Sort by:
View:
  • Domů
  • Archive by Category "Životní styl"

Category: Životní styl

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/02/life-energy-960x600_c.jpg

Neztraťte energii do života, byla by to věčná škoda


Připadali jste si někdy, že se větší část vašeho života proměnila v nějakou rutinu, která prostě je a kolem ní se nic moc zvláštního neděje? Chodíme do práce, z práce, do školy a ze školy, pořád dokola a dokola. Pokud pak zbude trocha volného času a peněz, možná odjedeme na pár dnů na dovolenou nebo si dopřejeme chvíli klidu někde doma u dobré knížky nebo filmu. Možná si sem tam říkáme, jestli to není tak trošku nuda. Horší je, že když to takhle chvíli necháme, uteče hromada času a zjistíme, že se nic nezměnilo. Že pořád děláme ty samé věci a pořád řešíme ty samé problémy. Jenom je už o deset let později a nám dochází energie.

Scénář, který jsem velice často pozoruji, je asi takový:

Nejdříve se potřeba získat nějaké vzdělání. Maturitu a pak možná diplom. Později začneme mít hlad po práci, chceme pracovat a potřebujeme peníze. Získáme práci a začneme plnit úkoly, které nás sice mohou dost vytěžovat, ale to je v pořádku. Máme zodpovědnost, dostaví se pocit seberealizace a možná se zvýší náš společenský statut. Do toho vstoupí (nebo už nějakou dobu vstupuje) přítel či přítelkyně a pomalu založíme rodinu. Dostaneme se na nějakou běžnou životní úroveň. Ale co dál? Není to pořád jedno a to samé? Není tu ještě vedle všeho toho běžného života i tak trošku pocit, jakoby něco scházelo? Je to opravdu všechno, co nám život může nabídnou, nebo něco přehlížíme?

Pokud jste někdy takový pocit měli, pak se můžete spolehnout na dvě věci:

  1. Opravdu je zde něco, co zatím možná nevidíte.
  2. Můžete si prožít, co Vás jen napadne. Bez ohledu na to, co nebo kdo jste.

Stačí jen chtít.

Hm. To je pecka, co?

„Chtít, ty blbče, chtít. Se ti řekne, to já bych i chtěl, ale je tady to, to, to, to a ještě tamto,“ říkáte si.

Sem tam se s podobnou reakcí potkám. Dlouhou dobu jsem odpovídal ve smyslu, že já sám trávím v práci tak 12 – 14 hodin denně včetně víkendů, ale i přesto si najdu prostor na to, abych natrénoval na horský ultramaraton. Stačí jen chtít.

Ale protože to téměř vždy vedlo k debatě o tom, co já nemusím o zbytek ano, reakci jsem trošku pozměnil. a raději se hned zeptám, že pokud je skutečně pravda, že by i chtěl, tak co by chtěl?

A to je právě to ono. Co bychom chtěli? Auto? Dům? Dovolenou? Více času? Méně času? Rodinu? Peníze? Velice často je zde to „chtěl bych“, ale už tady není to „co“. A další věc – je veliký rozdíl mezi „chtěl bych“ a „chci„. Ale pojďme nejprve začít tím „co“.

Své „co“ musíme znát konkrétně. Abstraktní pocity nám nepomohou. Chtěl bych lepší život, chtěl bych být šťastnější… To je k ničemu. A úplně stejně k ničemu je vědět, co nechci. Nechci tuhle práci, chci jinou. Nechci bydlet tady, chci bydlet někde jinde. Nechci tohle, nechci tamto, chci něco jiného. Ok no, ale my potřebujeme vědět, co chceme – co konkrétně chceme.

Proč?

Protože naše „co“ je to, kým jsme.

Ano, je opravdu tak. Zkusím to vysvětlit, pojďme  pozpátku.

Běhám ultramaratony. Hrozně rád. Když se mě někdo zeptá, co vlastně dělám, neodpovím, za co jsem placený. Odpovím, že běhám po horách. Jsem horský běžec, ultraběžec, ultramaratonec, jakkoliv to nazveme. Osobně mám nejraději nálepku „long-distance runner“, protože všechno to „ultra“ mi zní hrozně… No prostě moc ultra… Ale pojďme dál.

Jsem tedy horský běžec, protože běhat po horách mě upřímně a bezmezně baví.  Cítím, že to ke mě přirozeně patří. Před tím, než jsem se mohl vydat na dlouhé přeběhy horských hřebenů, bylo potřeba nějakým způsobem připravit tělo. Rozběhat se. Běhat pravidelně a začít trénovat. Kdekoliv, doma po polích, v Praze po chodnících, hlavně pravidelně. Roztočit nohy, roztáhnout plíce, posílit tělo a připravit hlavu.

Abych ale začal běhat pravidelně, musel jsem zjistit, že mě to opravdu baví a že je to to moje. To je pochopitelné, jinak bych se do toho nikdy nepustil. Na začátku jsem si výběhy musel hlídat, možná je i trošku plánovat. Musel jsem se prostě rozhodnout, že půjdu, že to zkusím a uvidím. Jinak bych nikdy nevyběhl a nikdy bych nezjistil, jestli mě to vážně baví. Na začátku jsem si musel dát možnost zjistit, jestli je to vážně to pravé. Potřeboval jsem to zkusit sám. Nemohl jsem se řídit názorem ostatních. Musel jsem si to prožít.

Jenže ještě před tím prvním výběhem muselo být to moje „co“. Myšlenka, která se někde musela objevit. Člověk se neprobudí s tím, že chce běhat ultramaratony. Myšlenka, kterou přinesla inspirace. Jednou jsem se někde potkal s člověkem, co mě ve finále vlastně motivoval. Nepřímo, jenom se se mnou o běhání bavil. Ovšem tak, že to uvnitř vzbudilo zájem a hlad po informacích. Touhu dozvědět se víc. On mě na to to moje „co“ navedl a pomohl mi ho konkretizovat. Já pak začal nad během přemýšlet, vyhledávat o něm informace, číst, sledovat, představovat si a snít. Ono je jedno, kde myšlenka vzala. Důležité je, že se objevila.

Vidíte v tom tu závislost? Na začátku je myšlenka. Myšlenka nás pomalu dovede k činům. Činy vytváří prostředí a stává se z nich návyk. A návyk vytvoří osobnost – naše hodnoty, náš způsob vnímají světa.

Pokud si připadáte, že Vám život nedává všechno co by mohl, musíte nejdříve zjistit, co od něj chcete. Hledejte své „co“. Zkoušejte, přemýšlejte, představujte si a sněte. Dřív nebo později se objeví něco, co Vás zaujme a vy se rozhodnete zkusit to. Až to zkusíte, sami zjistíte, jestli Vás to baví a jestli Vám to sedí. Bude to Vaše osobní zkušenost, ne nějaká teorie nebo zkušenost jiných. A pokud Vás to bude opravdu bavit, přirozeně se tomu budete chtít věnovat i dál. Budete to sami aktivně vyhledávat a sami se k tomu znovu a znovu  vracet – vytvoříte si prostředí a vznikne návyk. Ten návyk, který bude součástí Vaší osobnosti. Ten návyk, který bude Vaši osobnost dále formovat.

A pak, až to svoje co najdete a začnete se tomu věnovat (ať už to bude cokoliv), budete si ho nekonečně užívat. Ne proto, že musíte. Ne proto, abyste se předvedli. Ale proto, že jste to Vy. Váš život. Vaše chvíle. Tady a teď.

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/10/running-shoe1-960x551_c.jpg

Neděle: Plán nového týdne


Neděle je den, kdy by měl člověk odpočívat. Nepracovat, pokud nemusí (ať už práce znamená cokoliv).  V neděli by člověk měl sečíst ztráty a úspěchy z celého týdne a připravit tělo na další běh. Neděle taková malá životní občerstvovačka, na kterou doběhnete a máte prostor vydechnout a načerpat síly na další část závodu, kterému můžeme říkat třeba Život.

Nedělí můžete profrčet a se zdravou dávkou agresivity a sebevědomí se vydat do dalšího týdne sbírat body, úspěchy a vítězství. Ovšem pokud Vám předchozí pracovní dny ubraly na silách více než byste si přáli, měli byste se v neděli snažit co nejvíce zregenerovat a, co je daleko důležitější, načíst si další plán tratě a rozvrhnout další síly.

Pro každou svou životní roli si řekněte, co chcete dokázat do konce příštího týdne. Tento svůj cíl si pak rozmělněte do jednotlivých dnů a si svůj plán někam napište… A neztraťte ho. 🙂

Že nemáte životní role? Určitě máte, všichni je máme. Dokonce hned několik. Je potřeba vybrat ty, které jsou pro Vás důležité a nezabývat se těmi, které Vám od života nic nepřináší. Určitě jste něčí syn nebo dcera, manžel nebo manželka, přítel nebo přítelkyně. Určitě máte nějaké své přátele. Také budete mít určitě roli zaměstnance, studenta nebo třeba podnikatele. A jistě máte také nějaké své zájmy. Sportujete, kreslíte, skládáte hudbu, píšete články, koukáte na filmy, čtete nebo třeba sbíráte známky.

Vaše životní role jsou tím, co Vás odlišuje od ostatních. Cíle, které si v rámci Vašich rolí stanovujete a to, jak na nich pracujete, Vám pomáhá růst a vyhrávat tak Váš vlastní Závod Rájem. Pusťte se do toho, postavte se na start svého závodu a napište si, kdo dnes jste a kým chcete být na konci příštího týdne. Každá neděle je bezva den pro to, posunout se v životě zase o kousíček dál.

Myslím, že nás čeká krásný ultravytvalostní běh.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/10/Monday-Mornings-on-BadLanguage.net_-960x642_c.jpg

Zlozvyky, díky kterým ztroskotám hned ráno


Asi jste už někdy narazili na článek zabývající se ranní rutinou – seznam toho, co lidé ráno dělávají a jak jim to pomáhá nastartovat den. Pro podobné články nemusíte chodit nikam daleko, jsou jich všude spousty. A ne jenom článků, jistě bychom našli i nějaká videa…

Nikomu bych ale nepřál zažít moje ráno. Chaos a zmatek. Nehledě na to, co mě přes den čeká, vždy mi hrozně dlouho trvá, než se z postele vykopu. Pokud budete jako já, večer si nastavíte budík, ale ráno ho stejně posunete o hodinu později. Moc času Vám tedy na žádnou životadárnou ranní očistu nezbude. Nakonec to celé dopadne tak, že vylezete z postele až ve chvíli, když už budík opravdu nebudete moci posunout ani o minutu dál, rychle ze sebe uděláte něco, co alespoň vzdáleně připomíná člověka a vyrazíte do práce. Cestou se možná stihnete zastavit pro dva rohlíky ke snídani. Všechno špatně.

Nějakou chvíli už to takhle mám a něco mi říká, že nejsem sám. Jednou za čas je ale beztak potřeba se z té postele se skutálet trošku dříve a vědět, že Vás to nezabije. Když jsem pak přemýšlel nad tím, jak vstávání přežít, našel jsem dvě chyby které motám pořád dokola a snažil jsem se je postupně odstranit. Už teď můžu prozradit, že  ranní rutiny jsou velice fajn, ale člověk si na ně musí udělat čas. A to je právě to – musí si na ně udělat čas. Ale kdo má ráno čas? Vždyť je ráno… Takže co dělám špatně?

Ráno nevím, proč jsem vlastně potřeboval vstát dříve

Jasně, zní to divně. „Proč asi ráno vstávám? No protože prostě musím, ne?“. To ano, to většina z nás. Ale velice těžce se nám bude vstávat dříve, pokud k tomu nebudeme mít opravdu dost dobrý důvod a nebudeme si ho ráno vědomi.

Na střední škole jsem vstával něco před šestou ráno. Nebylo moc času na nic  víc kolem, než na běžné věci jako hygiena, snídaně a vyrazit. Vstávání před šestou mi přišlo tak nějak normální a vcelku běžné. Po střední škole jsem ale nastoupil na vysokou a tam to začalo. Začátek v 8:00 ráno byl postupně vystřídán začátkem v 10:00 nebo 11:30. „Krása,“ říkal jsem si. „Než vyrazím do školy, stihnu ještě něco udělat.“

Chyba. Nikdy jsem vůbec nic nestihl. Nikdy jsem totiž nevěděl, co bych vlastně chtěl stihnout. Zapracovat na artworku, který jsem měl rozpracovaný už několik týdnů? Dopsat článek, nebo naspat nový? Jít se proběhnout? Nic konkrétního jsem neměl. Ráno jsem prostě ležel v posteli a říkal jsem si, proč bych měl vstávat, když vlastně nemusím? To „něco“, co jsem chtěl dělat, bylo tak vágně definované, že se to přes noc prostě ztratilo v mlze a ráno nebyl ke vstávání  víceméně žádný důvod. Podobný přístup den za dnem a do konce semestru je z člověka pravý kolejní vysokoškolák, který chodí spát nad ránem a má co dělat, aby stihl odpolední přednášky. No a potom je potřeba vynaložit velké úsilí, aby se to zase vrátilo zpátky do rozumných časových pásem.

Co bylo špatně? Chyběly cíle a nějaké očekávané výstupy. (Těch jsme se už trošku dotkli v článku Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry.) Pokud tedy potřebujete (nebo chcete) vstávat trošku dříve, určitě dbejte na to, abyste věděli, proč vlastně budete vstávat. A klidně si to někam napište, abyste to věděli i ráno. Až totiž ráno zazvoní budík v tu hodinu, kterou jste si naplánovali, bůh ví, z jakého snu Vás vytrhne a co si budete schopni uvědomit.

A tím se dostáváme k mému problému číslo dva…

Na vstávání jsem se nepřipravoval

„To, jaké bude Vaše ráno, ovlivní už to, co uděláte večer před tím.“

Možná jste to už někde zahlédli. Já také, vyčetl jsem to z autobiografie ultimátního zápasníka George St. Pierra. A má pravdu ten člověk.

Pokud si večer před tím, než jdu spát, připravím to, co budu ráno potřebovat, celé to nepříjemné vstávání si velice usnadním. Chci jít ráno poběhat? Tak už večer si připravím snídani a veškerou výbavu, kterou si na výběh vezmu. Chci ráno zapracovat na nějakém artworku? Večer si připravím stůl, papíry, tužky, grafické tablety, prostě všechno, co budu ráno při tvorbě potřebovat.

Až totiž ráno zazvoní budík, budu už vědět proč zvoní a budu mít také připraveno vše pro to, abych se mohl pustit do dříve naplánované aktivity. Své ranní snažení budu mít už téměř na dosah, nebudu se muset převalovat v posteli a přemýšlet, kam poběžím, co si s sebou vezmu a co budu snídat před výběhem a po něm. Nebudu muset přemýšlet nad tím, jaký artwork chci dopracovat, nebo s jakým článkem chci pohnout. Vše už bude připravené. Jediné, co se po mě bude chtít, bude  to (bohužel asi to nejsložitější), abych se opravdu zvedl a vylezl z postele. To za mě už nikdo neudělá, ale rozhodně mi to tentokrát půjde lépe.

Ranní rutiny jsou super. Všichni, kteří se dostali do fáze, že nějakou svou ranní očistu mají, si ji nemohou vynachválit a tvrdí, že je tohle právě to ono, co je vždy nastartuje. Naprosto souhlasím. Mě ale při implementaci ranních rutin v první řadě pomohlo odbourat tyto dva zlozvyky, které mě vcelku úspěšně blokovaly. Ne že bych se přerodil v ranní ptáče, ale ráno už pro mě není pojem, kvůli kterému bych raději ani nešel spát.

Užívejte,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/09/berglauf-laufcamp-professional-960x480_c.jpeg

Pár důvodů, proč běhat bez elektroniky


Říká se, že běh je nejpřirozenější pohyb. Dlouhou dobu jsem byl odpůrce všech podobných názorů a za jednu z nejvíce nesmyslných věcí jsem považoval stavbu kolene. Nějak se to ale sešlo a svoje názory jsem „maličko“ poupravil.  Asi tolik, že si teď průměrně jednou za dva týdny zaběhnu ultramaraton.

Přetrénovaný, vystavuješ se riziku únavovému zranění, slýchávám. Ano, možná. Ale běh nabízí něco, co ostatní ne – ať už je to skalní lezení, jízda na horských kolech, skialpinismus nebo plavání, běhání má stále v něčem pořád navrch. A asi pro to nenajdu lepší slovo než právě tu „přirozenost“.

Když jsem s během začínal a rozhodl jsem se, že se mu budu věnovat, užíval jsem si tu přirozenost, jak to jen šlo. Vybíhat před půlnocí a do tří ráno brázdit Prahu s vidinou toho, dostat tělo do fáze, že bude schopné běžet X hodin v horách. Začal jsem trénovat. A aby byl trénink efektivnější, pořídil jsem si pár maličkostí, které mi k tomu měli pomoci.

Tepák, abych věděl, v jakých otáčkách běžím. GPS, abych věděl, kolik jsem toho proběhl a jaké převýšení jsem zvládl. A pak stopky, abych věděl, jaké jsem schopen držet tempo.

Určitě to jsou super věci a používám je i teď – v tréninku a při závodech. Někdy je ale potřeba si jít prostě jenom zaběhat. Nehledě na to, jestli byste měli mít zrovna rest-day nebo long-run, sem tam je potřeba se sebrat a vyrazit ven do kopců, do lesů, do hor. Jen tak. A vzít si opravdu jen to nejnutnější.

Zde jsou moje tři důvody, proč s sebou nosím minimum elektroniky (a vlastně výbavy vůbec).

Nechci se nechávat rozptylovat

Systematický trénink a výběh „jen tak“ (jakkoliv dlouhý)  jsou dvě rozdílné věci. V prvním případě se chci soustředit na výkon a na budoucí výsledky. Ale v tom druhém si chci běh hlavně užít. Nechci sledovat ani vzdálenost ani tempo – stejně nezrychlím. A pokud začne zvonit telefon, málo kdy odpovím. Poběžím a budu čekat, až zvonit přestane. Ať to může znít jakkoliv ohraně či duchovně nebo uvědoměle, chci slyšet pouze hory a les, a chci tam být na 100% přítomen.

Chci s sebou nosit co nejméně věcí

Do běhu jsem se zamiloval právě kvůli jeho přirozenosti a snažím se omezit všechno, co by mi ji mohlo vzít. Běh je jenom o mě a o trase. Čím méně věcí s sebou beru, tím lehčeji běžím. Snažím se nemít nic, co by mě mohlo oproti prostředí jakkoliv zvýhodnit. Nemám kosti z karbonu nebo ze slitiny hliníku. Nemám geometrii takovou nebo makovou, nemám žádné zdvihy a nemůžu si zvolit tlaky v pláštích. Nezáleží na poměru převodů ani na systému řazení. Jsem to jenom já a trať, ryze osobní záležitost.

Nechci se honit za sekundami

Jít si zaběhat, pro mě znamená vymyslet zevrubnou trasu a pokud to jen trochu půjde, držet se jí. Nechci moc řešit, jestli poběžím tři nebo čtyři hodiny, natož pak jestli to bylo 3:45 nebo 3:47. Na to bude dost času v závodech, až se budu chtít poprat o osobák, umístění nebo o rekord trati. Termínů mám beztak dost už v práci, tak proč si zbytečně komplikovat život ještě v kopcích?

Opravdu bez nadsázky – pokud to sami sobě dovolíte, běh se stane naprosto spontánní záležitostí. Nepotřebujete partnera, tělocvičnu, ani nijak zásadní výbavu. A když na to přijde, tak ani počasí. Stačí jenom když vás to chytne. Seberete se a půjdete. Ať už se vám to do tréninkového plánu hodí nebo ne, obujete boty a namotáte kilometry po asfaltu, v lese, v parku, v horách… Kdekoliv si vzpomenete.

Oprostit se od elektroniky, vám pomůže v sobě znovu probudit pocity, které jste zažívali jako dítě, když jste se v bezstarostné nevědomosti a s naprostým zaujetím, věnovali svým hrám, a nic jiného pro vás v ten okamžik neexistovalo. Čím méně věcí ponesete, tím více si svůj běh užijete. Nebo spíše prožijete.

McNeil

 

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/tiredrunner-960x638_c.jpg

Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry


Termíny, úkoly, bezesné noci, hlad, stres a únava. Tlak na efektivitu a zdroje. Čím rychleji, tím lépe. Bez chyb a na první dobrou se stalo nepsaným standardem. Moderní životní styl jde, zdá se, ruku v ruce s hektickým tempem a pokud si to nepohlídáme, můžeme se za chvíli ocitnout ve spirále problémů, ze které se velice špatně dostává ven.

Ať už jste student, manažer, nebo kdokoliv jiný, kdo se potřebuje vypořádat s nátlakem času a povinností, mohla by se vám hodit rychlá pomoc, která vám v kritických situacích pomůže zjistit, co se kolem vlastně děje, co je špatně a jak z toho co nejrychleji ven.

Zvolněte tempo

Něco se prostě nedaří a vy už to začínáte pomalu ztrácet. Nemá cenu se dál snažit to za každou cenu hned teď na jeden zátah utrhnout. Jste unaveni a ještě k tomu ve stresu. Velice pravděpodobně někde uděláte chybu a celé to bude ještě horší. Zvolněte. Ať už je to cokoliv, přestaňte na pár minut pracovat, zkuste maličko zpomalit a nechat mozek i tělo vydechnout.  Ne nadarmo naše babičky říkaly, že ráno je moudřejší večera.

Zjistěte, co je tady a teď

Do rána čekat nechceme. Potřebujeme pouze zpomalit, abychom se mohli rozhlédnout kolem.  Je potřeba zjistit, co se děje právě teď a právě tady, vyprázdnit hlavu a připravit ji na produktivní část práce bez stresu. Podívat se na naše problémy z vyšší perspektivy a rozhodnout se, kudy  a jak dál.

Vezměte tužku a čistý (ale opravdu čistý) papír a napište vše, co potřebujete vyřešit. Buďte konkrétní. Je to škola? Nepište pouze „škola“, napište co přesně. Například „neumím 30 otázek ze 40 na zítřejší zkoušku z biochemie“ Je to něco do práce? Opět napište co přesně. „Nemám na zítra připravené materiály, které budu hned ráno potřebovat.“ I když vám takové vypisování může připadat zbytečné, a možná i trošku dětinské, buďte vždy co nejvíce konkrétní a snažte se vystihnout podstatu všech problémů. Pomůže nám to hned v tom následujícím kroku.

Definujte cílové stavy

Ke každému problému, který jsme identifikovali výše, musíme přiřadit jeho výstup. Je to cíl, kdy můžeme problém považovat za vyřešený. Toto je opravdu důležité, proto to příliš neuspěchejte. Ono se totiž velice často stává, že na něčem usilovně pracujeme a s něčím se pereme, ale pořád se nemůžeme dobrat výsledku. Velice  často je to způsobeno tím, že vlastně ani nevíme, co přesně musíme udělat a motáme se pořád dokola kolem nejasných cílů, které máme nastaveny pouze tak nějak pocitově. Pojďme si ty cíle definovat – ke každému problému napíšeme, čeho musíme dosáhnout.

Schválně to zkuste hned teď. Na chvilku teď přestaňte číst a na prázdný papír napište problémy, které aktuálně nosíte v hlavě. Až to budete mít, připište k nim, co považujete za jejich cílový stav. Nemusíte moc spěchat, nebojte si cíle promyslet.

Máte? Výborně. Vsadil bych se, že jste právě pocítili malou úlevu a že z vás jistá část stresu spadla. A to i přes to, že jste se s řešením žádného problému nikam zvlášť neposunuli. Super pocit, že? Pouze jsme se zastavili, rozhlédli kolem. Zjistili jsme, co nás trápí a čeho potřebujeme dosáhnout, aby nás to trápit přestalo.

Ani ten čistý papír není náhoda. Ten potřebujeme proto, abychom nemuseli hlavu zatěžovat orientací v počmáraných poznámkách. Abychom si nemuseli pamatovat, kam jsme co napsali a jak jsme to nakonec vlastně mysleli. Z toho samého důvodu jsme se také snažili být co nejkonkrétnější v popisu svých problémů. Hlavu teď potřebujeme zatěžovat co nejméně. V hlavě teď potřebujeme mít prostor, abychom se mohli soustředit na řešení svých problémů. Všechno ostatní musí být jinde.

Udělejte si plán

Víme už, co nás trápí a víme také, kam se potřebujeme dostat. Poslední, co nám chybí, je stanovit si cestu, která nás k cíli dovede. K úspěšnému dokončení potřebujeme plán.

„Co musím udělat pro to, abych dosáhl cíle?“ To je otázka, kterou bychom si teď měli položit.  Ovšem pozor, odpovědi někdy nemusí být docela jednoduché.

„Co musím udělat pro to, abych se do zítra naučil 30 témat z biochemie?“

„Sednout si a naučit se je…“

Tak přesně sem se dostat nechceme.

Pokud se vám byť jenom trošku zdá, že vás vaše odpověď nikam neposune, zkuste jinak definovat požadovaný výstup problému. Výše zapsaný cíl můžeme přeformulovat například nějak takto:

„Co musím udělat pro to, abych zítra prošel zkouškou z biochemie?“

„Mít alespoň nějaký přehled o tom, z čeho se bude zkouška skládat. Ale naučit se hlavně to, na co se zkoušející specializuje / nejčastěji ptá / … „

To už dává trošku větší smysl než holé: „Musím se to naučit… “

Ono se nám určitě stane, že si nebudeme schopni odpovědět jednoduše a jednou větou. Zde ale stavíme plán a proto můžeme (a velice pravděpodobně i budeme muset) definovat několik dílčích kroků, které v návaznosti povedou k požadovanému výsledku. Kroků může být více nebo méně, mohou být delší nebo kratší, náročnější nebo jednodušší, to je jedno. Všechny je ale zapíšeme. A zapíšeme je opět tak podrobně, abychom později nemuseli přemýšlet, co jsme tím vlastně mysleli.

Definice kroků, které je potřeba splnit,může nějakou chvíli zabrat. Nenechme se ale zmást, podobný plán je opravdu k nezaplacení.

V tuto chvíli bychom před sebou měli mít vcelku hezký přehled toho, jak se dostat z problému. Víme co nás trápí, víme co musí nastat, aby nás to trápit přestalo a víme také, co musíme udělat pro to, aby to něco nastalo. Zbývá už jenom to nejdůležitější…

Odpočiňte si a odměňte se

Zacvičte si. Dejte si něco malého k jídlu, nebo si poslechněte vaši oblíbenou skladbu. Odvedli jsme totiž kus práce a teď nás čeká už jen pustit se do toho a dokončit, co je potřeba. A na to se musíme připravit. Načerpat síly. Dejte si pět nebo deset minutek pauzu, udělejte pár kliků, shybů, dřepů, poslechněte si jednu nebo dvě skladby, uvařte si dobrý čaj, něco dobrého pojezte. Pokud máte dostat času, klidně si pusťte film nebo seriál. Je to na vás. Ale nezapomeňte, že dřív nebo později se budeme muset pustit do práce…

Pusťte se do toho, ale nepřepalte to

Začněte postupně zpracovávat to, co jste naplánovali. Bod po bodu. A klidně vypněte telefon. Nenechte se ničím vyrušovat. Facebook, Twitter, Youtube, Outlook… Všechno pryč. Alespoň na chvilku.

Nesnažte se ale všechno utrhnout na jeden zátah, jinak se dostanete zase tam, kde jste byli na začátku. Jak postupně pracujete, váš mozek bude reagovat na okolní podměty a dost možná budete ztrácet koncentraci. Proto si stanovte časový úsek v rámci kterého si slíbíte, že se nenecháte ničím (vůbec ničím) vyrušit. Po jeho uplynutí si opět dejte krátkou pauzu a něčím se odměňte. Tento úsek by měl být dostatečně dlouhý na to, abyste něco stihli udělat, ale zároveň tak dlouhý, abyste viděli jeho konec. Mozek se totiž nechá rozptylovat tím snadněji, čím hůře vidí do budoucnosti. Proto před něj postavíme odpočinkové místo a pevně ho tam zafixujete. Pokušení odbíhat od rozpracovaných věcí pak nebude tak intenzivní.

Je to stejné jako kdyby vám někdo řekl, ať třeba 15 minut stojíte na jedné noze a nepohnete se. Pokud vám nedá před oči hodinky, nebo vás nijak jinak nebude informovat o čase, bude vám těch 15 minut připadat jako věčnost a bude vás to stát hodně úsilí (tedy pokud jste to už dříve netrénovali). Pokud ale budeme mít informaci o tom, kolik už toho máte za sebou a kolik vás toho ještě čeká, půjde to všechno daleko jednodušeji.

Běžně doporučovaná délka časového úseku, kdy se chcete 100% soustředit na to, co právě děláte, je 25 minut. Po každých 25 minutách práce byste si pak měli dát 5 minutek pauzu, v rámci kterých si můžete zase třeba zacvičit, poslechnout hudbu, dohnat dění na Facebooku, nebo se prostě nějak odreagovat. A poté se zase na dalších 25 minut 100% ponořit do plnění plánu.

Tyto intervaly vám pomohou šetřit síly a soustavně se koncentrovat na to, co potřebujete dokončit. Dříve nebo později se ale únava beztak dostaví a proto si po každých čtyřech intervalech intenzivní práce dopřejte pauzu o něco delší. Půl hodinky, nebo klidně hodinku. Musíte zregenerovat, načerpat síly, zrevidovat plán. Je to na vás. Určitě se ale po těch čtyřech intervalech ohlédněte zpět a podívejte se, kam jste se posunuli. Není to nádhera?

Víte, co se říká o ultramaratonech? Že zaběhnout ultramaraton je z 90% v hlavě. A těch zbylých 10%, to je taky v hlavě.

No a tady to funguje úplně stejně.

Užívejte večera,

McNeil

Menu