ZÁVOD RÁJEM

život inspirovaný ultravytrvalostním během

Sort by:
View:
http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/10/running-shoe1-960x551_c.jpg

Neděle: Plán nového týdne


Neděle je den, kdy by měl člověk odpočívat. Nepracovat, pokud nemusí (ať už práce znamená cokoliv).  V neděli by člověk měl sečíst ztráty a úspěchy z celého týdne a připravit tělo na další běh. Neděle taková malá životní občerstvovačka, na kterou doběhnete a máte prostor vydechnout a načerpat síly na další část závodu, kterému můžeme říkat třeba Život.

Nedělí můžete profrčet a se zdravou dávkou agresivity a sebevědomí se vydat do dalšího týdne sbírat body, úspěchy a vítězství. Ovšem pokud Vám předchozí pracovní dny ubraly na silách více než byste si přáli, měli byste se v neděli snažit co nejvíce zregenerovat a, co je daleko důležitější, načíst si další plán tratě a rozvrhnout další síly.

Pro každou svou životní roli si řekněte, co chcete dokázat do konce příštího týdne. Tento svůj cíl si pak rozmělněte do jednotlivých dnů a si svůj plán někam napište… A neztraťte ho. 🙂

Že nemáte životní role? Určitě máte, všichni je máme. Dokonce hned několik. Je potřeba vybrat ty, které jsou pro Vás důležité a nezabývat se těmi, které Vám od života nic nepřináší. Určitě jste něčí syn nebo dcera, manžel nebo manželka, přítel nebo přítelkyně. Určitě máte nějaké své přátele. Také budete mít určitě roli zaměstnance, studenta nebo třeba podnikatele. A jistě máte také nějaké své zájmy. Sportujete, kreslíte, skládáte hudbu, píšete články, koukáte na filmy, čtete nebo třeba sbíráte známky.

Vaše životní role jsou tím, co Vás odlišuje od ostatních. Cíle, které si v rámci Vašich rolí stanovujete a to, jak na nich pracujete, Vám pomáhá růst a vyhrávat tak Váš vlastní Závod Rájem. Pusťte se do toho, postavte se na start svého závodu a napište si, kdo dnes jste a kým chcete být na konci příštího týdne. Každá neděle je bezva den pro to, posunout se v životě zase o kousíček dál.

Myslím, že nás čeká krásný ultravytvalostní běh.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/10/Monday-Mornings-on-BadLanguage.net_-960x642_c.jpg

Zlozvyky, díky kterým ztroskotám hned ráno


Asi jste už někdy narazili na článek zabývající se ranní rutinou – seznam toho, co lidé ráno dělávají a jak jim to pomáhá nastartovat den. Pro podobné články nemusíte chodit nikam daleko, jsou jich všude spousty. A ne jenom článků, jistě bychom našli i nějaká videa…

Nikomu bych ale nepřál zažít moje ráno. Chaos a zmatek. Nehledě na to, co mě přes den čeká, vždy mi hrozně dlouho trvá, než se z postele vykopu. Pokud budete jako já, večer si nastavíte budík, ale ráno ho stejně posunete o hodinu později. Moc času Vám tedy na žádnou životadárnou ranní očistu nezbude. Nakonec to celé dopadne tak, že vylezete z postele až ve chvíli, když už budík opravdu nebudete moci posunout ani o minutu dál, rychle ze sebe uděláte něco, co alespoň vzdáleně připomíná člověka a vyrazíte do práce. Cestou se možná stihnete zastavit pro dva rohlíky ke snídani. Všechno špatně.

Nějakou chvíli už to takhle mám a něco mi říká, že nejsem sám. Jednou za čas je ale beztak potřeba se z té postele se skutálet trošku dříve a vědět, že Vás to nezabije. Když jsem pak přemýšlel nad tím, jak vstávání přežít, našel jsem dvě chyby které motám pořád dokola a snažil jsem se je postupně odstranit. Už teď můžu prozradit, že  ranní rutiny jsou velice fajn, ale člověk si na ně musí udělat čas. A to je právě to – musí si na ně udělat čas. Ale kdo má ráno čas? Vždyť je ráno… Takže co dělám špatně?

Ráno nevím, proč jsem vlastně potřeboval vstát dříve

Jasně, zní to divně. „Proč asi ráno vstávám? No protože prostě musím, ne?“. To ano, to většina z nás. Ale velice těžce se nám bude vstávat dříve, pokud k tomu nebudeme mít opravdu dost dobrý důvod a nebudeme si ho ráno vědomi.

Na střední škole jsem vstával něco před šestou ráno. Nebylo moc času na nic  víc kolem, než na běžné věci jako hygiena, snídaně a vyrazit. Vstávání před šestou mi přišlo tak nějak normální a vcelku běžné. Po střední škole jsem ale nastoupil na vysokou a tam to začalo. Začátek v 8:00 ráno byl postupně vystřídán začátkem v 10:00 nebo 11:30. „Krása,“ říkal jsem si. „Než vyrazím do školy, stihnu ještě něco udělat.“

Chyba. Nikdy jsem vůbec nic nestihl. Nikdy jsem totiž nevěděl, co bych vlastně chtěl stihnout. Zapracovat na artworku, který jsem měl rozpracovaný už několik týdnů? Dopsat článek, nebo naspat nový? Jít se proběhnout? Nic konkrétního jsem neměl. Ráno jsem prostě ležel v posteli a říkal jsem si, proč bych měl vstávat, když vlastně nemusím? To „něco“, co jsem chtěl dělat, bylo tak vágně definované, že se to přes noc prostě ztratilo v mlze a ráno nebyl ke vstávání  víceméně žádný důvod. Podobný přístup den za dnem a do konce semestru je z člověka pravý kolejní vysokoškolák, který chodí spát nad ránem a má co dělat, aby stihl odpolední přednášky. No a potom je potřeba vynaložit velké úsilí, aby se to zase vrátilo zpátky do rozumných časových pásem.

Co bylo špatně? Chyběly cíle a nějaké očekávané výstupy. (Těch jsme se už trošku dotkli v článku Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry.) Pokud tedy potřebujete (nebo chcete) vstávat trošku dříve, určitě dbejte na to, abyste věděli, proč vlastně budete vstávat. A klidně si to někam napište, abyste to věděli i ráno. Až totiž ráno zazvoní budík v tu hodinu, kterou jste si naplánovali, bůh ví, z jakého snu Vás vytrhne a co si budete schopni uvědomit.

A tím se dostáváme k mému problému číslo dva…

Na vstávání jsem se nepřipravoval

„To, jaké bude Vaše ráno, ovlivní už to, co uděláte večer před tím.“

Možná jste to už někde zahlédli. Já také, vyčetl jsem to z autobiografie ultimátního zápasníka George St. Pierra. A má pravdu ten člověk.

Pokud si večer před tím, než jdu spát, připravím to, co budu ráno potřebovat, celé to nepříjemné vstávání si velice usnadním. Chci jít ráno poběhat? Tak už večer si připravím snídani a veškerou výbavu, kterou si na výběh vezmu. Chci ráno zapracovat na nějakém artworku? Večer si připravím stůl, papíry, tužky, grafické tablety, prostě všechno, co budu ráno při tvorbě potřebovat.

Až totiž ráno zazvoní budík, budu už vědět proč zvoní a budu mít také připraveno vše pro to, abych se mohl pustit do dříve naplánované aktivity. Své ranní snažení budu mít už téměř na dosah, nebudu se muset převalovat v posteli a přemýšlet, kam poběžím, co si s sebou vezmu a co budu snídat před výběhem a po něm. Nebudu muset přemýšlet nad tím, jaký artwork chci dopracovat, nebo s jakým článkem chci pohnout. Vše už bude připravené. Jediné, co se po mě bude chtít, bude  to (bohužel asi to nejsložitější), abych se opravdu zvedl a vylezl z postele. To za mě už nikdo neudělá, ale rozhodně mi to tentokrát půjde lépe.

Ranní rutiny jsou super. Všichni, kteří se dostali do fáze, že nějakou svou ranní očistu mají, si ji nemohou vynachválit a tvrdí, že je tohle právě to ono, co je vždy nastartuje. Naprosto souhlasím. Mě ale při implementaci ranních rutin v první řadě pomohlo odbourat tyto dva zlozvyky, které mě vcelku úspěšně blokovaly. Ne že bych se přerodil v ranní ptáče, ale ráno už pro mě není pojem, kvůli kterému bych raději ani nešel spát.

Užívejte,

McNeil

Na rande se supermodelkou


Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by to bylo, zajít si na rande se supermodelkou (supermodelem), tak pro vás mám dobrou zprávu. Můžete přestat přemýšlet a začít randit. Jediné, co k tomu budete potřebovat, je kolo a cesta do Švýcarska. Ten zbytek se o sebe postará sám.

A není třeba nikam spěchat. Rande by si měl člověk užít do poslední chvíle.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/09/369008-blackangel-e1473106583738-960x711_c.jpg

Doma je tam, kde…


Nějakou chvíli zpátky jsem narazil na vcelku zajímavý článek, jehož základem byl citát Christiana Morgensterna, a sice že „domov“ nepopisuje ani tak místo, jako spíše lidi. Nevzpomenu si už, kde jsem to četl, nebo kdo to publikoval, ale co jsem to tak pročítal, říkal jsem si, že na tom asi něco bude. Ono je totiž vcelku jedno, jestli sedíte v obýváku u televize, v hospodě u piva, anebo bivakujete kdesi v horách. Důležitější je, s kým tam jste.

Za sebe bych tomu domovu ale přidal ještě jeden rozměr – vlastní hrníček. Podle mě je doma tam, kde jsou vaši blízcí a váš hrníček.

Kupříkladu já mám domovy asi tak čtyři. První doma – opravdu a úplně doma. Tam je také hrníček s mamutem. Potom doma u babičky, kde je hrníček s drakem. Dále pak doma u trenéra, kde je tradičně hrníček s tasmánským tygrem. No a také doma v jedné čínské restauraci, kde se můžu vždy spolehnout na hrníček se sněhulákem.

Ostatně mou teorii o domovu a hrníčku podporují i horolezci, dobrodruzi a různí trempové, kteří se příliš netají tím, že doma jsou víceméně všude. No aby také ne, když s sebou všude nosí své plechové hrníčky, případně něco tomu podobného, v čem si ráno vaří kafe – jako například Jason Haas při svých dobrodružstvích v Utahu (foto Fredrik Marmsater, http://www.fredrikmarmsater.com):

fhaas_utah

Je to tak? 🙂

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/09/berglauf-laufcamp-professional-960x480_c.jpeg

Pár důvodů, proč běhat bez elektroniky


Říká se, že běh je nejpřirozenější pohyb. Dlouhou dobu jsem byl odpůrce všech podobných názorů a za jednu z nejvíce nesmyslných věcí jsem považoval stavbu kolene. Nějak se to ale sešlo a svoje názory jsem „maličko“ poupravil.  Asi tolik, že si teď průměrně jednou za dva týdny zaběhnu ultramaraton.

Přetrénovaný, vystavuješ se riziku únavovému zranění, slýchávám. Ano, možná. Ale běh nabízí něco, co ostatní ne – ať už je to skalní lezení, jízda na horských kolech, skialpinismus nebo plavání, běhání má stále v něčem pořád navrch. A asi pro to nenajdu lepší slovo než právě tu „přirozenost“.

Když jsem s během začínal a rozhodl jsem se, že se mu budu věnovat, užíval jsem si tu přirozenost, jak to jen šlo. Vybíhat před půlnocí a do tří ráno brázdit Prahu s vidinou toho, dostat tělo do fáze, že bude schopné běžet X hodin v horách. Začal jsem trénovat. A aby byl trénink efektivnější, pořídil jsem si pár maličkostí, které mi k tomu měli pomoci.

Tepák, abych věděl, v jakých otáčkách běžím. GPS, abych věděl, kolik jsem toho proběhl a jaké převýšení jsem zvládl. A pak stopky, abych věděl, jaké jsem schopen držet tempo.

Určitě to jsou super věci a používám je i teď – v tréninku a při závodech. Někdy je ale potřeba si jít prostě jenom zaběhat. Nehledě na to, jestli byste měli mít zrovna rest-day nebo long-run, sem tam je potřeba se sebrat a vyrazit ven do kopců, do lesů, do hor. Jen tak. A vzít si opravdu jen to nejnutnější.

Zde jsou moje tři důvody, proč s sebou nosím minimum elektroniky (a vlastně výbavy vůbec).

Nechci se nechávat rozptylovat

Systematický trénink a výběh „jen tak“ (jakkoliv dlouhý)  jsou dvě rozdílné věci. V prvním případě se chci soustředit na výkon a na budoucí výsledky. Ale v tom druhém si chci běh hlavně užít. Nechci sledovat ani vzdálenost ani tempo – stejně nezrychlím. A pokud začne zvonit telefon, málo kdy odpovím. Poběžím a budu čekat, až zvonit přestane. Ať to může znít jakkoliv ohraně či duchovně nebo uvědoměle, chci slyšet pouze hory a les, a chci tam být na 100% přítomen.

Chci s sebou nosit co nejméně věcí

Do běhu jsem se zamiloval právě kvůli jeho přirozenosti a snažím se omezit všechno, co by mi ji mohlo vzít. Běh je jenom o mě a o trase. Čím méně věcí s sebou beru, tím lehčeji běžím. Snažím se nemít nic, co by mě mohlo oproti prostředí jakkoliv zvýhodnit. Nemám kosti z karbonu nebo ze slitiny hliníku. Nemám geometrii takovou nebo makovou, nemám žádné zdvihy a nemůžu si zvolit tlaky v pláštích. Nezáleží na poměru převodů ani na systému řazení. Jsem to jenom já a trať, ryze osobní záležitost.

Nechci se honit za sekundami

Jít si zaběhat, pro mě znamená vymyslet zevrubnou trasu a pokud to jen trochu půjde, držet se jí. Nechci moc řešit, jestli poběžím tři nebo čtyři hodiny, natož pak jestli to bylo 3:45 nebo 3:47. Na to bude dost času v závodech, až se budu chtít poprat o osobák, umístění nebo o rekord trati. Termínů mám beztak dost už v práci, tak proč si zbytečně komplikovat život ještě v kopcích?

Opravdu bez nadsázky – pokud to sami sobě dovolíte, běh se stane naprosto spontánní záležitostí. Nepotřebujete partnera, tělocvičnu, ani nijak zásadní výbavu. A když na to přijde, tak ani počasí. Stačí jenom když vás to chytne. Seberete se a půjdete. Ať už se vám to do tréninkového plánu hodí nebo ne, obujete boty a namotáte kilometry po asfaltu, v lese, v parku, v horách… Kdekoliv si vzpomenete.

Oprostit se od elektroniky, vám pomůže v sobě znovu probudit pocity, které jste zažívali jako dítě, když jste se v bezstarostné nevědomosti a s naprostým zaujetím, věnovali svým hrám, a nic jiného pro vás v ten okamžik neexistovalo. Čím méně věcí ponesete, tím více si svůj běh užijete. Nebo spíše prožijete.

McNeil

 

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/tiredrunner-960x638_c.jpg

Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry


Termíny, úkoly, bezesné noci, hlad, stres a únava. Tlak na efektivitu a zdroje. Čím rychleji, tím lépe. Bez chyb a na první dobrou se stalo nepsaným standardem. Moderní životní styl jde, zdá se, ruku v ruce s hektickým tempem a pokud si to nepohlídáme, můžeme se za chvíli ocitnout ve spirále problémů, ze které se velice špatně dostává ven.

Ať už jste student, manažer, nebo kdokoliv jiný, kdo se potřebuje vypořádat s nátlakem času a povinností, mohla by se vám hodit rychlá pomoc, která vám v kritických situacích pomůže zjistit, co se kolem vlastně děje, co je špatně a jak z toho co nejrychleji ven.

Zvolněte tempo

Něco se prostě nedaří a vy už to začínáte pomalu ztrácet. Nemá cenu se dál snažit to za každou cenu hned teď na jeden zátah utrhnout. Jste unaveni a ještě k tomu ve stresu. Velice pravděpodobně někde uděláte chybu a celé to bude ještě horší. Zvolněte. Ať už je to cokoliv, přestaňte na pár minut pracovat, zkuste maličko zpomalit a nechat mozek i tělo vydechnout.  Ne nadarmo naše babičky říkaly, že ráno je moudřejší večera.

Zjistěte, co je tady a teď

Do rána čekat nechceme. Potřebujeme pouze zpomalit, abychom se mohli rozhlédnout kolem.  Je potřeba zjistit, co se děje právě teď a právě tady, vyprázdnit hlavu a připravit ji na produktivní část práce bez stresu. Podívat se na naše problémy z vyšší perspektivy a rozhodnout se, kudy  a jak dál.

Vezměte tužku a čistý (ale opravdu čistý) papír a napište vše, co potřebujete vyřešit. Buďte konkrétní. Je to škola? Nepište pouze „škola“, napište co přesně. Například „neumím 30 otázek ze 40 na zítřejší zkoušku z biochemie“ Je to něco do práce? Opět napište co přesně. „Nemám na zítra připravené materiály, které budu hned ráno potřebovat.“ I když vám takové vypisování může připadat zbytečné, a možná i trošku dětinské, buďte vždy co nejvíce konkrétní a snažte se vystihnout podstatu všech problémů. Pomůže nám to hned v tom následujícím kroku.

Definujte cílové stavy

Ke každému problému, který jsme identifikovali výše, musíme přiřadit jeho výstup. Je to cíl, kdy můžeme problém považovat za vyřešený. Toto je opravdu důležité, proto to příliš neuspěchejte. Ono se totiž velice často stává, že na něčem usilovně pracujeme a s něčím se pereme, ale pořád se nemůžeme dobrat výsledku. Velice  často je to způsobeno tím, že vlastně ani nevíme, co přesně musíme udělat a motáme se pořád dokola kolem nejasných cílů, které máme nastaveny pouze tak nějak pocitově. Pojďme si ty cíle definovat – ke každému problému napíšeme, čeho musíme dosáhnout.

Schválně to zkuste hned teď. Na chvilku teď přestaňte číst a na prázdný papír napište problémy, které aktuálně nosíte v hlavě. Až to budete mít, připište k nim, co považujete za jejich cílový stav. Nemusíte moc spěchat, nebojte si cíle promyslet.

Máte? Výborně. Vsadil bych se, že jste právě pocítili malou úlevu a že z vás jistá část stresu spadla. A to i přes to, že jste se s řešením žádného problému nikam zvlášť neposunuli. Super pocit, že? Pouze jsme se zastavili, rozhlédli kolem. Zjistili jsme, co nás trápí a čeho potřebujeme dosáhnout, aby nás to trápit přestalo.

Ani ten čistý papír není náhoda. Ten potřebujeme proto, abychom nemuseli hlavu zatěžovat orientací v počmáraných poznámkách. Abychom si nemuseli pamatovat, kam jsme co napsali a jak jsme to nakonec vlastně mysleli. Z toho samého důvodu jsme se také snažili být co nejkonkrétnější v popisu svých problémů. Hlavu teď potřebujeme zatěžovat co nejméně. V hlavě teď potřebujeme mít prostor, abychom se mohli soustředit na řešení svých problémů. Všechno ostatní musí být jinde.

Udělejte si plán

Víme už, co nás trápí a víme také, kam se potřebujeme dostat. Poslední, co nám chybí, je stanovit si cestu, která nás k cíli dovede. K úspěšnému dokončení potřebujeme plán.

„Co musím udělat pro to, abych dosáhl cíle?“ To je otázka, kterou bychom si teď měli položit.  Ovšem pozor, odpovědi někdy nemusí být docela jednoduché.

„Co musím udělat pro to, abych se do zítra naučil 30 témat z biochemie?“

„Sednout si a naučit se je…“

Tak přesně sem se dostat nechceme.

Pokud se vám byť jenom trošku zdá, že vás vaše odpověď nikam neposune, zkuste jinak definovat požadovaný výstup problému. Výše zapsaný cíl můžeme přeformulovat například nějak takto:

„Co musím udělat pro to, abych zítra prošel zkouškou z biochemie?“

„Mít alespoň nějaký přehled o tom, z čeho se bude zkouška skládat. Ale naučit se hlavně to, na co se zkoušející specializuje / nejčastěji ptá / … „

To už dává trošku větší smysl než holé: „Musím se to naučit… “

Ono se nám určitě stane, že si nebudeme schopni odpovědět jednoduše a jednou větou. Zde ale stavíme plán a proto můžeme (a velice pravděpodobně i budeme muset) definovat několik dílčích kroků, které v návaznosti povedou k požadovanému výsledku. Kroků může být více nebo méně, mohou být delší nebo kratší, náročnější nebo jednodušší, to je jedno. Všechny je ale zapíšeme. A zapíšeme je opět tak podrobně, abychom později nemuseli přemýšlet, co jsme tím vlastně mysleli.

Definice kroků, které je potřeba splnit,může nějakou chvíli zabrat. Nenechme se ale zmást, podobný plán je opravdu k nezaplacení.

V tuto chvíli bychom před sebou měli mít vcelku hezký přehled toho, jak se dostat z problému. Víme co nás trápí, víme co musí nastat, aby nás to trápit přestalo a víme také, co musíme udělat pro to, aby to něco nastalo. Zbývá už jenom to nejdůležitější…

Odpočiňte si a odměňte se

Zacvičte si. Dejte si něco malého k jídlu, nebo si poslechněte vaši oblíbenou skladbu. Odvedli jsme totiž kus práce a teď nás čeká už jen pustit se do toho a dokončit, co je potřeba. A na to se musíme připravit. Načerpat síly. Dejte si pět nebo deset minutek pauzu, udělejte pár kliků, shybů, dřepů, poslechněte si jednu nebo dvě skladby, uvařte si dobrý čaj, něco dobrého pojezte. Pokud máte dostat času, klidně si pusťte film nebo seriál. Je to na vás. Ale nezapomeňte, že dřív nebo později se budeme muset pustit do práce…

Pusťte se do toho, ale nepřepalte to

Začněte postupně zpracovávat to, co jste naplánovali. Bod po bodu. A klidně vypněte telefon. Nenechte se ničím vyrušovat. Facebook, Twitter, Youtube, Outlook… Všechno pryč. Alespoň na chvilku.

Nesnažte se ale všechno utrhnout na jeden zátah, jinak se dostanete zase tam, kde jste byli na začátku. Jak postupně pracujete, váš mozek bude reagovat na okolní podměty a dost možná budete ztrácet koncentraci. Proto si stanovte časový úsek v rámci kterého si slíbíte, že se nenecháte ničím (vůbec ničím) vyrušit. Po jeho uplynutí si opět dejte krátkou pauzu a něčím se odměňte. Tento úsek by měl být dostatečně dlouhý na to, abyste něco stihli udělat, ale zároveň tak dlouhý, abyste viděli jeho konec. Mozek se totiž nechá rozptylovat tím snadněji, čím hůře vidí do budoucnosti. Proto před něj postavíme odpočinkové místo a pevně ho tam zafixujete. Pokušení odbíhat od rozpracovaných věcí pak nebude tak intenzivní.

Je to stejné jako kdyby vám někdo řekl, ať třeba 15 minut stojíte na jedné noze a nepohnete se. Pokud vám nedá před oči hodinky, nebo vás nijak jinak nebude informovat o čase, bude vám těch 15 minut připadat jako věčnost a bude vás to stát hodně úsilí (tedy pokud jste to už dříve netrénovali). Pokud ale budeme mít informaci o tom, kolik už toho máte za sebou a kolik vás toho ještě čeká, půjde to všechno daleko jednodušeji.

Běžně doporučovaná délka časového úseku, kdy se chcete 100% soustředit na to, co právě děláte, je 25 minut. Po každých 25 minutách práce byste si pak měli dát 5 minutek pauzu, v rámci kterých si můžete zase třeba zacvičit, poslechnout hudbu, dohnat dění na Facebooku, nebo se prostě nějak odreagovat. A poté se zase na dalších 25 minut 100% ponořit do plnění plánu.

Tyto intervaly vám pomohou šetřit síly a soustavně se koncentrovat na to, co potřebujete dokončit. Dříve nebo později se ale únava beztak dostaví a proto si po každých čtyřech intervalech intenzivní práce dopřejte pauzu o něco delší. Půl hodinky, nebo klidně hodinku. Musíte zregenerovat, načerpat síly, zrevidovat plán. Je to na vás. Určitě se ale po těch čtyřech intervalech ohlédněte zpět a podívejte se, kam jste se posunuli. Není to nádhera?

Víte, co se říká o ultramaratonech? Že zaběhnout ultramaraton je z 90% v hlavě. A těch zbylých 10%, to je taky v hlavě.

No a tady to funguje úplně stejně.

Užívejte večera,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/srameagle-960x640_c.jpg

SRAM Eagle přináší pohon 1×12


Těm z vás, kteří se zajímají o horskou cyklistiku nejspíše neunikla informace o novém systému řazení SRAM Eagle, který se pyšní pouze jedním tácem vpředu a kazetou s dvanácti převody vzadu. Nějakou chvíli už po tomto konceptu pokukuju, ale neměl jsem úplně odvahu se sebrat a zainvestovat dvě výplaty jenom do řazení. Na testy, recenze a názory jsem se ale velice těšil.

Revoluční, tak je systém nazýván. Osobně ho za zcela revoluční nepovažuji, jeden tác vpředu není docela novinkou, nicméně se musím všemi deseti přiznat, že tomuto konceptu fandím. Nějakou chvíli zpátky jsem si pořizoval systém 2×10 (na kterém stále drandím) a ve srovnání s třemi talíři vpředu nemůžu říct ani popel. Přechod na 2×10 byla fantazie. Od přechodu na 1×12 (nebo třeba i na 1×11) si slibuji to samé, ba možná i víc. No, ale ta cena… Bude potřeba začít šetřit 🙂

O novém systému řazení si můžete přečíst třeba zde:

TEST: SRAM EAGLE 1×12

SRAM EAGLE: ŘAZENÍ 1×12 JE REALITOU!

A krátké oficiální představení je ke shlédnutí zde:

No řekněte, není to nádhera?

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/kilian-jornet_73141_600x450-960x720_c.jpg

Kilian běží na Everest


Kilian Jornet je člověk, který ve svých 25 letech získal snad všechny horoběžecké tituly, které lidstvo zatím definovalo. Obecně můžete u jeho jména najít popisek „the most dominant endurance athlete of his generation“, tedy něco jako „nejdominantnější vytrvalostní sportovec své generace.“ A ona je to svatá pravda. Jeho počínání se neomezuje pouze na závody, ale také na různé běžecké projekty typu přeběhnout Pyreneje za nesmysl málo dnů, vyběhnout a seběhnout Mt. Blanc, Mattehorn, Kilimanjaro nebo Mt. McKinley v rekordních časech, atd. (A nutno podotknout, že se mu zatím vše daří.)

Své horoběžecké projekty nazval Summits of My Life (http://summitsofmylife.com) a právě teď rozjíždí novou kapitolu, totiž vyběhnout na Mt. Everest. Kilianovi fandíme, ono se mu totiž daří bořit hranice mezi technickým lezením a běháním. A to tak moc, že se na scéně čím dál častěji objevuje pojem „alpin running“, což vlastně znamená rychlý pohyb v horách a minimem věcí.

Jak vypadala Kilianova příprava na jeho poslední Summits of My Life si můžete přečíst třeba zde.

KILIAN JORNET’S GAME PLAN FOR SPEED ASCENT OF EVEREST

THIS IS HOW KILIAN PREPARES FOR EVEREST

KILIAN JORNET AND EVEREST FKT

No a to, jak vypadá aplin running v praxi, vcelku přesně vystihuje obrázek, který Kilian zveřejnil před odletem do Nepálu na Facebooku. Jeho výbava pro výstup na nevyšší horu světa vypadá asi takto:

Kilian Jornet a výbava na Everest

No klobouk dolů. Viděl jsem víc sbalených věcí i na jednodenní procházku po Krkonoších. Kilianovi ale přejeme štěstí a bezpečný návrat.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/cafea-960x640_c.jpg

Intelektuální přívlastek „kafe“


S kávou to není vůbec jednoduché. Znáte takové to „coffee doesn’t ask silly questions, coffee understands… “ ? Tak na tom něco pravdy určitě bude. Problém ale je, probojovat se přes všechny ty silly questions před tím, než se k té kávě vůbec dostanete.

Osobně mám nejraději turka, kterého vaří mamka nebo babička. Žádné speciální postupy, žádná moudra, povídačky nebo zaklínadla. Dvě lžičky mleté kávy, horká voda, bez cukru. Na shledanou.

Ve chvíli, kdy se kolem kávy začne hrát moc velké divadlo, ztratí celé své kouzlo. Nebo alespoň jeho většinu. „Piješ to moc rychle“, „piješ to moc pomalu“, „tohle kafe vlastně vůbec neexistuje“, „to do toho nesmíš přidávat, ach jo…“ a tak dále, a tak dále…

Podobně to pak máte i čajem. Jakmile potkáte někoho, kdo ve našel v čajích, máte po legraci. Neexistuje, koupit si běžný sáčkový čaj. Neexistuje ani, koupit si nějaký super kvalitní sypaný. U jednoho se dozvíte, že to vůbec není čaj a že z toho dostanete vyrážku, u druhého si zase vyslechnete několikahodinový monolog nejen o náročnosti přípravy, ale také o jeho původu, pěstování, sklízení a o spoustě nerozluštěných záhadách a legendách, které daný druh čaje doprovází.

Na tyhle lidi si vždycky vzpomenu při popíjení předzávodního kafe a na občerstvovačkách, kde sem tam natrefíte i na fantasticky přeslazený čaj. A jak to člověku pomůže 🙂

McNeil

Mácháč Run Fest 2016: DNF jak vyšitý


Tak to nakonec přece jenom přišlo. Ve výsledkové listině se mi poprvé za jménem objevila zkratka „DNF“, jinými slovy „did not finished“.  A to se ani nejednalo o nějak extra náročný závod. 60 km běhu nádhernou krajinou v okolí Máchova jezera není sice úplně málo, ale taky to není nic, co by se nedalo zvládnout. Jenže tentokrát bylo něco už od začátku závodu špatně.

Vlastně ne, ono bylo něco špatně už od začátku roku. Vůbec jsem neběhal, netrénoval, ani na kole moc nenajezdil. Od začátku roku jsem jenom seděl v kanceláři, řešil problémy a snažil se stíhat termíny (ha, ha, ha). Moc jsem toho nenaspal, většinou něco málo přes 4 hodiny, nic jsem nejedl, nepil, úplně jsem si za těch pár měsíců zrušil životosprávu. A jestli jsem se po tomhle pracovním tempu chtěl jednoduše zvednout a zaběhnout 60 km, tak mám asi vážně bezva smysl pro humor. Ale jo, alespoň jsem měl důvod vypnout počítač, zamknout kancelář a zmizet pryč z města.

Celý závod se konal v rámci každoročního víkendového running festivalu na Máchově jezeře (http://www.machacrunfest.com), kde můžete kromě kategorie Ultra nastoupit i do kratších běhů. Tuším že 1.5 km, 7 km, 10 km a 36 km. No a pak ještě těch 60 km.

Mých 60 km bylo rozděleno na tři okruhy – 10, 26 a 24 km. Prvních 10 km bylo krásných. Zahřívací kolečko ve kterém člověk dostává nohy a srdce do otáček. Ovšem už kolem 15 km mi tělo začínalo vysvětlovat, že životní styl, styl, který jsem doposud praktikoval v kanceláři nebude úplně jednoduché překonat. Začaly se ozývat kyčle i kolena. Za nedlouho po nich i přetížené kotníky. Po 15 km běhu, paráda.

„No jasně, “  říkal jsem si. „Co jiného jsem taky čekal.“ I sebemenší stoupání znamenalo problémy a ačkoliv většinou vím, co dělat v situacích, kdy dochází síly i motivace, tentokrát jsem byl jednoduše příliš unavený na to, abych vůbec přemýšlel, jak se dostat k rezervám a v závodě pokračovat. Pomalu mě začínalo napadat, že ze závodu odstoupím, ale člověku se moc nechce vzdát rozběhnutý závod. Nehledě na to, že časy byly vcelku dobré. Něco málo pod hodinu po prvních deseti kilometrech mi vzhledem k mému stavu a terénu připadalo vcelku fajn.

Ovšem kolem 25. kilometru začaly docházet zásoby a ani občerstvovačka moc nepomohla. Příprava na závod byla zoufalá. Hladový, unavený a demotivovaný jsem odstoupil po průběhu druhým kolem na 36. kilometru s časem tři a tři čtvrtě hodiny.

Celou dobu, co jsem si pohrával s myšlenkou předčasného ukončení závodu, jsem si říkal, jaký to je asi pocit, nedokončit závod. A možná jsem se toho pocitu i maličko bál. No co vám budu povídat, po odstoupení přišlo zklamání. Pořád jsem si potom říkal, jestli to ukončení bylo opravdu nutné. Vždyť už jsem dokončil horší závody a v daleko horších podmínkách. Tady ale asi hrála největší roli hlava, ne tělo. Jednoduše jsem byl utahaný a chtěl jsem se v první řadě vyspat, ne běhat desítky kilometrů po lesích.

Ale jedno dobré kafe s rodinou, v kempu uprostřed borového lesa, náladu rozhodně spravilo.

„Dokončit závod a vědět, že se po tom dva týdny nebudeš moct hýbat nemá vůbec žádný smysl. Ztratíš tím víc, než získáš. Nepomůže to tobě ani tvému tréninku. Takže pokud se teď nejednalo o tvůj klíčový závod sezóny, pokud šlo jen o přípravný závod, nemá smysl si tady devastovat tělo. To můžeš udělat kdykoliv později – v závodě, který pro tebe bude letos tím hlavním. Šumava, Jeseníky, Krkonoše, co já vím…“

Tyhle věci všichni známe, ale je dobré je někdy slyšet i od někoho jiného než jen sami od sebe. Člověk se pak nemusí přesvědčovat o tom, že není jen alibista, ale že se snaží nad sezónou i trošku uvažovat. Ono by to dlouhé horské běhání, a vlastně ne jenom to, mělo být v první řadě zábavou. Ne způsobem, jak ostatním dokázat, že umíme uběhnout víc a rychleji.

Nakonec jsem měl z celého závodu možná i lepší pocit, než kdybych ho i dokončil. Stal se něj totiž takový tréninkový long-run, který mě vrátil zpátky do hry. Aktuálně jsem zase v režimu běhání/bojování/bajkování, a doufám, že v něm zůstanu minimálně dalších milión let. Všude kolem je totiž spousta nádherných tratí a závodů, které by stálo za to proběhnout. Ale aby si je člověk skvěle užil, je potřeba udržovat tělo i mysl ve stavu, kdy je schopné jednoduše a přirozeně běhat a vstřebávat okamžiky volnosti v přírodě – hýbat se pro radost a u toho potom tak nějak mimochodem i trénovat.

Mějte supr neděli, čaves.

 McNeil

Menu