Sort by:
View:
  • Domů
  • Archive by Category "Race report"

Category: Race report

Mácháč Run Fest 2016: DNF jak vyšitý


Tak to nakonec přece jenom přišlo. Ve výsledkové listině se mi poprvé za jménem objevila zkratka „DNF“, jinými slovy „did not finished“.  A to se ani nejednalo o nějak extra náročný závod. 60 km běhu nádhernou krajinou v okolí Máchova jezera není sice úplně málo, ale taky to není nic, co by se nedalo zvládnout. Jenže tentokrát bylo něco už od začátku závodu špatně.

Vlastně ne, ono bylo něco špatně už od začátku roku. Vůbec jsem neběhal, netrénoval, ani na kole moc nenajezdil. Od začátku roku jsem jenom seděl v kanceláři, řešil problémy a snažil se stíhat termíny (ha, ha, ha). Moc jsem toho nenaspal, většinou něco málo přes 4 hodiny, nic jsem nejedl, nepil, úplně jsem si za těch pár měsíců zrušil životosprávu. A jestli jsem se po tomhle pracovním tempu chtěl jednoduše zvednout a zaběhnout 60 km, tak mám asi vážně bezva smysl pro humor. Ale jo, alespoň jsem měl důvod vypnout počítač, zamknout kancelář a zmizet pryč z města.

Celý závod se konal v rámci každoročního víkendového running festivalu na Máchově jezeře (http://www.machacrunfest.com), kde můžete kromě kategorie Ultra nastoupit i do kratších běhů. Tuším že 1.5 km, 7 km, 10 km a 36 km. No a pak ještě těch 60 km.

Mých 60 km bylo rozděleno na tři okruhy – 10, 26 a 24 km. Prvních 10 km bylo krásných. Zahřívací kolečko ve kterém člověk dostává nohy a srdce do otáček. Ovšem už kolem 15 km mi tělo začínalo vysvětlovat, že životní styl, styl, který jsem doposud praktikoval v kanceláři nebude úplně jednoduché překonat. Začaly se ozývat kyčle i kolena. Za nedlouho po nich i přetížené kotníky. Po 15 km běhu, paráda.

„No jasně, “  říkal jsem si. „Co jiného jsem taky čekal.“ I sebemenší stoupání znamenalo problémy a ačkoliv většinou vím, co dělat v situacích, kdy dochází síly i motivace, tentokrát jsem byl jednoduše příliš unavený na to, abych vůbec přemýšlel, jak se dostat k rezervám a v závodě pokračovat. Pomalu mě začínalo napadat, že ze závodu odstoupím, ale člověku se moc nechce vzdát rozběhnutý závod. Nehledě na to, že časy byly vcelku dobré. Něco málo pod hodinu po prvních deseti kilometrech mi vzhledem k mému stavu a terénu připadalo vcelku fajn.

Ovšem kolem 25. kilometru začaly docházet zásoby a ani občerstvovačka moc nepomohla. Příprava na závod byla zoufalá. Hladový, unavený a demotivovaný jsem odstoupil po průběhu druhým kolem na 36. kilometru s časem tři a tři čtvrtě hodiny.

Celou dobu, co jsem si pohrával s myšlenkou předčasného ukončení závodu, jsem si říkal, jaký to je asi pocit, nedokončit závod. A možná jsem se toho pocitu i maličko bál. No co vám budu povídat, po odstoupení přišlo zklamání. Pořád jsem si potom říkal, jestli to ukončení bylo opravdu nutné. Vždyť už jsem dokončil horší závody a v daleko horších podmínkách. Tady ale asi hrála největší roli hlava, ne tělo. Jednoduše jsem byl utahaný a chtěl jsem se v první řadě vyspat, ne běhat desítky kilometrů po lesích.

Ale jedno dobré kafe s rodinou, v kempu uprostřed borového lesa, náladu rozhodně spravilo.

„Dokončit závod a vědět, že se po tom dva týdny nebudeš moct hýbat nemá vůbec žádný smysl. Ztratíš tím víc, než získáš. Nepomůže to tobě ani tvému tréninku. Takže pokud se teď nejednalo o tvůj klíčový závod sezóny, pokud šlo jen o přípravný závod, nemá smysl si tady devastovat tělo. To můžeš udělat kdykoliv později – v závodě, který pro tebe bude letos tím hlavním. Šumava, Jeseníky, Krkonoše, co já vím…“

Tyhle věci všichni známe, ale je dobré je někdy slyšet i od někoho jiného než jen sami od sebe. Člověk se pak nemusí přesvědčovat o tom, že není jen alibista, ale že se snaží nad sezónou i trošku uvažovat. Ono by to dlouhé horské běhání, a vlastně ne jenom to, mělo být v první řadě zábavou. Ne způsobem, jak ostatním dokázat, že umíme uběhnout víc a rychleji.

Nakonec jsem měl z celého závodu možná i lepší pocit, než kdybych ho i dokončil. Stal se něj totiž takový tréninkový long-run, který mě vrátil zpátky do hry. Aktuálně jsem zase v režimu běhání/bojování/bajkování, a doufám, že v něm zůstanu minimálně dalších milión let. Všude kolem je totiž spousta nádherných tratí a závodů, které by stálo za to proběhnout. Ale aby si je člověk skvěle užil, je potřeba udržovat tělo i mysl ve stavu, kdy je schopné jednoduše a přirozeně běhat a vstřebávat okamžiky volnosti v přírodě – hýbat se pro radost a u toho potom tak nějak mimochodem i trénovat.

Mějte supr neděli, čaves.

 McNeil

Menu