad sezónou i trošku uvažovat. Ono by to dlouhé horské běhání, a vlastně ne jenom to, mělo být v první řadě zábavou. Ne způsobem, jak ostatním dokázat, že umíme uběhnout víc a rychleji.

Nakonec jsem měl z celého závodu možná i lepší pocit, než kdybych ho i dokončil. Stal se něj totiž takový tréninkový long-run, který mě vrátil zpátky do hry. Aktuálně jsem zase v režimu běhání/bojování/bajkování, a doufám, že v něm zůstanu minimálně dalších milión let. Všude kolem je totiž spousta nádherných tratí a závodů, které by stálo za to proběhnout. Ale aby si je člověk skvěle užil, je potřeba udržovat tělo i mysl ve stavu, kdy je schopné jednoduše a přirozeně běhat a vstřebávat okamžiky volnosti v přírodě – hýbat se pro radost a u toho potom tak nějak mimochodem i trénovat.

Mějte supr neděli, čaves.

 McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2015/11/a179fa_e5cc8a7c47714ee1b4eaf3e0658dec31-960x639_c.jpg

THE PROGRAM: Pád Legendy


Pár týdnů zpátky mě přišla taková filmová zvědavost, která se u mě dostavuje vcelku pravidelně vždy s několikaměsíčním odstupem po tom, co jsem nějakou chvíli nenavštívil kino. No a protože byl pátek večer, já měl zrovna v kapse nepotřebných 150 Kč a na nic zásadního jsem už neměl moc hlavu, přišla mi návštěva kina jako vcelku pěkné zakončení týdne.

V aktuálním programu mě zaujal žlutý plakát filmu The Program: Pád Legendy. Ten ve mě totiž nějak podezřele moc evokoval pocity žlutého trikotu jezdců Tour de France. A evokoval správně. Trailer mi vysvětlil, že se jedná o filmovou adaptaci knihy novináře Davida Walshe, který se vcelku kriticky stavěl k překvapivě úspěšné kariéře Lance Armstronga a jeho sérii vítězství právě na Tour.

Vůbec tady nechci film nijak hodnotit, to přenechám filmovým kritikům. Dovolím si pouze pár svých pocitů, které ve mě film zanechal. Konec Lancovi kariéry asi všichni známe a tak si morální úvahy o dopingu a tom, jak to ve vrcholové silniční cyklistice chodí a nechodí nechám až na večer ke kulečníku.

Z filmu jsem byl jednoduše nadšený. Všechny významnější situace, které se ve filmu objevily, si pamatuji z reálné Tour a dění kolem, a tak jsem si mohl předcházejícími 10 lety znovu proběhnout během hodinky a půl v kině. Napůl šokován, napůl s nostalgií v kapse jsem z kina odcházel na výsost spokojen.

Herci mi sedli, tempo příběhu také. Jediné co, tak si myslím, že samotný Lance byl ve filmu zobrazený jako více arogantní hajzlík než skutečně je. Osobně ho sice neznám, ale unesl bych, kdyby se ve filmu objevilo více jeho lidských stránek. Někdo, kdo se v Tour, a vůbec silniční cyklistice příliš neorientuje, může po shlédnutí filmu považovat Lance jednoduše za záporáka a to i přes to, jak moc se ve společnosti angažoval i mimo své profesní aktivity.

Na filmek se určitě mrkněte. Je to bezva a rozhodně nemusíte bouchat kilometry a kilometry na kolech, aby se Vám to alespoň trošku líbilo.

Mějte se supr,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/a179fa_b4173241c89f48e18af0966d3f2c058b-960x533_c.png

Recepty, které zachrání (téměř) každé ráno


Snídaně, to je taková věc, kterou není radno zanednávat. A pokud jste hobby-běžec, hobby-biker nebo hobby-cokoliv-jiného a sem tam nastoupíte do nějakého závodu kde ze sebe budete muset i něco vydat, nabývá snídaně na důležitosti ještě o něco více. Všichni to ví, ale nikdo to pořádně nedodržuje.

A protože já jsem nenapravitelný ignorant, vařit neumím a ráno vstávám vždy pozdě, na snídani mi nikdy moc času nezbývá. O to je to horší, když teprve až ráno zjišťuji, co vlastně mám k dispozici a co by se z toho dalo udělat tak, aby to alespoň vzdáleně připomínalo snídani (ideálně ještě předzávoní). No a to, že mi v hlavně vyklíčilo semínko veganství, situaci také moc nepomáhá.

Ovšem za ty dva roky aktivního běhání a závodění se mi povedlo, adaptovat se svému ignoranství a z mých běžně zoufalých zásob jídla jsem vysublimoval pár rychlých, levných a energeticky plus-mínus obstojných receptů, které jsem se rozhodl někam zapsat, abych je ehm… nezapomněl.

Pojďme to zkusit, recept první:

Overnight Oats

Za své numero uno považuji jednoduché Overnight Oats – opravdu v tom nejjednodušším možném způsobu. Historie tohoto receptu sahá do dob bezesného surfování na Internetu a brzkých odjezdů do Rakouska. Je to asi jediné jídlo z mého seznamu, které se vyplatí připravit si už večer před akcí – ostatně proto také to „overnight“ v názvu. Budeme potřebovat:

  • Vločky (úplně jedno jaké)
  • Vodu
  • Granko, kakao, nebo něco tomu podobného
  • Strouhaný kokos
  • Pomeranč

Celé je to vcelku jednoduché – vezměte vločky (ovesné, pšeničné, jakékoliv doma najdete) a zalijte je studenou vodou tak, aby to celé připomínalo hodně řídkou kaši. Přidejte pár lžiček Granka (odvážní mohou i strouhanou čokoládu a kokos), zamíchejte a šoupněte na noc do lednice. Vločky přes noc vodu vypijí a ráno máte parádní vločkový dlabanec. Pokud Vám pak ráno zbude troška času a máte po ruce pomeranč, nakrájejte ho na kousíčky a vmíchejte do vloček. Hotovo. Jednoduché, ne?

Ještě snad taková poznámka. Vločky nemusí úplně nutně přes noc ležet v lednici. Pokud, stejně jako já, bydlíte s lidmi, kteří obsadí celou ledničku několika jogurty a mraženými hranolky, nechte si mističku s vločkami a Grankem na nočním stolečku vedle postele – tam z toho beztak vznikne přesně to samé, co by vzniklo v lednici. No a mimo to, že se vedle vůně Granka a vloček hezky usíná, ráno budete moct posnídat přímo z postele. (Nezapomeňte si ale už večer připravit lžičku, ať pro ni pak ráno nikam nemusíte.)

Pojďme dál…

Zběsilé Overnight Oats

Recept číslo dvě je vlastně úplně ten samý co předchozí. Liši ale v jedné věci: večer si jednoduše zapomenete Overnight Oats přiravit a tak to doháníte až ráno. Na čem jsme?

  • Vločky (opět jakékoliv)
  • Vodu
  • Sušené rostlinné mléko (nebo normální rostlinné mléko)
  • Pomeranč
  • Skořici
  • Pár lžiček medu pro případné doslazení

Nechte ohřát vodu (tak na 70°, ale je to vcelku jedno, jde spíš o to, abyste nemuseli dlouho čekat, až to celé vychladne) a vločky zalijte. Přidejte sušené mléko (neštřete, klidně dvě, tři, čtyři polévkové lžíce, ničemu to neuškodí) a pořádně zamíchejte. Stejně jako v minulém receptu nakrájejte pomeranč a opět ho vmíchejte do vloček. Přidejte trošku skořice na prohřátí organismu a znovu zamíchat. Pro doslazení doporučuji med. Hotovo.

Pokud máte vlastní rostlinné mléko, použijte ho místo vody a toho sušeného. Nemusíte ho ale ohřívat. Ohřátá voda je zde pouze proto, aby se sušené mléko rychleji rozpustilo.

A pokud se zrovna chystáte závodit, doporučuji si snídani připravit do takové té plastové krabičky na jídlo a pojídat až v autě cestou na závod. Uvidíte, že pomeranč se skořicí chutná v autě tak nějak o trošku lépe.

Taková rychlokaše z vloček, pro kterou nemám jméno

Pro třetí recept jméno není. Jednoduše se jedná o takovou kaši, do které přidáte to, co máte zrovna po ruce a co by se vám třeba před závodem mohlo hodit. Osobně většinou pracuji s tímto:

  • Vločky (jedno jaké)
  • Voda
  • Banán
  • Pár lístečků máty
  • Borůvky (čím víc, tím líp)
  • … a mixér

Opět vločky a opět voda – studená nebo teplá, dle libosti. Nalijte vodu do vloček tak, aby vločky plavaly a rozmixujte na kaši. Nakrájejte banán a nasypte do kaše. Přidejte pár lístečků máty a znovu rozmixujte. Banán nám kaši trošku zahustí a máta provoní. Až domixujete, vezměte borůvky (moc borůvek) a nasypte do kaše. Hotovo.

Asi jste si už všimli, že se jedná pořád jedno a to samé – vzít vločky, do něčeho je namočit a něco k nim přidat, ideálně měkké ovoce. Osvědčila se také různá semínka, ale pozor ať zbytečně nepřebíjíte chuť pomerančů, borůvek nebo banánů. Pokud semínka, tak všemi deseti doporučuji seznamová (obsahují hromadu vápníku) nebo Chia (obsahují hromadu všeho a jsou chuťově neutrální). Chia semínka mají ale tendence vytvářet gely, proto, pokud je budete používat, přidejte vždy o trošku více vody.

Vyzkoušejte a dejte vědět, jak se kaše osvědčily. A pokud máte nějaké vlastní nakopáváky, určitě se podělte. Rádi vyzkoušíme, a to nejen před závodem. Ona taková ovocná snídaně v den, kdy máte volno a nemusíte ani do práce, ani do školy, ani nikam na úřady vyřizovat papíry… To je věc.

Běhejte, běžci.

McNeil

Menu