O tomto blogu

Když nic není, musíš běžet s tím, co je.

… Odpověděl mi taťka klidným hlasem do telefonu, když jsem si  během výběhu trochu sarkasticky postěžoval na těžký život těch, co tráví volný čas běháním po horách s minimem výbavy. Nevím jak moc vážně to myslel, ale až později jsem si uvědomil, že jsem si v téhle větě našel takové své malé náboženství, díky kterému se mi vždy daří udělat ten krok navíc i když to vypadá, že dál už to opravdu nepůjde.

tenkrát jsem si šel zaběhnout původně naplánovaných 50 km, trasa se mi ale vlastní nešikovností trošku zkomplikovala. Jeden špatný došlap a bylo vystaráno. Do toho se zhoršilo počasí, já seběhl z trasy a nepříjemně si ji protáhl. Došlo jídlo, došla voda a pomalu docházela i energie. Začínalo se stmívat, tělo pomalu prochládalo a já měl před sebou ještě dobrých 30 km běhu. „Když nic není, musíš běžet s tím, co je.“ Na poprvé to neznělo nijak zvlášť významně, ovšem později, během několika kilometrů tvrdšího stoupání v naprosté tmě a stále větší zimě, nabírala stále více na svém významu…

… Jakýkoliv horský běh se může během chvilky otočit o sto osmdesát stupňů nehledě na to, jak moc jsme se připravovali a trénovali. A čím méně toho s sebou neseme, tím dramatičtější dopady mohou i ty malé změny mít. Přes to se do hor vydáváme běhat na lehko a spoléháme na to, že věci budou fungovat správně a my nebudeme potřebovat ani to, co si bereme. A kdyby přece jenom něco, máme s sebou svou minimalistickou výbavu, kterou se snažíme vykrýt veškeré naše potřeby. Ten zbytek, který záměrně necháváme doma, nahrazujeme znalostmi a fyzickou i psychickou přípravou – přemýšlíme, plánujeme, zjednodušujeme a v případě nutnosti improvizujeme. A to všechno proto, abychom se neochudili o zážitky volnosti a lehkosti.

„Jasně, zima,“ říkal jsem si.

„Jasně, únava. Jasně, hlad a jasně žízeň. Ale mám směr a vím kudy dál. Tělo se hýbe – takže se zahřívá. A až doběhnu, bude zase všechno v naprostém pořádku. .. Vlastně počkej, ono už je všechno v naprostém pořádku. Bolí to, moc to bolí, jasně… Ale upřímně si odpověz – kde jinde bys byl raději než v horách? V horách teď a tady?“

Nevím, jak moc hluboce měl taťka tu větu promyšlenou, ale kdyby věděl, jakou lavinu myšlenek tím v mé hlavě spustí, možná by ji nikdy neříkal.

V každodenním hektickém životě si tu jednoduchost možná neumíme užít. Možná ji nevidíme a možná tam ani neexistuje. Myslím, že z životě by to mělo být podobné. Nehledě na to kdo jsme, měli bychom sledovat své cíle a přemýšlet o nich. Plánovat si cestu a zjednodušovat si ji, abychom svých cílů dosahovali. A když na to přijde, musíme improvizovat. Vždy bychom ale měli mít směr stejně jako v závodě známe svou trasu. Kolikrát se honíme za věcmi, o které nám vlastně ani nejde místo toho, abychom se soustředili na to, co je opravdu důležité. Jako by toho chaosu kolem nebylo už i tak dost, my si to celé ještě mnohdy sami zkomplikujeme, ale uvědomíme si to až když je pozdě.

Závod rájem je blog, který se pohybuje na hranici ultravytrvalostního běhu a běžného života. Každé ultra je totiž jeden takový život nanečisto, kde je dostatek času a prostoru na to vyzkoušet si, co funguje a co ne. Ať už se totiž jedná o ultravytrvalostní závod nebo běžný život, vždy je potřeba se co nejlépe připravit. Vždy je dobré vědět, do čeho nastupujeme, protože dokud to vědět nebudeme, riskujeme, že seběhneme z trasy, budeme se bezcílně motat dokola a zbytečně ztrácet čas, energii a motivaci.

Užijte si čtení o horách, o pohybu v nich, a o jednoduchosti v hektickém životě. Budu rád, když se zde chvilku zdržíte, přečtete si pár článků a třeba se i necháte inspirovat. Žít složitý život je totiž na prd.

Mějte se supr,

McNeil

Menu