Sort by:
View:
  • Domů
  • Archive by Category "Zápisky"

Category: Zápisky

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/11/km-960x771_c.jpg

Nové kolo mi přineslo víc než jen parádní jízdu po lesích a kopcích


V minulém článku jsem nakousl takovou možná trošku nebezpečnou věc, když jsem řekl, že bych úplně nešel z nuly na sto i přes to, že bych na to měl prostředky. Co jsem tím myslel a proč? Dlouho jsem přemýšlel, jak to celé sepsat, aby to k něčemu bylo a neznělo to nijak povýšeně, arogantně nebo direktivně.

Nejprve jak jsem to vlastně myslel. Představte si, že se něčemu věnujete – nějaké aktivitě, nějakému koníčku, a chcete se v tom zlepšovat.  Ovšem abyste se mohli posouvat dále, potřebujete ty správné nástroje. Ať se už věnujete čemukoliv, vždy jsou kolem věci (nebo lidé), které Vám pomohou růst. A ty mohou být lepší nebo horší. Top-level nebo entry-level. Jenže to se také projeví v jejich ceně. Může to být opravdu cokoliv – boty, batohy, monitory, notebooky, telefony, auta, pneumatiky, tlumiče, míče, dresy, brýle, nebo třeba i trenér či mentor… Opravdu cokoliv. No a tím „nechoďte z nuly na sto“ jsem mylsel vlastně to, abyste hned neinvestovali peníze (nebo i jiné prostředky) do toho top-level. Proč? Ochudili byste se o proces učení se. O poznávání, o zkušenosti. O postupné zlepošování, o růst samotný. Neprošli byste si tou nejdůležitější částí, totiž cestou, která z Vás bude každou vteřinou, formovat přesně to, čím se chcete stát. Nedali byste si ani prostor pro to zjistit, jestli se tím vlastně chcete stát.

Celé by se to dalo přirovnat například ke studiu kvantové fyziky. Nemůžete na to jít hned tak, že si pořídíte hromadu odborných a úzce zaměřeným publikací a začnete studovat. Musíte na to postupně. Nejprve se naučit čísla, pak s nimi pracovat. Pak zjistit, že existují různé fyzikální veličiny a zákony a zase se s nimi naučit nějak pracovat. A postupně, až budete schopni na základě dosavadních znalostí uvažovat a různě abstrahovat, určitě se dopracujete až do hlubin kvantové fyziky. Ovšem už někde na začátku cesty můžete pocítit, že práce s čísly Vás zas tak moc nebaví a že z kvantový fyzik z Vás nakonec vlastně ani možná nebude. Nebo někde v půlce zjistíte, že sice dobrý, ale nebude to kvantová fyzika, ale teoretická astrofyzika. Protože Vám prostě sedí více. Jen jste o ní doposud nevěděli. Ostatně takhle nějak je postaven vzdělávací systém.

S kvantovou fyzikou jsem to možná trošku přehnal, ale ono je to všude stejné. Vlastně i v manželství. Určitě byste hned nezakládali rodinu s někým, koho jste právě potkali. Potřebujete spolu nejprve nějakou cestu ujít, vzájemně se poznat a začít si důvěřovat. A pokud to nepůjde, pokud bylo očekávání z jedné nebo druhé strany jiné, cesty se rozdělí.  Lépe tak, než se hádat, dohadovat a vzájemně se trápit, ne?

Podle mně je zde důležitá právě ta osobní zkušenost. Ta totiž není vlastně ničím jiným, než takovým barometrem, který nám ukazuje, jestli jsme na správné cestě a jeslti jdeme správným směrem. A tato zkušenost nás pak učí, abychom věřili sami sobě. Abychom odpovědi získávali sami v sobě, ne pouze od druhých. Ta moje zkušenost není nijak zvláště poetická, ovšem přinesla přesně to, co měla…

Je tomu asi tři roky, co jsem si pořizoval nové kolo (překvapivě). Cesta k němu ale nebyla docela jednoduchá, ovšem o to více jsem si z ní odnesl. Zjistil jsem, že se vyplácí spoléhat na vlastní hlavu, než na slepě nastudovanou teorii. A to ve všech ohledech.

Za celou svou cyklistickou kariéru jsem si prošel několika různými modely i zásadně odlišnými typy kol, až jsem se dopracoval k tomu, co mám teď. Specialized Epic FSR. Maratonka, jasně, ale je to pecka. Raketa, se kterou si do sytosti můžu užívat rychlosti po lesích, v kopcích i ve sjezdech.

Než jsme se ale s mým nynějším strojem shledali, vyzkoušel jsem jich mraky. Treky, silničky, dirtjumpy i klasické horské hardtaily. Celopérům jsem nikdy nefandil, ale nakonec jsem si jednoho přece jen pořídil. Z jedné půlky pod nátlakem blízkého známého a ze druhé proto, že bylo za dobrou cenu. Byl to takový můj entry-level, od kterého jsem si sliboval, že mě dovede zpět k horské cyklistice, nebo mě naopak ujistí v tom, že vážně patřím na silnici. A kdyby se mé obavy z celopéra přece jen naplnily, nijak zvlášť by mě to nemrzelo. Kolo bych prodal a nic extra bych na něm netratil. Jenže ono to bylo celé docela jinak. Hned při první jízdě jsem se kola zamiloval a vůbec jsem nechápal, jak jsem mohl celou tu dobu celoodpruženou geometrii ignorovat.

O celopérech jsme všichni už nějaký ten pátek věděli, jen s nimi nikdo z okolí nikdy nepřišel do styku blíže, než v na obrázku v katalogu, nebo v nějaké lepší prodejně. A když tyhle radosti přicházely na trh, stále dokola se řešilo, jestli je to správně nebo špatně. Klady a zápory. Přenos síly a pohlcování energie. Kolo odvede práci za jezdce a už to není ono. Atd, atd, atd. Názorů bylo tolik, že by se v tom jeden ztratil. A právě v těchto názorech jsem se já zasekl. Byl jsem z těch, kteří celopéra sice akceptovali jako kvalitní kola, která ovšem nejsou pro mě. Protože chci mít plnou kontrolu nad jízdou, protože nechci ztrácet energii a protože spousty dalších teoretických názorů, které byly z jedné půlky pouze vyčtené a z druhé vymyšlené. Chyběla tam osobní zkušenost, která se ve finále ukázala jako ta jediná správná.

V různých debatách o kolech – převážně o těch celoodpružených, jsem se si své, doposud spíše skeptické názory, pochopitelně snažil hájit. A, ať jsem se snažil argumentovat, obhajovat či vysvětlovat jakkoliv různě, pevný jsem se ve svém názoru cítil až ve chvíli, kdy jsem získal právě tu osobní zkušenost. Do té doby to byla prostě a jenom načtená teorie. Názor jiných. Nic víc a nic míň.

Kromě toho, že jsem na těch celopérech konečně našel to, co jsem hledal už pěknou řádku let, tak jsem také zjistil, že není vůbec na škodu, když si člověk malými krůčky prošlapává cestičku a postupně pootevírá všechny dveře, ve kterých nalezne věci, se kterými se buď ztotožní a přijme se za své, nebo si je pouze prohlédne a přenechá je jiným. Jednou někdo řekl: „Nenech, aby se názor ostatních stal tvoji realitou.“ Myslím, že pomalu začínám chápat podstatu toho, jak se říká, že cesta je cíl. Vlastní názor si člověk asi vážně nemůže nastudovat nebo koupit. Vlastní názor si člověk prostě musí prožít.

Užijte víkend,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/09/IMGP3199-e1504541353850-960x994_c.jpg

Rychlebské Stezky v rodinném kruhu


Jízdu na horských kolech miluju. Je to jedna z věcí, kterou bych mohl dělat od rána do večera, pořád dokola. Nejsem sice nijak zvlášť silný jezdec, ale něco v těch nohách snad mám. Problémy mívám spíše v technice hlavně při sjezdech, než při stoupání. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem doposud nikdy nezavítal na Rychlebské Stezky. Říkal jsem si, že na ně ještě nemám, že ty sjezdy bych neustál.

Nějak se to ve mě ale rozleželo a výlet na Stezky jsem nakonec naplánoval. Možná trošku překvapivě s rodičema, ovšem on to byl promyšlený krok. Za prvé mi připadalo, že bych s nima měl strávit více času někde venku. A za druhé jsem potřeboval někoho, kdo se mnou nebude chtít závodit. Věděl jsem totiž, že pokud bych se nechal vyprovokovat k závodu, v lepším případě bych tam nechal kolo.

Celý plán zněl na začátku tak, že na Stezky vyrazíme s mamkou a taťkou už v pátek večer. Dorazíme, postavíme stan, přespíme a v sobotu ráno se vydáme jezdit. Já nahoru na Stezky a mamka s taťkou po své ose cyklotoulání, focení a poznávání nových míst.

Příprava především

Celý nápad Rychlebských Stezek se zrodil někdy začátkem týdne, takže bylo dost času se připravit. To, co jsem o Stezkách doposud věděl (a to spíše z doslechu), bylo asi toto: Za prvé jsem tušil, že to bude trošku tvrdší než třeba Singletrek pod Smrkem. Za druhé jsem se doslechl, že s maratonským kolem tam člověk moc parády neudělá. Ať se mi to líbí nebo ne, stovky zdvihy jsou prý prostě málo. No a za třetí že to, co je na Singlu pod Smrkem hodnoceno jako nejtěžší, je na Stezkách zahřívací trasa. A to mě trošku děsilo, protože víkend před odjezdem na Stezky jsem měl Pod Smrkem pár nepříjemných chvilek, které mi na teď na seběvědomí moc nepřídávaly.

Abych si udělal alespoň trošku obrázek o tom, jak to tam vlastně vypadá, prošel jsem si stránky Stezek, pročetl doporučené vybavení a zodpovedně proklikal fotky i videa z tratí. A to také moc nepomohlo, protože se většinou vše krásně potvrzovalo a doplňovalo. Dočetl jsem se, že prý minimálně trailové kolo a 130 zdvihy. Nízká sedlovka a co možná nejkratší představec… No a můj letošní tuning? Kvůli agresivnějšímu posedu jsem nasadil delší sedlovku i představec, ten dokonce se záporným sklonem. Tyto úpravy mi sice dramaticky zrychlily jízdu, ovšem na ovladatelnosti kola v technických a ostrých sjezdech moc nepřidaly. O to hůř, že ve sjezdech zas tak moc silný nejsem. Ale co, ve světovém poháru XC se taky sjíždí masakry a na trailových kolech tam nikdo nejezdí, říkal jsem si… Což byla asi moje jediná mantra, které jsem se celý týden držel.

Odjezd se nakonec konal až v soboru ráno, protože, jak taťka správně odhadl, v pátek se domů vrátím beztak zase až před půlnocí. V sobotu vstávačka po páté, lehká snídaně, nanosit věci do auta a valíme. Příjezd jsme plánovali nějak mezi osmou a devátou, což se skoro podařilo, takže doposud vše ok.

Na Základně, jak se tam tomu nástupnímu místu říká,  se to jezdcema už jen hemžilo. Trošku mě uklidnilo, že ne všechna kola, které se tu kolem objevují, jsou sjezdové speciály. Vcelku normální sorta, tak nějak od každého něco. Od rodin s dětmi a výletníky, přes hobby jezdce mé kategorie až po namakané borce na endurech a downhillech.

Padl nápad, že bychom měli ochutnat místní kuchyni a tak jsme jako první dali snídani. Polívku, topinku a kofolu. Co se jídla týká, nejsem žádný znalec ani nijak zvlášť náročný zákazník, ale nabízí zde přesně to, co byste čekali, za ceny jaké byste čekali a v domácí kvalitě, jakou byste čekali. Mohu jen doporučit. Hlady neumřete. Posileněni lokálními recepty jsme stanovili plán dne. Já půjdu otestovat Stezky a mamka s taťkou se půjdou projet po krásách místních vesniček a něco málo pofotit. Sem tam si napíšeme, jak jsme na tom, abychom sladili časy a energii.

Nejprve se zahřát…

Vyrážím. Zelená nástupní značka mě táhne pár metrů po asfaltu a zanedlouho utíká do lesa. Krása, stoupání mi sedí a po několika desítkách metrů začínám dojíždět první skupinku jezdců. Předjíždím je a jdu ze sedla, abych trosku prohřál nohy a roztáhl plíce.

O pár dalších desítek metrů dál se cesta rozdvojuje a chybí mi značka, která by mi ukázala, kudy se mám vydat. Na jednom stromě jsem objevil šipku směřující vlevo s písmeny „RS“, které jako by někdo ve spěchu načmáral na první lepší strom, který se naskytl. Asi Rychlebské Stezky, pomyslím si a vydávám se vlevo. Terén přitvrdil a sklon ve zvedl. Krásné a trošku náročnější stoupání mě dostává do té správné nálady. Nohám by se chtělo točit víc a víc a stoupání si pořádně užít. Mozek ale velel zpomalit a shodil převody, protože byl bych schopný se oddělat už tady. A přece jenom budu potřebovat ještě trošku energie na sjezd. O to víc, když vůbec nevím, co mě tam nahoře čeká.

Stoupání pokračuje lesem, přes skály, řeky, kameny, kořeny a mostky. Tak krásný výjezd jsem snad ještě nejel. Technicky i silově tak akorát na to, aby si to člověk náležitě užil, ale aby to celé nebylo úplně zadarmo. Cestička se kroutí a stoupá a vede jezdce přes různá, více či méně technické pasáže. Úžasný výjezd. Celé by to stálo za to i kdyby nic jiného už nepřišlo. Moc mě to stoupání baví a předjíždím několik dalších skupinek jezdců. Nikdo, koho míjím, na stoupání moc nehraje a tak si připadám trošku jako zatoulaný domácí mazlíček, který se sice hezky předvádí, ale úplně v jiné disciplíně. Pohledy některých, které předjíždím, dávají tušit, že vůbec nechápou, o co se to tady právě teď snažím.

Jsem nahoře. Nechávám odjet skupinku, kterou jsem dojel a rozhoduju se, kterým směrem se vydat. Hodně jsem slyšel o části zvané Superflow, takže se vydávám směrem, kterým ukazuje dřevěný ukazatel.

Setkání se Superflow

Krátký traverz lesní svážnicí mě přivádí až ke naši slavné Superflow. Nutno podotknout, že startovní místo vypadá oproti tomu, co jsem doposud na singlech zažil a viděl, opravdu majestátně. Dřevěná brána pomalu jak do Disney Landu s obrovským nápisem Superflow a skupinky vybavených sjezdařů dávaly tušit, že jsem tu správně.

Alibisticky jsem je nechal všechny odstartovat a doufal jsem, že je někde mezi stromy zahlédnu a alespoň trošku si načtu trasu. To se ovšem nepodařilo a tak jsem, po pár minutách naskočil do pedálů a plný očekávání jsem projel bránou, která otevírá údajně tu nekrásnější trailovou trať u nás.

Superflow mě přivítala krásným čistým sjezdem s několika ostrými skoky. Nic podobného jsem zatím nikdy nejel a tak mi pár hopů trvalo, než jsem zjistil, jak se kolo bude chovat a co si budu moct při své premiéře dovolit. Trať doslova vybízela ke skokům, ale já opratě moc povolovat nechtěl. Potřeboval jsem získat víc jistoty, než… Jsem dojel na štěrkovou cestu, kde Superflow končila…???

To je jako všechno… ? Ano, úsek to byl krásný, ale že by byl tak krátký? Čekal bych možná trošku víc. No tak nic, jedu znova. Šlápl jsem do pedálů a po podle šipek jsem maratonským tempem frčel dál. Ovšem po několika stech metrech jsem dorazil k „Superflow část 2“. Ahaaaaa, už mi to dává smysl. Ono je to takhle roděleno na více částí. Nóóó, tak možná že to nakonec nebude tak jednoduché.

Opět jsem nechal odjet pár skupinek a s patřčným odstupem jsem se vydal zjistit, co dál si pro mě Superflow připravila. Cítil jsem už docela ve formě a tak jsem uzdu trošku popustil. Trasa už ale nebyla tak učesaná jako před chvilličkou a tak jsem sem tam musel vzít trošku ostřeji za brzdy. Ale obecně to jelo krásně, rychle a plynule.

Čas zkusím, co to dá. Popustil jsem brzdu a přišlápl do pedálů. Chtěl jsem zkusit hranu. S rozumem, ale hranu. Kolo se rozjelo, tlumiče pobíraly nerovnosti a trasa mě vedla stále hlouběji do lesa. Minul jsem skupinku bikerů a skočil malinký drop, který se ihned proměnil v sérii ostrých kamenů a kořenů. Na okamžik se mi zdálo, jestli jsem náhodou necvakl duši, protože jsem to tohoto úseku nalítl opravdu rychle a způsob, kterým jsem ho projel, měl, alespoň co se techniky a šetrnosti ke kolu týká, určité rezervy. Trošku jsem zpomalil a zkusil, jestli mi zadní kolo drží. A drželo. Ani podle zvuku se nezdálo, že bych měl vzadu prázdno a tak jsem to toho znovu šlápl.

Na konci této části jsem zastavil, abych nechal poodjet skupinku, kterou jsem před chvíli minul. Při sjezdu jsem se za sebou zaslechl a nechtěl jsem je zbytečně blokovat. Uhnul jsem se mimo trať a… Zjistil, že zadní kolo bylo opravdu prázdné. Super ale bylo, že jsem neměl ani lepení, ani náhradní duši a ani pumpičku. Nepřipravenost, nepřipravenost, nepřipravenost, vynadal jsem si, protože mi bylo jasné, že mě čeká turistika v tretrách a s kolem na rameni.

Nejhezčí traily jedině po vlastních

Vyndal jsem telefon a koukl do map, jestli neobjevím kratší způsob, jak se dostat dolů k Základně. Ale nic rozumnějšího než seběhnout Superflow, jsem nenašel. Vzal jsem kolo na rameno a na třetí úsek Superflow jsem se vydal po svých.

Trošku mě překvapilo, jak málo jezdců potkávám. Moc se mi nechtělo šlapat trail pěšky, protože jsem čekal, že nebudu dělat nic jiného, než utíkat do křoví a uhýbat se jiným jezdcům. Jestli jsem jich ale potkal do dvaceti, bylo to moc. Cesta ubíhala vcelku rychle, trail se totiž motal mezi stromy, ale já ho sbíhal rovně víceméně po přímce. Hádal jsem, že k Základně to odtud bylo do maximálně do deseti kilometrů po trailu. Na přímo tak šest. Takže vcelku v pohodě vzdálenost.

Tak jako tak u mě dva jezdci přibrzdili a nabídli pomoc. První mi nechal duši 27,5, což by bylo docela v pohodě, kdyby neměla auto ventilek. Ten jsem do svého ráfku nedostal, takže jsem duši zase sbalil a cupital dál. Ten druhý zjistil, že si omylem vzal duši na silničku, ale alespoň měla galuskový ventilek. Nasadili jsme silniční duši, dofoukli a já měl alespoň něco na dojetí.

Během výměny duše bylo docela zajímavé sledovat, jaké typy jezdců člověk může potkat. Maratonce na celopéru i s hardtailem, ostřílené sjezdaře i výletníky, kteří se dolů prostě jen potřebují dostat vcelku. Zahlídl jsem i pár lehkých pádů, což není nic zvláštního… Co mě ale překvapilo bylo to, že i tady jsem potkal jednoho borce na hardtailu, který si to dolů šinul pěkně bez helmy. Člověk by řekl, že tahle éra už pominula a lidi dostali rozum, ale budiž…

S přefoukanou silniční duší jsem se rozloučil s jezdcem, který mě doposud asistoval, nasedl na kolo a tak nějak velice opatrně jsem sjížděl dolů. „Dávej, dávej, dávej, neboj se toho,“ snažili se mě podpořit skupinky jezdců, kteří podél trati různě čekali, pokukovali, natáčeli a fotili si své jezdecké umění. Zřejmě jsem při svém nouzovém sjezdu vypadal jako opravdový neuměl, ale nakonec jsem se beztak dokodrcal až na konec celé Superflow a přistál na asfaltové cestě, kde se silniční duše odporoučela a praskla. No aspoň že tak, pomyslel jsem si, protože mi stačilo dotlačit kolo na Základnu už jen po asfaltu z vedlejší vestice. Žádný terén mě tu už nečekal. Nakonec mi to ale hodilo ještě asi 5 km protože jsem zjistil, že jsem někde při svém přeopatrném sjezdu minul odbočku a tak mě trasa vyplivla kousek jinde, než jsem potřeboval. Ale co už…

Asi po hodince cesty, když jsem dorazil k autu, jsem zkusil svou původní cvaklou duši lepit. Někde jsem totiž sehnal nějaké stoleté lepení, které ale nikdy nevydrželo déle než deset minut. Poté spolehlivě praskalo. Že já blbec jsem nechal u našich peněženku. Servisní centrum jako kráva a já si nemám za co koupit jednu blbou duši. Inu což. Lehl jsem si do trávy před auto, otevřel láhev s pitím a pozoroval jezdce kolem.

Finální sprint na vyjetí

Za nějakou chvíli se rodičovstvo vrátilo ze svých toulek. Pomalu to už vypadalo to, že sedneme do auta a pojedeme dom. Bylo ale něco málo před šestou večer a já dostal nápad, že když už teda mám k dispozici peníze, tak bych mohl koupit duši a zkusit ještě něco vymyslet. Nikdo nikam moc nespěchal, já byl nedojetý a tak by byla škoda, nechat to jen tak. Celou Superflow znovu v nějakém rozumném čase zajet asi nestihnu a tak jsem se rozhodl, že si prostě zajedu tu nejlehčí trať. A protože už byl podvečer, ani výletníky ani děti už jsem v nějakém hojném počtu na trati neočekával, chtěl jsem ji zajet co nejrychleji. Kouklo se do mapy a rozhodlo se, že pod hodinu. Jestli to bylo reálné nebo ne, jsem vůbec nevěděl. Prostě hodina, ať je to jak chce dlouhé.

Zatímco naši čekali na Základně u kofoly a piva, já jel proti času. Na sraba tu nejlehčí trať, ale o to víc jsem dupal. Nakonec to vzalo 20 km a hodinku a sedm minut. Něco bych tam ještě stáhl, kdybych se v jednom úseku nepověsil za rodinku, kterou ne a ne předjet. Asi to nebyl žádný můj osobní rekord, ve filáne nad míru spokojenost. Ačkoliv jsem se na stezky vydal s tím, že hlavně nezávodit, nakonec tam ty hodinky přece jen tikaly. A byla to moc velká zábava. Dovedl bych si představit, že bych tu modrou jezdil ráno jako rozcvičku před tím, že se něco začne dít. A dál, celý výlet na Stezky měl ještě jeden efekt. Kromě toho, že mamka s taťkou jeli na svých crossech právě tu modrou, kterou jsem si před chvíli odsoutěžil, tak se jim traily móóóc zalíbily a pohrávají si s myšlenkou, že by přesedlali z crossu na trailová kola. No a mě nezbývá, než je v tom maximálně podporovat. Uvidíme, kam se to vyvine. Za mě pecka.

Užívejte,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/08/Earth-forest-960x600_c.jpg

Není to jen o rychlosti


Posledních pár víkendových výběhů jsem podnikl v Broumovských stěnách. Hluboké lesy, skalní městečka, zeleň a chladný vzduch čerstvě po dešti dodávali běhu příjemné tempo. Trasy nebyly nikterak dlouhé, ovšem zato techničtější. Obzvlášť tam mám rád tu červenou turistickou hřebenovku (jestli ji tak lze říkat), která vždy spadne pár metrů prudce dolů a hned zase prudce stoupne nahoru. Člověk pár vteřin seskakuje půlmetrové kameny a hned na to je zase šplhá zpět. Super-technické pasáže pak střídají lesní cestičky, kde si zase odpočine, než se objeví další seskoky a šplhání.

Běhání v takovém terénu dokáže být natolik intenzivní, že kolikrát ani příliš nevnímám prostředí, ve kterém se pohybuji. Člověk sleduje značení, aby neseběhl z trasy a kontroluje terén, aby se někde nerozbil. Okamžik prožitku z pohybu je maximální, ale stačí se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. Člověk vidí trasu z trošku jiné perspektivy a všimne si detailů, které by jinak bez mrknutí oka minul.

Čím techničtější terén běžím, tím rychlejší se snažím být. Líbí se mi souhra těla a trasy, kdy držím tempo až na hraně toho, co jsem schopný ustát. Záměrně pak tlačím hrudník vice a více dopředu, aby nohy musely kmitat rychleji a dobíhat to, co by jinak znamenalo pád. Celé je to jakýsi dialog mezi mnou a trasou, kterou běžím. Trasa se ptá a já odpovídám. A čím lepší jsem řečník, tím intenzivnější prožitek z okamžiku pociťuji.

Být lepší řečník pro mě znamená pohybovat se rychleji – tedy alespoň v technicky náročném terénu. Co mi pak ale někdy uniká, je celé to prostředí, ve kterém se pohybuji. Vnímám jakési duchovno pohybu, nějakou dynamiku okamžiku i pocitu, to je ale pouze ta první část běhu. Ta druhá, to je právě to neměnné prostředí, které zde jednoduše je a všechny ty pocity a prožitky nám nabízí. Je to ta statická a neměnná část, nádherná stejně jako pohyb, pro který si k ní chodím.

Užijte víkend,

McNeil

Motivační upbeat pro úspěšný zlom týdne


Krátký motivační příspěvek takhle v úterý večer…

Blíží se středa, půlka týdne, náročný den. Zpátky už nemůžeme a do další víkendové občerstvovačky je ještě daleko. Půlka týdne může být pro někoho něco jako maratonská zeď nebo jiná taková krize. Je to jako nekončící stoupání, ve kterém dochází voda i cukry. Začíná prudce foukat, tělo se nestíhá zahřívat a nejvíce ze všeho trpí psychika. No a přesně v takových situacích je potřeba sáhnout do kapsy a vytáhnout osvědčený nakopávák. Gel, žvýkačku, přesnídávku, kus slaniny nebo cokoliv jiného co máte právě po ruce… Třeba krátkou motivační a optimistickou skladbu Try Everything z veleúspěšného animovaného filmu Zootropolis.

McNeil

Na rande se supermodelkou


Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by to bylo, zajít si na rande se supermodelkou (supermodelem), tak pro vás mám dobrou zprávu. Můžete přestat přemýšlet a začít randit. Jediné, co k tomu budete potřebovat, je kolo a cesta do Švýcarska. Ten zbytek se o sebe postará sám.

A není třeba nikam spěchat. Rande by si měl člověk užít do poslední chvíle.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/09/369008-blackangel-e1473106583738-960x711_c.jpg

Doma je tam, kde…


Nějakou chvíli zpátky jsem narazil na vcelku zajímavý článek, jehož základem byl citát Christiana Morgensterna, a sice že „domov“ nepopisuje ani tak místo, jako spíše lidi. Nevzpomenu si už, kde jsem to četl, nebo kdo to publikoval, ale co jsem to tak pročítal, říkal jsem si, že na tom asi něco bude. Ono je totiž vcelku jedno, jestli sedíte v obýváku u televize, v hospodě u piva, anebo bivakujete kdesi v horách. Důležitější je, s kým tam jste.

Za sebe bych tomu domovu ale přidal ještě jeden rozměr – vlastní hrníček. Podle mě je doma tam, kde jsou vaši blízcí a váš hrníček.

Kupříkladu já mám domovy asi tak čtyři. První doma – opravdu a úplně doma. Tam je také hrníček s mamutem. Potom doma u babičky, kde je hrníček s drakem. Dále pak doma u trenéra, kde je tradičně hrníček s tasmánským tygrem. No a také doma v jedné čínské restauraci, kde se můžu vždy spolehnout na hrníček se sněhulákem.

Ostatně mou teorii o domovu a hrníčku podporují i horolezci, dobrodruzi a různí trempové, kteří se příliš netají tím, že doma jsou víceméně všude. No aby také ne, když s sebou všude nosí své plechové hrníčky, případně něco tomu podobného, v čem si ráno vaří kafe – jako například Jason Haas při svých dobrodružstvích v Utahu (foto Fredrik Marmsater, http://www.fredrikmarmsater.com):

fhaas_utah

Je to tak? 🙂

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/08/cafea-960x640_c.jpg

Intelektuální přívlastek „kafe“


S kávou to není vůbec jednoduché. Znáte takové to „coffee doesn’t ask silly questions, coffee understands… “ ? Tak na tom něco pravdy určitě bude. Problém ale je, probojovat se přes všechny ty silly questions před tím, než se k té kávě vůbec dostanete.

Osobně mám nejraději turka, kterého vaří mamka nebo babička. Žádné speciální postupy, žádná moudra, povídačky nebo zaklínadla. Dvě lžičky mleté kávy, horká voda, bez cukru. Na shledanou.

Ve chvíli, kdy se kolem kávy začne hrát moc velké divadlo, ztratí celé své kouzlo. Nebo alespoň jeho většinu. „Piješ to moc rychle“, „piješ to moc pomalu“, „tohle kafe vlastně vůbec neexistuje“, „to do toho nesmíš přidávat, ach jo…“ a tak dále, a tak dále…

Podobně to pak máte i čajem. Jakmile potkáte někoho, kdo ve našel v čajích, máte po legraci. Neexistuje, koupit si běžný sáčkový čaj. Neexistuje ani, koupit si nějaký super kvalitní sypaný. U jednoho se dozvíte, že to vůbec není čaj a že z toho dostanete vyrážku, u druhého si zase vyslechnete několikahodinový monolog nejen o náročnosti přípravy, ale také o jeho původu, pěstování, sklízení a o spoustě nerozluštěných záhadách a legendách, které daný druh čaje doprovází.

Na tyhle lidi si vždycky vzpomenu při popíjení předzávodního kafe a na občerstvovačkách, kde sem tam natrefíte i na fantasticky přeslazený čaj. A jak to člověku pomůže 🙂

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2015/11/a179fa_e5cc8a7c47714ee1b4eaf3e0658dec31-960x639_c.jpg

THE PROGRAM: Pád Legendy


Pár týdnů zpátky mě přišla taková filmová zvědavost, která se u mě dostavuje vcelku pravidelně vždy s několikaměsíčním odstupem po tom, co jsem nějakou chvíli nenavštívil kino. No a protože byl pátek večer, já měl zrovna v kapse nepotřebných 150 Kč a na nic zásadního jsem už neměl moc hlavu, přišla mi návštěva kina jako vcelku pěkné zakončení týdne.

V aktuálním programu mě zaujal žlutý plakát filmu The Program: Pád Legendy. Ten ve mě totiž nějak podezřele moc evokoval pocity žlutého trikotu jezdců Tour de France. A evokoval správně. Trailer mi vysvětlil, že se jedná o filmovou adaptaci knihy novináře Davida Walshe, který se vcelku kriticky stavěl k překvapivě úspěšné kariéře Lance Armstronga a jeho sérii vítězství právě na Tour.

Vůbec tady nechci film nijak hodnotit, to přenechám filmovým kritikům. Dovolím si pouze pár svých pocitů, které ve mě film zanechal. Konec Lancovi kariéry asi všichni známe a tak si morální úvahy o dopingu a tom, jak to ve vrcholové silniční cyklistice chodí a nechodí nechám až na večer ke kulečníku.

Z filmu jsem byl jednoduše nadšený. Všechny významnější situace, které se ve filmu objevily, si pamatuji z reálné Tour a dění kolem, a tak jsem si mohl předcházejícími 10 lety znovu proběhnout během hodinky a půl v kině. Napůl šokován, napůl s nostalgií v kapse jsem z kina odcházel na výsost spokojen.

Herci mi sedli, tempo příběhu také. Jediné co, tak si myslím, že samotný Lance byl ve filmu zobrazený jako více arogantní hajzlík než skutečně je. Osobně ho sice neznám, ale unesl bych, kdyby se ve filmu objevilo více jeho lidských stránek. Někdo, kdo se v Tour, a vůbec silniční cyklistice příliš neorientuje, může po shlédnutí filmu považovat Lance jednoduše za záporáka a to i přes to, jak moc se ve společnosti angažoval i mimo své profesní aktivity.

Na filmek se určitě mrkněte. Je to bezva a rozhodně nemusíte bouchat kilometry a kilometry na kolech, aby se Vám to alespoň trošku líbilo.

Mějte se supr,

McNeil

Menu