ZÁVOD RÁJEM

život inspirovaný ultravytrvalostním během

Sort by:
View:
http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/09/IMGP3199-e1504541353850-960x994_c.jpg

Rychlebské Stezky v rodinném kruhu


Jízdu na horských kolech miluju. Je to jedna z věcí, kterou bych mohl dělat od rána do večera, pořád dokola. Nejsem sice nijak zvlášť silný jezdec, ale něco v těch nohách snad mám. Problémy mívám spíše v technice hlavně při sjezdech, než při stoupání. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem doposud nikdy nezavítal na Rychlebské Stezky. Říkal jsem si, že na ně ještě nemám, že ty sjezdy bych neustál.

Nějak se to ve mě ale rozleželo a výlet na Stezky jsem nakonec naplánoval. Možná trošku překvapivě s rodičema, ovšem on to byl promyšlený krok. Za prvé mi připadalo, že bych s nima měl strávit více času někde venku. A za druhé jsem potřeboval někoho, kdo se mnou nebude chtít závodit. Věděl jsem totiž, že pokud bych se nechal vyprovokovat k závodu, v lepším případě bych tam nechal kolo.

Celý plán zněl na začátku tak, že na Stezky vyrazíme s mamkou a taťkou už v pátek večer. Dorazíme, postavíme stan, přespíme a v sobotu ráno se vydáme jezdit. Já nahoru na Stezky a mamka s taťkou po své ose cyklotoulání, focení a poznávání nových míst.

Příprava především

Celý nápad Rychlebských Stezek se zrodil někdy začátkem týdne, takže bylo dost času se připravit. To, co jsem o Stezkách doposud věděl (a to spíše z doslechu), bylo asi toto: Za prvé jsem tušil, že to bude trošku tvrdší než třeba Singltrek pod Smrkem. Za druhé jsem se doslechl, že s maratonským kolem tam člověk moc parády neudělá. Ať se mi to líbí nebo ne, stovky zdvihy jsou prý prostě málo. No a za třetí že to, co je na Singlu pod Smrkem hodnoceno jako nejtěžší, je na Stezkách zahřívací trasa. A to mě trošku děsilo, protože víkend před odjezdem na Stezky jsem měl Pod Smrkem pár nepříjemných chvilek, které mi na teď na sebevědomí moc nepřidávaly.

Abych si udělal alespoň trošku obrázek o tom, jak to tam vlastně vypadá, prošel jsem si stránky Stezek, pročetl doporučené vybavení a zodpovědně proklikal fotky i videa z tratí. A to také moc nepomohlo, protože se většinou vše krásně potvrzovalo a doplňovalo. Dočetl jsem se, že prý minimálně trailové kolo a 130 zdvihy. Nízká sedlovka a co možná nejkratší představec… No a můj letošní tuning? Kvůli agresivnějšímu posedu jsem nasadil delší sedlovku i představec, ten dokonce se záporným sklonem. Tyto úpravy mi sice dramaticky zrychlily jízdu, ovšem na ovladatelnosti kola v technických a ostrých sjezdech moc nepřidaly. O to hůř, že ve sjezdech zas tak moc silný nejsem. Ale co, ve světovém poháru XC se taky sjíždí masakry a na trailových kolech tam nikdo nejezdí, říkal jsem si… Což byla asi moje jediná mantra, které jsem se celý týden držel.

Odjezd se nakonec konal až v sobotu ráno, protože, jak taťka správně odhadl, v pátek se domů vrátím beztak zase až před půlnocí. V sobotu vstávačka po páté, lehká snídaně, nanosit věci do auta a valíme. Příjezd jsme plánovali nějak mezi osmou a devátou, což se skoro podařilo, takže doposud vše ok.

Na Základně, jak se tam tomu nástupnímu místu říká,  se to jezdcema už jen hemžilo. Trošku mě uklidnilo, že ne všechna kola, které se tu kolem objevují, jsou sjezdové speciály. Vcelku normální sorta, tak nějak od každého něco. Od rodin s dětmi a výletníky, přes hobby jezdce mé kategorie až po namakané borce na endurech a downhillech.

Padl nápad, že bychom měli ochutnat místní kuchyni a tak jsme jako první dali snídani. Polívku, topinku a Kofolu. Co se jídla týká, nejsem žádný znalec ani nijak zvlášť náročný zákazník, ale nabízí zde přesně to, co byste čekali, za ceny jaké byste čekali a v domácí kvalitě, jakou byste čekali. Mohu jen doporučit. Hlady neumřete. Posilněni lokálními recepty jsme stanovili plán dne. Já půjdu otestovat Stezky a mamka s taťkou se půjdou projet po krásách místních vesniček a něco málo pofotit. Sem tam si napíšeme, jak jsme na tom, abychom sladili časy a energii.

Nejprve se zahřát…

Vyrážím. Zelená nástupní značka mě táhne pár metrů po asfaltu a zanedlouho utíká do lesa. Krása, stoupání mi sedí a po několika desítkách metrů začínám dojíždět první skupinku jezdců. Předjíždím je a jdu ze sedla, abych trosku prohřál nohy a roztáhl plíce.

O pár dalších desítek metrů dál se cesta rozdvojuje a chybí mi značka, která by mi ukázala, kudy se mám vydat. Na jednom stromě jsem objevil šipku směřující vlevo s písmeny „RS“, které jako by někdo ve spěchu načmáral na první lepší strom, který se naskytl. Asi Rychlebské Stezky, pomyslím si a vydávám se vlevo. Terén přitvrdil a sklon ve zvedl. Krásné a trošku náročnější stoupání mě dostává do té správné nálady. Nohám by se chtělo točit víc a víc a stoupání si pořádně užít. Mozek ale velel zpomalit a shodil převody, protože byl bych schopný se oddělat už tady. A přece jenom budu potřebovat ještě trošku energie na sjezd. O to víc, když vůbec nevím, co mě tam nahoře čeká.

Stoupání pokračuje lesem, přes skály, řeky, kameny, kořeny a mostky. Tak krásný výjezd jsem snad ještě nejel. Technicky i silově tak akorát na to, aby si to člověk náležitě užil, ale aby to celé nebylo úplně zadarmo. Cestička se kroutí a stoupá a vede jezdce přes různá, více či méně technické pasáže. Úžasný výjezd. Celé by to stálo za to i kdyby nic jiného už nepřišlo. Moc mě to stoupání baví a předjíždím několik dalších skupinek jezdců. Nikdo, koho míjím, na stoupání moc nehraje a tak si připadám trošku jako zatoulaný domácí mazlíček, který se sice hezky předvádí, ale úplně v jiné disciplíně. Pohledy některých, které předjíždím, dávají tušit, že vůbec nechápou, o co se to tady právě teď snažím.

Jsem nahoře. Nechávám odjet skupinku, kterou jsem dojel a rozhoduju se, kterým směrem se vydat. Hodně jsem slyšel o části zvané Superflow, takže se vydávám směrem, kterým ukazuje dřevěný ukazatel.

Setkání se Superflow

Krátký traverz lesní svážnicí mě přivádí až ke naši slavné Superflow. Nutno podotknout, že startovní místo vypadá oproti tomu, co jsem doposud na singlech zažil a viděl, opravdu majestátně. Dřevěná brána pomalu jak do Disney Landu s obrovským nápisem Superflow a skupinky vybavených sjezdařů dávaly tušit, že jsem tu správně.

Alibisticky jsem je nechal všechny odstartovat a doufal jsem, že je někde mezi stromy zahlédnu a alespoň trošku si načtu trasu. To se ovšem nepodařilo a tak jsem, po pár minutách naskočil do pedálů a plný očekávání jsem projel bránou, která otevírá údajně tu nekrásnější trailovou trať u nás.

Superflow mě přivítala krásným čistým sjezdem s několika ostrými skoky. Nic podobného jsem zatím nikdy nejel a tak mi pár hopů trvalo, než jsem zjistil, jak se kolo bude chovat a co si budu moct při své premiéře dovolit. Trať doslova vybízela ke skokům, ale já opratě moc povolovat nechtěl. Potřeboval jsem získat víc jistoty, než… Jsem dojel na štěrkovou cestu, kde Superflow končila…???

To je jako všechno… ? Ano, úsek to byl krásný, ale že by byl tak krátký? Čekal bych možná trošku víc. No tak nic, jedu znova. Šlápl jsem do pedálů a po podle šipek jsem maratonským tempem frčel dál. Ovšem po několika stech metrech jsem dorazil k „Superflow část 2“. Ahaaaaa, už mi to dává smysl. Ono je to takhle rozdělený na více částí. Nóóó, tak možná že to nakonec nebude tak jednoduché.

Opět jsem nechal odjet pár skupinek a s patřičným odstupem jsem se vydal zjistit, co dál si pro mě Superflow připravila. Cítil jsem už docela ve formě a tak jsem uzdu trošku popustil. Trasa už ale nebyla tak učesaná jako před chviličkou a tak jsem sem tam musel vzít trošku ostřeji za brzdy. Ale obecně to jelo krásně, rychle a plynule.

Čas zkusím, co to dá. Popustil jsem brzdu a přišlápl do pedálů. Chtěl jsem zkusit hranu. S rozumem, ale hranu. Kolo se rozjelo, tlumiče pobíraly nerovnosti a trasa mě vedla stále hlouběji do lesa. Minul jsem skupinku bikerů a skočil malinký drop, který se ihned proměnil v sérii ostrých kamenů a kořenů. Na okamžik se mi zdálo, jestli jsem náhodou necvakl duši, protože jsem to tohoto úseku nalítl opravdu rychle a způsob, kterým jsem ho projel, měl, alespoň co se techniky a šetrnosti ke kolu týká, určité rezervy. Trošku jsem zpomalil a zkusil, jestli mi zadní kolo drží. A drželo. Ani podle zvuku se nezdálo, že bych měl vzadu prázdno a tak jsem to toho znovu šlápl.

Na konci této části jsem zastavil, abych nechal poodjet skupinku, kterou jsem před chvíli minul. Při sjezdu jsem se za sebou zaslechl a nechtěl jsem je zbytečně blokovat. Uhnul jsem se mimo trať a… Zjistil, že zadní kolo bylo opravdu prázdné. Super ale bylo, že jsem neměl ani lepení, ani náhradní duši a ani pumpičku. Nepřipravenost, nepřipravenost, nepřipravenost, vynadal jsem si, protože mi bylo jasné, že mě čeká turistika v tretrách a s kolem na rameni.

Nejhezčí traily jedině po vlastních

Vyndal jsem telefon a koukl do map, jestli neobjevím kratší způsob, jak se dostat dolů k Základně. Ale nic rozumnějšího než seběhnout Superflow, jsem nenašel. Vzal jsem kolo na rameno a na třetí úsek Superflow jsem se vydal po svých.

Trošku mě překvapilo, jak málo jezdců potkávám. Moc se mi nechtělo šlapat trail pěšky, protože jsem čekal, že nebudu dělat nic jiného, než utíkat do křoví a uhýbat se jiným jezdcům. Jestli jsem jich ale potkal do dvaceti, bylo to moc. Cesta ubíhala vcelku rychle, trail se totiž motal mezi stromy, ale já ho sbíhal rovně víceméně po přímce. Hádal jsem, že k Základně to odtud bylo do maximálně do deseti kilometrů po trailu. Na přímo tak šest. Takže vcelku v pohodě vzdálenost.

Tak jako tak u mě dva jezdci přibrzdili a nabídli pomoc. První mi nechal duši 27,5, což by bylo docela v pohodě, kdyby neměla auto ventilek. Ten jsem do svého ráfku nedostal, takže jsem duši zase sbalil a cupital dál. Ten druhý zjistil, že si omylem vzal duši na silničku, ale alespoň měla galuskový ventilek. Nasadili jsme silniční duši, dofoukli a já měl alespoň něco na dojetí.

Během výměny duše bylo docela zajímavé sledovat, jaké typy jezdců člověk může potkat. Maratonce na celopéru i s hardtailem, ostřílené sjezdaře i výletníky, kteří se dolů prostě jen potřebují dostat vcelku. Zahlídl jsem i pár lehkých pádů, což není nic zvláštního… Co mě ale překvapilo bylo to, že i tady jsem potkal jednoho borce na hardtailu, který si to dolů šinul pěkně bez helmy. Člověk by řekl, že tahle éra už pominula a lidi dostali rozum, ale budiž…

S přefoukanou silniční duší jsem se rozloučil s jezdcem, který mě doposud asistoval, nasedl na kolo a tak nějak velice opatrně jsem sjížděl dolů. „Dávej, dávej, dávej, neboj se toho,“ snažili se mě podpořit skupinky jezdců, kteří podél trati různě čekali, pokukovali, natáčeli a fotili si své jezdecké umění. Zřejmě jsem při svém nouzovém sjezdu vypadal jako opravdový neuměl, ale nakonec jsem se beztak dokodrcal až na konec celé Superflow a přistál na asfaltové cestě, kde se silniční duše odporoučela a praskla. No aspoň že tak, pomyslel jsem si, protože mi stačilo dotlačit kolo na Základnu už jen po asfaltu z vedlejší vesnice. Žádný terén mě tu už nečekal. Nakonec mi to ale hodilo ještě asi 5 km protože jsem zjistil, že jsem někde při svém přeopatrném sjezdu minul odbočku a tak mě trasa vyplivla kousek jinde, než jsem potřeboval. Ale co už…

Asi po hodince cesty, když jsem dorazil k autu, jsem zkusil svou původní cvaklou duši lepit. Někde jsem totiž sehnal nějaké stoleté lepení, které ale nikdy nevydrželo déle než deset minut. Poté spolehlivě praskalo. Že já blbec jsem nechal u našich peněženku. Servisní centrum jako kráva a já si nemám za co koupit jednu blbou duši. Inu což. Lehl jsem si do trávy před auto, otevřel láhev s pitím a pozoroval jezdce kolem.

Finální sprint na vyjetí

Za nějakou chvíli se rodičovstvo vrátilo ze svých toulek. Pomalu to už vypadalo to, že sedneme do auta a pojedeme dom. Bylo ale něco málo před šestou večer a já dostal nápad, že když už teda mám k dispozici peníze, tak bych mohl koupit duši a zkusit ještě něco vymyslet. Nikdo nikam moc nespěchal, já byl nedojetý a tak by byla škoda, nechat to jen tak. Celou Superflow znovu v nějakém rozumném čase zajet asi nestihnu a tak jsem se rozhodl, že si prostě zajedu tu nejlehčí trať. A protože už byl podvečer, ani výletníky ani děti už jsem v nějakém hojném počtu na trati neočekával, chtěl jsem ji zajet co nejrychleji. Kouklo se do mapy a rozhodlo se, že pod hodinu. Jestli to bylo reálné nebo ne, jsem vůbec nevěděl. Prostě hodina, ať je to jak chce dlouhé.

Zatímco naši čekali na Základně u Kofoly a piva, já jel proti času. Na sraba tu nejlehčí trať, ale o to víc jsem dupal. Nakonec to vzalo 20 km a hodinku a sedm minut. Něco bych tam ještě stáhl, kdybych se v jednom úseku nepověsil za rodinku, kterou ne a ne předjet. Asi to nebyl žádný můj osobní rekord, ale ve finále nad míru spokojenost. Ačkoliv jsem se na stezky vydal s tím, že hlavně nezávodit, nakonec tam ty hodinky přece jen tikaly. A byla to moc velká zábava. Dovedl bych si představit, že bych tu modrou jezdil ráno jako rozcvičku před tím, že se něco začne dít. A dál, celý výlet na Stezky měl ještě jeden efekt. Kromě toho, že mamka s taťkou jeli na svých crossech právě tu modrou, kterou jsem si před chvíli odsoutěžil, tak se jim traily móóóc zalíbily a pohrávají si s myšlenkou, že by přesedlali z crossu na trailová kola. No a mě nezbývá, než je v tom maximálně podporovat. Uvidíme, kam se to vyvine. Za mě pecka.

Víc takových akcí, užívejte.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/08/Earth-forest-960x600_c.jpg

Není to jen o rychlosti


Posledních pár víkendových výběhů jsem podnikl v Broumovských stěnách. Hluboké lesy, skalní městečka, zeleň a chladný vzduch čerstvě po dešti dodávali běhu příjemné tempo. Trasy nebyly nikterak dlouhé, ovšem zato techničtější. Obzvlášť tam mám rád tu červenou turistickou hřebenovku (jestli ji tak lze říkat), která vždy spadne pár metrů prudce dolů a hned zase prudce stoupne nahoru. Člověk pár vteřin seskakuje půlmetrové kameny a hned na to je zase šplhá zpět. Super-technické pasáže pak střídají lesní cestičky, kde si zase odpočine, než se objeví další seskoky a šplhání.

Běhání v takovém terénu dokáže být natolik intenzivní, že kolikrát ani příliš nevnímám prostředí, ve kterém se pohybuji. Člověk sleduje značení, aby neseběhl z trasy a kontroluje terén, aby se někde nerozbil. Okamžik prožitku z pohybu je maximální, ale stačí se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. Člověk vidí trasu z trošku jiné perspektivy a všimne si detailů, které by jinak bez mrknutí oka minul.

Čím techničtější terén běžím, tím rychlejší se snažím být. Líbí se mi souhra těla a trasy, kdy držím tempo až na hraně toho, co jsem schopný ustát. Záměrně pak tlačím hrudník vice a více dopředu, aby nohy musely kmitat rychleji a dobíhat to, co by jinak znamenalo pád. Celé je to jakýsi dialog mezi mnou a trasou, kterou běžím. Trasa se ptá a já odpovídám. A čím lepší jsem řečník, tím intenzivnější prožitek z okamžiku pociťuji.

Být lepší řečník pro mě znamená pohybovat se rychleji – tedy alespoň v technicky náročném terénu. Co mi pak ale někdy uniká, je celé to prostředí, ve kterém se pohybuji. Vnímám jakési duchovno pohybu, nějakou dynamiku okamžiku i pocitu, to je ale pouze ta první část běhu. Ta druhá, to je právě to neměnné prostředí, které zde jednoduše je a všechny ty pocity a prožitky nám nabízí. Je to ta statická a neměnná část, nádherná stejně jako pohyb, pro který si k ní chodím.

Užijte víkend,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/10/Monday-Mornings-on-BadLanguage.net_-960x642_c.jpg

Zlozvyky, díky kterým ztroskotám hned ráno


Asi jste už někdy narazili na článek zabývající se ranní rutinou – seznam toho, co lidé ráno dělávají a jak jim to pomáhá nastartovat den. Pro podobné články nemusíte chodit nikam daleko, jsou jich všude spousty. A ne jenom článků, jistě bychom našli i nějaká videa…

Nikomu bych ale nepřál zažít moje ráno. Chaos a zmatek. Nehledě na to, co mě přes den čeká, vždy mi hrozně dlouho trvá, než se z postele vykopu. Pokud budete jako já, večer si nastavíte budík, ale ráno ho stejně posunete o hodinu později. Moc času Vám tedy na žádnou životadárnou ranní očistu nezbude. Nakonec to celé dopadne tak, že vylezete z postele až ve chvíli, když už budík opravdu nebudete moci posunout ani o minutu dál, rychle ze sebe uděláte něco, co alespoň vzdáleně připomíná člověka a vyrazíte do práce. Cestou se možná stihnete zastavit pro dva rohlíky ke snídani. Všechno špatně.

Nějakou chvíli už to takhle mám a něco mi říká, že nejsem sám. Jednou za čas je ale beztak potřeba se z té postele se skutálet trošku dříve a vědět, že Vás to nezabije. Když jsem pak přemýšlel nad tím, jak vstávání přežít, našel jsem dvě chyby které motám pořád dokola a snažil jsem se je postupně odstranit. Už teď můžu prozradit, že  ranní rutiny jsou velice fajn, ale člověk si na ně musí udělat čas. A to je právě to – musí si na ně udělat čas. Ale kdo má ráno čas? Vždyť je ráno… Takže co dělám špatně?

Ráno nevím, proč jsem vlastně potřeboval vstát dříve

Jasně, zní to divně. „Proč asi ráno vstávám? No protože prostě musím, ne?“. To ano, to většina z nás. Ale velice těžce se nám bude vstávat dříve, pokud k tomu nebudeme mít opravdu dost dobrý důvod a nebudeme si ho ráno vědomi.

Na střední škole jsem vstával něco před šestou ráno. Nebylo moc času na nic  víc kolem, než na běžné věci jako hygiena, snídaně a vyrazit. Vstávání před šestou mi přišlo tak nějak normální a vcelku běžné. Po střední škole jsem ale nastoupil na vysokou a tam to začalo. Začátek v 8:00 ráno byl postupně vystřídán začátkem v 10:00 nebo 11:30. „Krása,“ říkal jsem si. „Než vyrazím do školy, stihnu ještě něco udělat.“

Chyba. Nikdy jsem vůbec nic nestihl. Nikdy jsem totiž nevěděl, co bych vlastně chtěl stihnout. Zapracovat na artworku, který jsem měl rozpracovaný už několik týdnů? Dopsat článek, nebo naspat nový? Jít se proběhnout? Nic konkrétního jsem neměl. Ráno jsem prostě ležel v posteli a říkal jsem si, proč bych měl vstávat, když vlastně nemusím? To „něco“, co jsem chtěl dělat, bylo tak vágně definované, že se to přes noc prostě ztratilo v mlze a ráno nebyl ke vstávání  víceméně žádný důvod. Podobný přístup den za dnem a do konce semestru je z člověka pravý kolejní vysokoškolák, který chodí spát nad ránem a má co dělat, aby stihl odpolední přednášky. No a potom je potřeba vynaložit velké úsilí, aby se to zase vrátilo zpátky do rozumných časových pásem.

Co bylo špatně? Chyběly cíle a nějaké očekávané výstupy. (Těch jsme se už trošku dotkli v článku Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry.) Pokud tedy potřebujete (nebo chcete) vstávat trošku dříve, určitě dbejte na to, abyste věděli, proč vlastně budete vstávat. A klidně si to někam napište, abyste to věděli i ráno. Až totiž ráno zazvoní budík v tu hodinu, kterou jste si naplánovali, bůh ví, z jakého snu Vás vytrhne a co si budete schopni uvědomit.

A tím se dostáváme k mému problému číslo dva…

Na vstávání jsem se nepřipravoval

„To, jaké bude Vaše ráno, ovlivní už to, co uděláte večer před tím.“

Možná jste to už někde zahlédli. Já také, vyčetl jsem to z autobiografie ultimátního zápasníka George St. Pierra. A má pravdu ten člověk.

Pokud si večer před tím, než jdu spát, připravím to, co budu ráno potřebovat, celé to nepříjemné vstávání si velice usnadním. Chci jít ráno poběhat? Tak už večer si připravím snídani a veškerou výbavu, kterou si na výběh vezmu. Chci ráno zapracovat na nějakém artworku? Večer si připravím stůl, papíry, tužky, grafické tablety, prostě všechno, co budu ráno při tvorbě potřebovat.

Až totiž ráno zazvoní budík, budu už vědět proč zvoní a budu mít také připraveno vše pro to, abych se mohl pustit do dříve naplánované aktivity. Své ranní snažení budu mít už téměř na dosah, nebudu se muset převalovat v posteli a přemýšlet, kam poběžím, co si s sebou vezmu a co budu snídat před výběhem a po něm. Nebudu muset přemýšlet nad tím, jaký artwork chci dopracovat, nebo s jakým článkem chci pohnout. Vše už bude připravené. Jediné, co se po mě bude chtít, bude  to (bohužel asi to nejsložitější), abych se opravdu zvedl a vylezl z postele. To za mě už nikdo neudělá, ale rozhodně mi to tentokrát půjde lépe.

Ranní rutiny jsou super. Všichni, kteří se dostali do fáze, že nějakou svou ranní očistu mají, si ji nemohou vynachválit a tvrdí, že je tohle právě to ono, co je vždy nastartuje. Naprosto souhlasím. Mě ale při implementaci ranních rutin v první řadě pomohlo odbourat tyto dva zlozvyky, které mě vcelku úspěšně blokovaly. Ne že bych se přerodil v ranní ptáče, ale ráno už pro mě není pojem, kvůli kterému bych raději ani nešel spát.

Užívejte,

McNeil

Na rande se supermodelkou


Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by to bylo, zajít si na rande se supermodelkou (supermodelem), tak pro vás mám dobrou zprávu. Můžete přestat přemýšlet a začít randit. Jediné, co k tomu budete potřebovat, je kolo a cesta do Švýcarska. Ten zbytek se o sebe postará sám.

A není třeba nikam spěchat. Rande by si měl člověk užít do poslední chvíle.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/09/369008-blackangel-e1473106583738-960x711_c.jpg

Doma je tam, kde…


Nějakou chvíli zpátky jsem narazil na vcelku zajímavý článek, jehož základem byl citát Christiana Morgensterna, a sice že „domov“ nepopisuje ani tak místo, jako spíše lidi. Nevzpomenu si už, kde jsem to četl, nebo kdo to publikoval, ale co jsem to tak pročítal, říkal jsem si, že na tom asi něco bude. Ono je totiž vcelku jedno, jestli sedíte v obýváku u televize, v hospodě u piva, anebo bivakujete kdesi v horách. Důležitější je, s kým tam jste.

Za sebe bych tomu domovu ale přidal ještě jeden rozměr – vlastní hrníček. Podle mě je doma tam, kde jsou vaši blízcí a váš hrníček.

Kupříkladu já mám domovy asi tak čtyři. První doma – opravdu a úplně doma. Tam je také hrníček s mamutem. Potom doma u babičky, kde je hrníček s drakem. Dále pak doma u trenéra, kde je tradičně hrníček s tasmánským tygrem. No a také doma v jedné čínské restauraci, kde se můžu vždy spolehnout na hrníček se sněhulákem.

Ostatně mou teorii o domovu a hrníčku podporují i horolezci, dobrodruzi a různí trempové, kteří se příliš netají tím, že doma jsou víceméně všude. No aby také ne, když s sebou všude nosí své plechové hrníčky, případně něco tomu podobného, v čem si ráno vaří kafe – jako například Jason Haas při svých dobrodružstvích v Utahu (foto Fredrik Marmsater, http://www.fredrikmarmsater.com):

fhaas_utah

Je to tak? 🙂

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/09/berglauf-laufcamp-professional-960x480_c.jpeg

Pár důvodů, proč běhat bez elektroniky


Říká se, že běh je nejpřirozenější pohyb. Dlouhou dobu jsem byl odpůrce všech podobných názorů a za jednu z nejvíce nesmyslných věcí jsem považoval stavbu kolene. Nějak se to ale sešlo a svoje názory jsem „maličko“ poupravil.  Asi tolik, že si teď průměrně jednou za dva týdny zaběhnu ultramaraton.

Přetrénovaný, vystavuješ se riziku únavovému zranění, slýchávám. Ano, možná. Ale běh nabízí něco, co ostatní ne – ať už je to skalní lezení, jízda na horských kolech, skialpinismus nebo plavání, běhání má stále v něčem pořád navrch. A asi pro to nenajdu lepší slovo než právě tu „přirozenost“.

Když jsem s během začínal a rozhodl jsem se, že se mu budu věnovat, užíval jsem si tu přirozenost, jak to jen šlo. Vybíhat před půlnocí a do tří ráno brázdit Prahu s vidinou toho, dostat tělo do fáze, že bude schopné běžet X hodin v horách. Začal jsem trénovat. A aby byl trénink efektivnější, pořídil jsem si pár maličkostí, které mi k tomu měli pomoci.

Tepák, abych věděl, v jakých otáčkách běžím. GPS, abych věděl, kolik jsem toho proběhl a jaké převýšení jsem zvládl. A pak stopky, abych věděl, jaké jsem schopen držet tempo.

Určitě to jsou super věci a používám je i teď – v tréninku a při závodech. Někdy je ale potřeba si jít prostě jenom zaběhat. Nehledě na to, jestli byste měli mít zrovna rest-day nebo long-run, sem tam je potřeba se sebrat a vyrazit ven do kopců, do lesů, do hor. Jen tak. A vzít si opravdu jen to nejnutnější.

Zde jsou moje tři důvody, proč s sebou nosím minimum elektroniky (a vlastně výbavy vůbec).

Nechci se nechávat rozptylovat

Systematický trénink a výběh „jen tak“ (jakkoliv dlouhý)  jsou dvě rozdílné věci. V prvním případě se chci soustředit na výkon a na budoucí výsledky. Ale v tom druhém si chci běh hlavně užít. Nechci sledovat ani vzdálenost ani tempo – stejně nezrychlím. A pokud začne zvonit telefon, málo kdy odpovím. Poběžím a budu čekat, až zvonit přestane. Ať to může znít jakkoliv ohraně či duchovně nebo uvědoměle, chci slyšet pouze hory a les, a chci tam být na 100% přítomen.

Chci s sebou nosit co nejméně věcí

Do běhu jsem se zamiloval právě kvůli jeho přirozenosti a snažím se omezit všechno, co by mi ji mohlo vzít. Běh je jenom o mě a o trase. Čím méně věcí s sebou beru, tím lehčeji běžím. Snažím se nemít nic, co by mě mohlo oproti prostředí jakkoliv zvýhodnit. Nemám kosti z karbonu nebo ze slitiny hliníku. Nemám geometrii takovou nebo makovou, nemám žádné zdvihy a nemůžu si zvolit tlaky v pláštích. Nezáleží na poměru převodů ani na systému řazení. Jsem to jenom já a trať, ryze osobní záležitost.

Nechci se honit za sekundami

Jít si zaběhat, pro mě znamená vymyslet zevrubnou trasu a pokud to jen trochu půjde, držet se jí. Nechci moc řešit, jestli poběžím tři nebo čtyři hodiny, natož pak jestli to bylo 3:45 nebo 3:47. Na to bude dost času v závodech, až se budu chtít poprat o osobák, umístění nebo o rekord trati. Termínů mám beztak dost už v práci, tak proč si zbytečně komplikovat život ještě v kopcích?

Opravdu bez nadsázky – pokud to sami sobě dovolíte, běh se stane naprosto spontánní záležitostí. Nepotřebujete partnera, tělocvičnu, ani nijak zásadní výbavu. A když na to přijde, tak ani počasí. Stačí jenom když vás to chytne. Seberete se a půjdete. Ať už se vám to do tréninkového plánu hodí nebo ne, obujete boty a namotáte kilometry po asfaltu, v lese, v parku, v horách… Kdekoliv si vzpomenete.

Oprostit se od elektroniky, vám pomůže v sobě znovu probudit pocity, které jste zažívali jako dítě, když jste se v bezstarostné nevědomosti a s naprostým zaujetím, věnovali svým hrám, a nic jiného pro vás v ten okamžik neexistovalo. Čím méně věcí ponesete, tím více si svůj běh užijete. Nebo spíše prožijete.

McNeil

 

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/tiredrunner-960x638_c.jpg

Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry


Termíny, úkoly, bezesné noci, hlad, stres a únava. Tlak na efektivitu a zdroje. Čím rychleji, tím lépe. Bez chyb a na první dobrou se stalo nepsaným standardem. Moderní životní styl jde, zdá se, ruku v ruce s hektickým tempem a pokud si to nepohlídáme, můžeme se za chvíli ocitnout ve spirále problémů, ze které se velice špatně dostává ven.

Ať už jste student, manažer, nebo kdokoliv jiný, kdo se potřebuje vypořádat s nátlakem času a povinností, mohla by se vám hodit rychlá pomoc, která vám v kritických situacích pomůže zjistit, co se kolem vlastně děje, co je špatně a jak z toho co nejrychleji ven.

Zvolněte tempo

Něco se prostě nedaří a vy už to začínáte pomalu ztrácet. Nemá cenu se dál snažit to za každou cenu hned teď na jeden zátah utrhnout. Jste unaveni a ještě k tomu ve stresu. Velice pravděpodobně někde uděláte chybu a celé to bude ještě horší. Zvolněte. Ať už je to cokoliv, přestaňte na pár minut pracovat, zkuste maličko zpomalit a nechat mozek i tělo vydechnout.  Ne nadarmo naše babičky říkaly, že ráno je moudřejší večera.

Zjistěte, co je tady a teď

Do rána čekat nechceme. Potřebujeme pouze zpomalit, abychom se mohli rozhlédnout kolem.  Je potřeba zjistit, co se děje právě teď a právě tady, vyprázdnit hlavu a připravit ji na produktivní část práce bez stresu. Podívat se na naše problémy z vyšší perspektivy a rozhodnout se, kudy  a jak dál.

Vezměte tužku a čistý (ale opravdu čistý) papír a napište vše, co potřebujete vyřešit. Buďte konkrétní. Je to škola? Nepište pouze „škola“, napište co přesně. Například „neumím 30 otázek ze 40 na zítřejší zkoušku z biochemie“ Je to něco do práce? Opět napište co přesně. „Nemám na zítra připravené materiály, které budu hned ráno potřebovat.“ I když vám takové vypisování může připadat zbytečné, a možná i trošku dětinské, buďte vždy co nejvíce konkrétní a snažte se vystihnout podstatu všech problémů. Pomůže nám to hned v tom následujícím kroku.

Definujte cílové stavy

Ke každému problému, který jsme identifikovali výše, musíme přiřadit jeho výstup. Je to cíl, kdy můžeme problém považovat za vyřešený. Toto je opravdu důležité, proto to příliš neuspěchejte. Ono se totiž velice často stává, že na něčem usilovně pracujeme a s něčím se pereme, ale pořád se nemůžeme dobrat výsledku. Velice  často je to způsobeno tím, že vlastně ani nevíme, co přesně musíme udělat a motáme se pořád dokola kolem nejasných cílů, které máme nastaveny pouze tak nějak pocitově. Pojďme si ty cíle definovat – ke každému problému napíšeme, čeho musíme dosáhnout.

Schválně to zkuste hned teď. Na chvilku teď přestaňte číst a na prázdný papír napište problémy, které aktuálně nosíte v hlavě. Až to budete mít, připište k nim, co považujete za jejich cílový stav. Nemusíte moc spěchat, nebojte si cíle promyslet.

Máte? Výborně. Vsadil bych se, že jste právě pocítili malou úlevu a že z vás jistá část stresu spadla. A to i přes to, že jste se s řešením žádného problému nikam zvlášť neposunuli. Super pocit, že? Pouze jsme se zastavili, rozhlédli kolem. Zjistili jsme, co nás trápí a čeho potřebujeme dosáhnout, aby nás to trápit přestalo.

Ani ten čistý papír není náhoda. Ten potřebujeme proto, abychom nemuseli hlavu zatěžovat orientací v počmáraných poznámkách. Abychom si nemuseli pamatovat, kam jsme co napsali a jak jsme to nakonec vlastně mysleli. Z toho samého důvodu jsme se také snažili být co nejkonkrétnější v popisu svých problémů. Hlavu teď potřebujeme zatěžovat co nejméně. V hlavě teď potřebujeme mít prostor, abychom se mohli soustředit na řešení svých problémů. Všechno ostatní musí být jinde.

Udělejte si plán

Víme už, co nás trápí a víme také, kam se potřebujeme dostat. Poslední, co nám chybí, je stanovit si cestu, která nás k cíli dovede. K úspěšnému dokončení potřebujeme plán.

„Co musím udělat pro to, abych dosáhl cíle?“ To je otázka, kterou bychom si teď měli položit.  Ovšem pozor, odpovědi někdy nemusí být docela jednoduché.

„Co musím udělat pro to, abych se do zítra naučil 30 témat z biochemie?“

„Sednout si a naučit se je…“

Tak přesně sem se dostat nechceme.

Pokud se vám byť jenom trošku zdá, že vás vaše odpověď nikam neposune, zkuste jinak definovat požadovaný výstup problému. Výše zapsaný cíl můžeme přeformulovat například nějak takto:

„Co musím udělat pro to, abych zítra prošel zkouškou z biochemie?“

„Mít alespoň nějaký přehled o tom, z čeho se bude zkouška skládat. Ale naučit se hlavně to, na co se zkoušející specializuje / nejčastěji ptá / … „

To už dává trošku větší smysl než holé: „Musím se to naučit… “

Ono se nám určitě stane, že si nebudeme schopni odpovědět jednoduše a jednou větou. Zde ale stavíme plán a proto můžeme (a velice pravděpodobně i budeme muset) definovat několik dílčích kroků, které v návaznosti povedou k požadovanému výsledku. Kroků může být více nebo méně, mohou být delší nebo kratší, náročnější nebo jednodušší, to je jedno. Všechny je ale zapíšeme. A zapíšeme je opět tak podrobně, abychom později nemuseli přemýšlet, co jsme tím vlastně mysleli.

Definice kroků, které je potřeba splnit,může nějakou chvíli zabrat. Nenechme se ale zmást, podobný plán je opravdu k nezaplacení.

V tuto chvíli bychom před sebou měli mít vcelku hezký přehled toho, jak se dostat z problému. Víme co nás trápí, víme co musí nastat, aby nás to trápit přestalo a víme také, co musíme udělat pro to, aby to něco nastalo. Zbývá už jenom to nejdůležitější…

Odpočiňte si a odměňte se

Zacvičte si. Dejte si něco malého k jídlu, nebo si poslechněte vaši oblíbenou skladbu. Odvedli jsme totiž kus práce a teď nás čeká už jen pustit se do toho a dokončit, co je potřeba. A na to se musíme připravit. Načerpat síly. Dejte si pět nebo deset minutek pauzu, udělejte pár kliků, shybů, dřepů, poslechněte si jednu nebo dvě skladby, uvařte si dobrý čaj, něco dobrého pojezte. Pokud máte dostat času, klidně si pusťte film nebo seriál. Je to na vás. Ale nezapomeňte, že dřív nebo později se budeme muset pustit do práce…

Pusťte se do toho, ale nepřepalte to

Začněte postupně zpracovávat to, co jste naplánovali. Bod po bodu. A klidně vypněte telefon. Nenechte se ničím vyrušovat. Facebook, Twitter, Youtube, Outlook… Všechno pryč. Alespoň na chvilku.

Nesnažte se ale všechno utrhnout na jeden zátah, jinak se dostanete zase tam, kde jste byli na začátku. Jak postupně pracujete, váš mozek bude reagovat na okolní podměty a dost možná budete ztrácet koncentraci. Proto si stanovte časový úsek v rámci kterého si slíbíte, že se nenecháte ničím (vůbec ničím) vyrušit. Po jeho uplynutí si opět dejte krátkou pauzu a něčím se odměňte. Tento úsek by měl být dostatečně dlouhý na to, abyste něco stihli udělat, ale zároveň tak dlouhý, abyste viděli jeho konec. Mozek se totiž nechá rozptylovat tím snadněji, čím hůře vidí do budoucnosti. Proto před něj postavíme odpočinkové místo a pevně ho tam zafixujete. Pokušení odbíhat od rozpracovaných věcí pak nebude tak intenzivní.

Je to stejné jako kdyby vám někdo řekl, ať třeba 15 minut stojíte na jedné noze a nepohnete se. Pokud vám nedá před oči hodinky, nebo vás nijak jinak nebude informovat o čase, bude vám těch 15 minut připadat jako věčnost a bude vás to stát hodně úsilí (tedy pokud jste to už dříve netrénovali). Pokud ale budeme mít informaci o tom, kolik už toho máte za sebou a kolik vás toho ještě čeká, půjde to všechno daleko jednodušeji.

Běžně doporučovaná délka časového úseku, kdy se chcete 100% soustředit na to, co právě děláte, je 25 minut. Po každých 25 minutách práce byste si pak měli dát 5 minutek pauzu, v rámci kterých si můžete zase třeba zacvičit, poslechnout hudbu, dohnat dění na Facebooku, nebo se prostě nějak odreagovat. A poté se zase na dalších 25 minut 100% ponořit do plnění plánu.

Tyto intervaly vám pomohou šetřit síly a soustavně se koncentrovat na to, co potřebujete dokončit. Dříve nebo později se ale únava beztak dostaví a proto si po každých čtyřech intervalech intenzivní práce dopřejte pauzu o něco delší. Půl hodinky, nebo klidně hodinku. Musíte zregenerovat, načerpat síly, zrevidovat plán. Je to na vás. Určitě se ale po těch čtyřech intervalech ohlédněte zpět a podívejte se, kam jste se posunuli. Není to nádhera?

Víte, co se říká o ultramaratonech? Že zaběhnout ultramaraton je z 90% v hlavě. A těch zbylých 10%, to je taky v hlavě.

No a tady to funguje úplně stejně.

Užívejte večera,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/srameagle-960x640_c.jpg

SRAM Eagle přináší pohon 1×12


Těm z vás, kteří se zajímají o horskou cyklistiku nejspíše neunikla informace o novém systému řazení SRAM Eagle, který se pyšní pouze jedním tácem vpředu a kazetou s dvanácti převody vzadu. Nějakou chvíli už po tomto konceptu pokukuju, ale neměl jsem úplně odvahu se sebrat a zainvestovat dvě výplaty jenom do řazení. Na testy, recenze a názory jsem se ale velice těšil.

Revoluční, tak je systém nazýván. Osobně ho za zcela revoluční nepovažuji, jeden tác vpředu není docela novinkou, nicméně se musím všemi deseti přiznat, že tomuto konceptu fandím. Nějakou chvíli zpátky jsem si pořizoval systém 2×10 (na kterém stále drandím) a ve srovnání s třemi talíři vpředu nemůžu říct ani popel. Přechod na 2×10 byla fantazie. Od přechodu na 1×12 (nebo třeba i na 1×11) si slibuji to samé, ba možná i víc. No, ale ta cena… Bude potřeba začít šetřit 🙂

O novém systému řazení si můžete přečíst třeba zde:

TEST: SRAM EAGLE 1×12

SRAM EAGLE: ŘAZENÍ 1×12 JE REALITOU!

A krátké oficiální představení je ke shlédnutí zde:

No řekněte, není to nádhera?

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/kilian-jornet_73141_600x450-960x720_c.jpg

Kilian běží na Everest


Kilian Jornet je člověk, který ve svých 25 letech získal snad všechny horoběžecké tituly, které lidstvo zatím definovalo. Obecně můžete u jeho jména najít popisek „the most dominant endurance athlete of his generation“, tedy něco jako „nejdominantnější vytrvalostní sportovec své generace.“ A ona je to svatá pravda. Jeho počínání se neomezuje pouze na závody, ale také na různé běžecké projekty typu přeběhnout Pyreneje za nesmysl málo dnů, vyběhnout a seběhnout Mt. Blanc, Mattehorn, Kilimanjaro nebo Mt. McKinley v rekordních časech, atd. (A nutno podotknout, že se mu zatím vše daří.)

Své horoběžecké projekty nazval Summits of My Life (http://summitsofmylife.com) a právě teď rozjíždí novou kapitolu, totiž vyběhnout na Mt. Everest. Kilianovi fandíme, ono se mu totiž daří bořit hranice mezi technickým lezením a běháním. A to tak moc, že se na scéně čím dál častěji objevuje pojem „alpin running“, což vlastně znamená rychlý pohyb v horách a minimem věcí.

Jak vypadala Kilianova příprava na jeho poslední Summits of My Life si můžete přečíst třeba zde.

KILIAN JORNET’S GAME PLAN FOR SPEED ASCENT OF EVEREST

THIS IS HOW KILIAN PREPARES FOR EVEREST

KILIAN JORNET AND EVEREST FKT

No a to, jak vypadá aplin running v praxi, vcelku přesně vystihuje obrázek, který Kilian zveřejnil před odletem do Nepálu na Facebooku. Jeho výbava pro výstup na nevyšší horu světa vypadá asi takto:

Kilian Jornet a výbava na Everest

No klobouk dolů. Viděl jsem víc sbalených věcí i na jednodenní procházku po Krkonoších. Kilianovi ale přejeme štěstí a bezpečný návrat.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/cafea-960x640_c.jpg

Intelektuální přívlastek „kafe“


S kávou to není vůbec jednoduché. Znáte takové to „coffee doesn’t ask silly questions, coffee understands… “ ? Tak na tom něco pravdy určitě bude. Problém ale je, probojovat se přes všechny ty silly questions před tím, než se k té kávě vůbec dostanete.

Osobně mám nejraději turka, kterého vaří mamka nebo babička. Žádné speciální postupy, žádná moudra, povídačky nebo zaklínadla. Dvě lžičky mleté kávy, horká voda, bez cukru. Na shledanou.

Ve chvíli, kdy se kolem kávy začne hrát moc velké divadlo, ztratí celé své kouzlo. Nebo alespoň jeho většinu. „Piješ to moc rychle“, „piješ to moc pomalu“, „tohle kafe vlastně vůbec neexistuje“, „to do toho nesmíš přidávat, ach jo…“ a tak dále, a tak dále…

Podobně to pak máte i čajem. Jakmile potkáte někoho, kdo ve našel v čajích, máte po legraci. Neexistuje, koupit si běžný sáčkový čaj. Neexistuje ani, koupit si nějaký super kvalitní sypaný. U jednoho se dozvíte, že to vůbec není čaj a že z toho dostanete vyrážku, u druhého si zase vyslechnete několikahodinový monolog nejen o náročnosti přípravy, ale také o jeho původu, pěstování, sklízení a o spoustě nerozluštěných záhadách a legendách, které daný druh čaje doprovází.

Na tyhle lidi si vždycky vzpomenu při popíjení předzávodního kafe a na občerstvovačkách, kde sem tam natrefíte i na fantasticky přeslazený čaj. A jak to člověku pomůže 🙂

McNeil

Menu