Sort by:
View:
  • Domů
  • Articles Posted by McNeil

Written by McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2019/04/daniel-llorente-134212-unsplash-e1556553750798-960x640_c.jpg

Triatlon od nuly: Učíme se posilovat a správně jíst


Posilovna mě nikdy nebavila a proto jsem tam taky nikdy nechodil. Jestli jsem se tam za celý svůj život ukázal třikrát, bylo by to moc. A tak jsem si taky nedělal žádné iluze o tom, že bych věděl, jak a s čím mám správně cvičit. Jenže jsem si také uvědomoval, že jestli ten triatlon máme dostat někam dál, posilovně se beztak nevyhneme. Do vody jsem teď nějakou chvíli stejně nemohl a tak jsme s Klárkou zavítali právě do posilovny. No a protože posilovna je takové její domácí prostředí, změny na sebe nenechaly dlouho čekat a Klárka začala psát úplně novou kapitolu tréninku… A dost možná že ne pouze tréninku…

Stejně jako tomu bylo dřív s plaváním, i tady jsme začínali úplně od začátku. Různé cviky, které v podání trenérů vypadají vcelku jednoduše, ve finále jednoduché vůbec nejsou. Maximální váha, kterou jsem dostal do ruky, byla snad dvě kila, možná ani to ne. Vlastně jsme pracovali spíš s gumou, kterou jsem měl různě natahovat. A asi nebude žádným překvapením, že to, co jsem tam předváděl, stálo za prd. Nicméně trénujeme dál a já jsem postupně zjistil, že ona ta posilovna má trošku víc důsledků, než jaké jsem od ní původně očekával. A ne všechny úplně nutně souvisí právě s triatlonem.

Ten první je asi jasný. Pomaličku (ale opravdu hodně pomaličku) se Klárce daří, dostávat mě do formy. Pomaličku ne proto, že by to se mnou Klárka neuměla, ale spíše proto, že co se zvedání čehokoliv v posilovně týká, jsem fakt antitalent od Pána. S odstupem času ale musím přiznat, že celé to posilování k něčemu skutečně vede. Ve vodě se cítím daleko silnější a v běhu se mi do kopců (alespoň pocitově) šlape tak o polovinu líp než kdykoliv před tím.

Tady jsem si myslel, že to skončí a že mi ta posilovna nic dalšího než lepší fyzičku (jakkoliv se bude postupně zlepšovat), přinést ani nemůže. Ale ona přinesla, a je to možná daleko zásadnější, než zvýšení nějaké fitness úrovně. To druhé, co mi ta posilovna pod diktaturou Klárky ukázala (ale jako fakt hodně ukázala), je jídlo. Jasně, všichni víme, že strava je důležitá – pro všechny, ne jen pro sportovce. Ale i přesto, že to víme, se k tomu sem tam umíme postavit trošku benevolentně. Přesně můj případ. Ráno nestíhám, tak nejím a řeším to nějak za pochodu cestou do práce. Oběd nestíhám, proto improvizuju během dne. Jediné rozumné jídlo, které si dopřeju, je pak někdy k večeru, když už se o mě pomalu pokouší hypoglykemie.

„To si děláš srandu, takhle teda ne! “ Zavelela jednou Klárka. „Budeš mi psát všechno, co a kdy jíš.“ A bylo to. Konec s rebélií ve stravování, přišel dozor a začalo se to řešit. Klárka se sice chvíli nad mými stravovacími návyky rozčilovala, ale nakonec mě přece jen trošku zformovala. Ne vždycky se to povede, ale snažím se hlídat si pravidelné snídaně, obědy i večeře. A pokud se najde prostor, dovolím si i lehkou svačinku. Tedy nutno podotknout, že nejsem z těch, kteří by se nafoukli fastfoodem nebo něčím instantním, tahle éra už mě dávno přešla. Myslím, že jím docela normální jídla, jenom jich jím hrozně málo a nejím je pravidelně.

Co se stravy týká, je tady ještě opravdu hromada prostoru pro zlepšení, ale snažím se. Klárka tady tu změnu stravovacích návyků roztlačila a je už na mě, abych to nenechal usnout. Ona totiž zrovna tahle změna bude mít na celý můj dosavadní „always-busy“ životní styl zásadní dopady. Na začátku alespoň do té míry, abych se dokázal rozumně a pravidelně najíst. Tuším ale, že u toho to neskončí. Myslím, že to „busy“ bude muset být co nejdříve „busy“ pouze tak, aby tréninky, strava i odpočinek byly co možná nejvíce konzistentní. A to teprve bude něco.

No a jestli si teď říkáte, co jsem to za pako, že tady pořád dokola melu něco o Havaji a přitom se neumím sám ani pořádně najíst, tak je to přesně tak, jak jsem řekl už dřív – bude potřeba se od základu změnit a, nehledě na to, kolik jsem toho doposud naběhal a nazávodil, tohle celé bude možná trochu bolet.

A aby toho nebylo málo, tak s tím cvičením přišla ještě jedna změna, která se sice netýká fyzičky, ale pro mě osobně je doposud asi tou nejzásadnější. O té ale zas příště…

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2019/03/paolo-candelo-517217-unsplash-e1556554541266-960x589_c.jpg

Triatlon: láska, která ani po dvaceti letech nezrezivěla


Pamatuju si, jak jsem jako malý smrádek seděl doma před televizí a na Eurosportu zahlédl nějaký cyklistický závod. Neuměl jsem to pojmenovat, ale na těch cyklistech mi přišlo něco divného. Nevěděl jsem co, ale něco bylo jinak. „To je triatlon,“ řekl mi taťka. „Nejdřív plavou, pak jedou na kole a pak ještě běží.“ Cyklistice jsem fandil už od svého nejmenšího já, ale zkombinovat ji ještě s plaváním a s během, to mi připadalo jako něco nereálného a fantastického. Triatlon, cože? V tu chvíli mi všichni ti závodníci v televizi připadali jako bohové. Tři disciplíny, jedna za druhou, bez odpočinku a bez podpory. Do triatlonu jsem se tenkrát zamiloval. Asi to byla moje první láska, a dost možná platonická. Jenže na první lásku se nezapomíná a tohle nebyla výjimka. Tahle láska zrála dobrých dvacet let, ale nakonec jsme se přece jen shledali. A o to dramatičtější to bylo.

Jenže jak jsem se do triatlonu na začátku zamiloval, tak to také na pár dalších desítek let usnulo. Přes všechny ty školy, práce a všelijaké jiné zájmy jsem na triatlon tak nějak zapomněl a nijak zvlášť se o něj nezajímal. Co se sportu týká, věnoval jsem se spíš tomu, kde se nehrálo ani tak na čas jako na zážitky. Takže taková horská cyklistika, skalní lezení a později i skialpinismus. Nic z toho ale v takové míře, že bych se chtěl s někým někde poměřovat. A to všechno na velice amatérské úrovni.

Ale pak jsem nastoupil na vysokou školu a přestal se věnovat snad veškerým sportům, které jsem doposud zkusil. Sem tam jsem si zašel někam na sjezdovku zalyžovat, ale tím to končilo. Můžu si to vysvětlovat jak chci, ale faktem je, že o kolo jsem pár let vůbec nezavadil a s lezením jsem přestal úplně. Skialp jsem udržoval jen v minimální míře a párkrát do roka jsem vyrazil do Jeseníků prošlápnout nějakou stopu. Nic víc.

Zpět do hor

Nějakou chvíli to trvalo, ale celé se to nakonec sehrálo tak, že jsem se potkal s běháním v horách a maximálně jsem mu propadl. Začal jsem trénovat na horské ultramaratony a hned si také přivodil únavové zranění. Klasický scénář běžného dovedy, který se pro něco nadchne a myslí si, že se ze dne na den stane tím nejlepším. Ani prd. Na rok jsem z běhání zase vypadl a po roce začínal kilometry nabíhat znovu, tentokrát už ale zodpovědněji.

Protože jsem si v té době procházel i takovou svou malou osobní krizí identity, našel jsem si v tom minimalistickém pojetí dlouhých výběhů v horách jakési malé náboženství a v hlavě se k němu vracel doslova každou volnou sekundu. A zjistil jsem, že mě láká hlavně to prostředí hor, ne pouze běhání. Možná jsem si to běhání na začátku jen blbě vysvětlil, ale nabíhat kilometry na chodníku v Praze mě pomalu přestávalo bavit. Naproti tomu mě to všechno táhlo do kopců, daleko od světel měst a od všech lidí kolem. A vlastně mi bylo jedno, jestli tam nakonec budu běhat, jezdit na kole, nebo jen tak chodit… Chtěl jsem být spíš v kopcích a mít s sebou co možná nejméně věcí a ne kličkovat mezi auty v Praze.

Shodou okolností se to ještě sešlo tak, že jeden můj známý prodával
za rozumný peníz kolo, takovou pár let ježděnou celoodpruženou maratonku. A protože jsem kolem sebe měl pár lidí, se kterými bych ji mohl prohánět, rozhodl jsem se, že ji vezmu. Tak nějak vnitřně jsem si od ní také sliboval, že mi možná ukáže cestu zpět ke kolům, nebo že mě utvrdí v tom, že mám prostě běhat. A hned při první jízdě jsem se nestačil divit, jak moc mi to kolo chybělo. Netrvalo dlouho a pořídil jsem si jiné kolo – o několik tříd lepší, ale pořád maratonku, se kterou jsem zkusil odstartovat pár závodů. Ty mě ale (oproti běžeckému klání) zas tak moc nebavily. Připadalo mi totiž, že jezdci mezi sebou hodnotí spoustu zbytečností místo toho, aby se soustředili na samotnou jízdu a pořádně si ji užili. Rámy, materiály, převody, zdvihy a samozřejmě značky svých strojů. Tendence vymlouvat se na hliník, na převodový systém 2×10, 2×11, 1×11 nebo v té době nově nastupující 1×12, mi připadal zatažený až do extrémů, takže jsem se na nějakou chvíli rozhodl se do závodů MTB nemíchat, a stopky na kole moc nezapínat.

Ach ta soutěživost

Jenže to bych nebyl já, aby se mi to v té hlavě nerozleželo. Protože jsem takové soutěživé hovádko a pořád dokola si potřebuju něco dokazovat, netrvalo dlouho a svůj postoj k MTB závodům jsem přehodnotil a odstartoval znovu. Výmluvy kolem se samozřejmě nezměnily, ale tentokrát jsem je prostě přehlížel a snažil se hrát svoji vlastní hru. Ta byla možná trošku sobecká, protože spočívala jenom v tom, hnát kolo do cíle bez jakéhokoliv zájmu se s kýmkoliv dávat do řeči. Ale beztak jsem nikdy nic nevyhrál a závody jsem buď uzavíral, nebo vůbec nedokončil. 

Možná to mě i trošku motivovalo, protože jsem se obecně považoval za jezdce takového lepšího průměru, hlavně co se technického stoupání týká. V závodech mi pár borců ale vždycky vysvětlilo, kam to moje ježdění patří – přinejlepším až do druhé poloviny startovního pole, velice často však až do poslední třetiny. Jenže jet závod jen na dokončení mi nestačilo, chtěl jsem se zlepšovat.

Takže jsem začal pendlovat mezi běháním a kolem a zjistil jsem, že už vlastně bojuju na obou frontách. Běhání bylo pořád číslo jedna, ale kolo pro mě přestávalo být jen odpočinkvým sportem. Porážky v závodech byly pořád stejné, ale pomalu jsem si začínal užívat to, jak jsem sledoval jezdce kolem. Kdo co jak zajel a jak bych to celé vymyslel tak, abych se tomu alespoň trošku přiblížil. A všechno tohle jsem musel pochopitelně rozebírat se všemi svými známými. Vlastně si myslím, že jsem tím spoustu lidí musel i hrozně otravovat. Jednou takovou moji známou je Zolba. Navenek tvrďačka, v jádru ale jedna z nesprávnějších co znám. Trošku ostřejší, ale správná. S tou jsem tyhle závody a sportování pravidelně probíral v baru u piva. A tím, jak jsem se vždycky vypovídal, jsem pomaličku pootevíral dveře tomu, na co jsem už asi dávno zapomněl – triatlonům.

All-in

Zvláštní je to, že ačkoliv pár známých už triatlony několikrát odstartovalo, celá ta moje posedlost vyrostla docela odjinud. K triatlonům jsem se vracel čím dál častěji, ale zatím spíše jen tak nezávazně. Na netu jsem si sem tam prošel nějaké závody, výsledky, nebo vybavení, ale ten oheň vášně ještě nehořel. Tohle byly zatím jen jiskřičky, které sem tam někde vyprskly, ale rozhodně nemohly nic zapálit. Celou tuhle posedlost odstartovala až jedna pracovní schůzka, na které mi klient při odchodu řekl: „Víte, ty triatlony jsou mezi sportovci docela ceněná disciplína. A pokud to člověk chce dělat fakt dobře a někam se dostat, je to neskutečná dřina a musí tomu spoustu obětovat.“

No a to bylo to ono. Mezi řádky jsem tam totiž slyšel něco jako: „Je to výzva, není to vůbec zadarmo a jestli do toho půjdeš, musíš se změnit. Máš na to?“ Do teď jsem celou dobu s triatlony jen koketoval a stavěl se k nim tak, že si je někdy zkusím odstartovat – to už jsem věděl. Ale odstartovat jen proto, abych si zkusil, jaké to je… Ale právě teď se to celé hrozně moc zvrtlo a najednou jsem věděl, že chci závodit. Takže musím zamakat na plavání a chci zjistit, co všechno tomu člověk musí dát, aby byl (ano) lepší než ostatní a mohl vyrazit na Havaj – na tu Havaj, kterou jsem jako malý kluk tenkrát u té televize tak obdivoval. Ať to stojí, co to stojí, musím jít all-in.

Při té jeho větě jsme si s klientem podávali na rozloučenou ruce. A ten zvrat byl tak zásadní a tak rychlý, že když jsem mu ruku podával, byl jsem jen nadšenec do kol a běhání. Když jsem jí ale pouštěl, byl jsem triatlonista, který nechce nic míň než kvalifikaci. Takže nezbývá než zjistit, co všechno si to vezme, jestli na to mám a jestli se dokážu změnit…

Běhejte, bajkujte, užívejte… A držte watty! 🙂

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2018/12/todd-quackenbush-27493-unsplash-e1556554143192-960x484_c.jpg

Neplavec plavcem 2: Děláš to blbě, dělej to jinak


Po tom, co jsem začal s Klárkou pravidelně plavat (jakkoliv to jako plavání na začátku nevypadalo), věci se začínaly měnit, a to hodně od základu. Co se na začátku zdálo jen jako doplňkový tréninkový plán, z toho se postupem stával trénink na prvním místě…

Během prvních tréninků jsme vlastně nedělali nic jiného, než že jsem se měl položit na hladinu a chvíli tam zůstat tak, abych se nikam a jinak nepřevrátil. A pak vydechovat do vody. A beztak mi nešlo ani to. Nešlo mi to tak moc, až jsem si někdy myslel, že se mi na to Klárka prostě vykašle.

Ale nevykašlala. Z tréninků, o kterých jsem si myslel, že budou jen do počtu ke kolu a běhání, se nakonec stala pravidelná plavecká session 2x až 3x týdně s Klárkou, zbylé dny pak sám. Začalo mě to celé bavit tak moc, že jsem běhání a kolo vlastně na celou zimu a značnou část jara úplně odložil.

Klárka měla mraky trpělivosti, pochopení i smysl pro humor. Nepřestávala sledovat a opravovat všechno, co jsem dělal blbě a dělat neměl. Do teď moc nechápu, kde brala (a vlastně pořád bere) motivaci, chodit se mnou trénovat v pátek pozdě večer nebo naopak v sobotu brzo ráno. Takový ten čas, kdy by si člověk zcela určitě našel asi lepší zábavu, než někoho učit plavat.

Moje kapacita plic nestála za nic. Uplavat 50 metrů v kuse pro mě byla dlouhou dobu vcelku nereálná meta. Jedno špatné tempo čehokoliv znamenalo okamžitý kyslíkový deficit, ze kterého jsem se už neuměl nijak dostat.

Z tréninků  jsem často chodil rozbitý tak moc, že jsem před bazénem sedl do auta a klidně na hodinu a půl usnul ještě na parkovišti přímo před bazénem. Vždycky jsem si po takovém svém malém osobním vypnutí vzpomněl na ty svý libový plány, jak „přes zimu naplavu a v sezóně odstartuju.“

Myslím, že Klárka mi vcelku přesně ukázala, jak bláhově jsem si to své plavání představoval, když mi někdy začátkem června (minulého roku) připomněla, že pokud vydržím, v zimě se možná dostaneme na nějaké delší vzdálenosti než jen těch ušmudlaných 50 metrů (a to ještě když tam nahoře zrovna někdo není doma).

Ačkoliv mě tréninky s Klárkou hrozně bavily, uvědomoval jsem si, že jsem na ten rok úplně vysadil běh i kolo, a trošku jsem se bál, že se mi to celé akorát zkomplikuje, protože tomu plavání možná dávám až příliš. Vlastně mi připadalo, že v tom plavání hodně dlouho stojím na místě a nepozoruji žádné zlepšení. A to mě někdy trošku vyvedlo z míry. O to více, že jsem zároveň cítil, že jsem ztratil vytrvalost v běhu.

Ale Klárka pořád věděla kam dál. Na začátku tahala za ruční brzdu a nic nepodceňovala. Naopak mě nutila stavět základy hodně pomalu, ale o to kvalitněji. A to kolikrát znamenalo, že mě vytáhla z vody a to, co mi nešlo, se mnou motala pořád dokolečka na suchu, až to do té hlavy prostě naskočilo. Výjimkou nebylo ani to, že mě chytla za ruce nebo nohy a pohyb, který mi nešel, se mnou prostě opisovala tak dlouho, dokud mi to nezačalo dávat alespoň trošičku smysl.

Pomalu také začínala tlačit na vzdálenosti a ze shovívavého přístupu „50 m v klidu a když nebudeš moct, tak se klidně zastav“, se postupně stalo „100 metrů a po padesáti se nezastavuj, nebo když to hodně nepůjde, tak máš tři sekundy na vydýchání, jinak to nepočítám a poplaveš to znovu“. K tomu se začaly nabalovat obrátky, starty, postupné vícebazénové délky, intervaly a sem tam i motýl.

Bolelo to sice pořád stejně, ale tělo si na kyslíkový deficit pomaličku zvykalo. Prodlužování vzdáleností nám nakonec přineslo 800 m v kuse s obrátkama a rozhodnutí, odstartovat první závod. (No a to je kapitola sama o sobě, o tom snad později).

A když se na to teď zpětně dívám, celý ten plavecký trénink mi zase připomněl dvě věci.

První – pokud se do něčeho chce člověk pustit, tak do toho. Nemá smysl na nic čekat. Stačí se jen rozhodnout a věnovat se tomu v takové míře, za jakou mu to ještě stojí. Potvrdil jsem si to, když jsem několik let zpátky začínal trénovat na ultramaratony a potvrdil jsem si to o teď, když jsem začal trénovat na triatlony. Nikdy v životě jsem totiž neběhal jinak než z donucení a nikdy v životě jsem neplaval jinak, než na někdy ještě na základní škole v bazénu s kámošema (a to bych k plavání, o jakém mluvíme teď, moc nepřirovnával). Přesto teď dokážu pokládat desítky kilometrů v horách po svých a přesto jsem dokončil triatlon (olympijskou vzdálenost) s protrženým ušním bubínkem, kdy se mi uprostřed jezera motala hlava a pomalu jsem ztrácel vědomí.

A ta druhá – ego stranou. Pokud to jen trošku jde, tak jít a říct si o pomoc. Svěřit se jiným, učit se, respektovat je a věřit jim. V mém případě jsem za Klárku vděčný jak jen být můžu. Je totiž super. Z toho, co jsem považoval za nutné zlo, dokázala udělat session, díky které celé to závodění začínám chápat i z jiné perspektivy, než jen pouze jako „naplavat a odstartovat“.

No, nám triatlonová sezóna už dávno skončila, ale připravujeme se na tu příští. To už si ale nevystačíme pouze s účastí v závodech a s jejich dokončením. Celý tenhle podnik se totiž už na začátku rozjížděl s tím, že za pár let jedeme na Havaj. A někde tady vlastně začíná příběh o tom, jak bojujeme o přední příčky.

Ale k tomu jen plavání stačit nebude. Takže uvidíme, co se dalšího se vymyslí.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2018/12/todd-quackenbush-27493-unsplash-e1556554143192-960x484_c.jpg

Neplavec plavcem 1: Bublinky do vody


Nikdy jsem nebyl žádný velký velký plavec, ale přece jen se mi nakonec povedlo proplavat se až ke kilometrové trati na otevřené vodě. A vlastně k tomu bylo potřeba mít „jen“ jeden umíněný cíl, správné lidi a dva roky práce…

S celou myšlenkou toho, naučit se nějak rozumně plavat, jsem si začal pohrávat nějaké tři, čtyři roky zpátky, kdy mě začaly dramaticky přitahovat triatlonové závody. V té době jsem už vcelku intenzivně běhal horské ultramaratony, a protože na kole jsem blbnul víceméně celý život, připadal mi triatlon jako vcelku logické vyústění mého sportovního snažení (vlastně jsem ho obdivoval už v dětství, jen se to cestou přes všechny ty školy někde ztratilo). Jenže… U toho „zkusil bych“ to také na několik dalších let zůstalo. Asi dva roky po sobě jsem si říkal, že přes zimu se naučím plavat a v sezóně pak zkusím odstartovat.  Jenže každá zima dopadla stejně. Dělal jsem prd. Vlastně ano – asi dvakrát jsem zkusil vydechnout do napuštěného umyvadla. To jsem si totiž někde přečetl, že se takhle člověk může naučit vydechovat do vody – což bylo podle mě to, co mě v plavání brzdilo nejvíc. Moc mi to ale nešlo, tak jsem to zase nechal být a celé plavání odložil na později.

Jednou jsme ale seděli se Zolbou v baru a rozebírali sportovní vyžití – běhání, posilovny, tréninky, trochu stravu a tak vůbec věci kolem sportování. No a řeč došla také na moje vysněné triatlony a zoufalé plavání. Zolba prý zná nějakou Klárku, která je prý docela šikovná a kdybych se jí ozval, tak by mě možná mohla plavání trošku přiučit. No proč ne. Kontakt jsem si vzal, ale jako klasicky jsem si ho zařadil do takové té kategorie „až budu mít čas, tak se možná ozvu“.  Trvalo to sice měsíc, ale okolnosti mě tak nějak přivedly k tomu, že jsem se té nějaké Klárce ozval a poprosil ji o pomoc.

Přes Facebook jsme se dohodli, že to se mnou zkusí, ale že trénuje fitness a ne plavání. Že ale docela značnou část života závodně plavala a tak se mi pokusí předat techniky a moudra tak, aby ze mě něco bylo.

Připadalo mi to jako férová dohoda. Neplánoval jsem totiž stát se nějakým fajnovým plavcem. Spíše jsem se potřeboval v nějakém rozumném čase naučit techniku, abych se pak v triatlonu dostal přes plaveckou část, ale samotný závod pro mě začne až na kole – a to už si vyřídím po svém.

Na první trénink jsem dorazil jako klasicky pozdě a snad kromě toho, že jsem v celém areálu bazénu nemohl najít samotný bazén, probíhalo vše docela klidně. Klárka seděla na schodech přímo u bazénu a  schovívavě na mě čekala. Myslím, že když mě viděla poprvé, musela být trochu vyděšená. S mými 190 cm výšky a 75 kg váhy vypadám všelijak, ale rozhodně ne jako atlet.

Po krátkých představovačkách se mě zeptala, co teda vlastně umím. Na odpovědi jsem si dal záležet a snažil jsem se, aby to moje „vlastně nic moc“ vůbec nebrala na lehkou váhu.

„Jasně. No tak skoč do vody a plav na druhou stranu bazénu. Já se na tebe podívám a pak s tím něco provedeme.“

Takže jo, skočit do vody a plavat padesát metrů? Chvíli jsem přemýšlel, jestli tu svoji předešlou odpověď nemám tou plaveckou ukázkou ještě trošku podtrhnout, aby bylo zřejmé, že toho skutečně moc nenaplavu. Nakonec ale nebylo potřeba se nijak zvlášť snažit. Po pár prsových tempech mi beztak došel dech a tak jsem zbylých asi čtyřicet pět metrů z padesáti plaval pěkně s hlavou nad hladinou a vydýchával se z mého dosavadního výkonu.

No a začínali jsme úplně od začátku. Ne jenom se naučit dýchat a nějak jakože plavat kraul… Všechno hezky postupně – vůbec se v té vodě pohybovat a trochu ji začít vnímat. Vnímat vodu, cože? Nedávalo mi to smysl. Jenže ono to bylo asi takhle: balanční cviky, rovnováha, splývání, nebo postupné zapojování všelijakých svalů. Dopracovat se k něčemu, co by mohlo vypadat jako plavání, trvalo bezmála půl roku.

… O tom ale zase příště…

No a prozatím víte co dělat – běhejte, bajkujte, užívejte…

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2018/11/ZdendaMoldava00-e1543265760348-960x747_c.jpg

18. 11. 2018 – Moldavský půlmaraton: Ve dvou se prohrává líp


A tak nějak se to zase sešlo a postavil jsem se na start Moldavského půlmaratonu, ovšem v kategorii MTB 34 km. Vzhledem k tomu, že jsem od června na horském kole vlastně pořádně neseděl a celé to moje horské kolo je pořád 26“ hardtailová Merida Matts osazená systémem 3×9, nedělal jsem si žádné iluze o průběhu. Že to bude ale takový průser, to jsem taky nečekal.

S ostrou závodní sezónou 2018 jsem se rozloučil v Zapomenutých horách v říjnu a nic dalšího jsem už neplánoval. Naše běžecká šampiónka Zuzka ale přišla s nápadem, že bychom mohli se Zdeňkem zkusit ještě zajet Moldavský půlmaraton na kolech. Že je to docela klidný závod, že tam nebude moc jezdců a že je to docela na pohodu jízda. No a vlastně proč ne. Otázka tedy vlastně byla, jestli pojedu na Zdeňkově Rock Machine 27,5+ nebo na mojí Meridě 26. I přes všechny její nedostatky jsem se nakonec rozhodl pro Meridu.

Tu jsem si ale musel nejdřív přivést, což znamenalo sednout do auta a ještě před závodem se projet 150 km k rodičům a pak 150 km zpátky do Prahy. No a pak ještě dalších 100 km na start na Moldavu. Startovalo se naštěstí až v neděli v jedenáct dopoledne, takže celé to cestování před startem nebylo zas tak hrozné. V pátek po práci jsem se sebral a odjel domů za rodiči. V sobotu večer sbalil kolo a odvezl ho zase zpátky do Prahy. No a z Prahy jsem v neděli ráno kolem osmé vyrážel do Krušných hor, abych byl kolem desáté na startu. Celé to stálo sice trošku víc nafty, než kolik by si to možná zasloužilo, ale co už…

Vstávání není nikdy ok

Ráno jsem potřeboval vstát kolem sedmé, abych odjel nějak kolem osmé a s klidem si dojel na Moldavu na desátou. Protože to moje vstávání ale bývá většinou trošku náročnější, z postele jsem vylezl až před osmou. Naštěstí jsem si něco málo ke snídani připravil už v sobotu večer, takže jsem nemusel panikařit, že budu závodit na bagetu z pumpy.  Tak jako tak jsem vyrážel až o půl deváté a s napětím poslouchal předpověď počasí na všech rádiích, které jsem v autě chytal. Zjistil jsem totiž, že mám na autě stále letní obutí a tak jsem doufal, že se nepotkám ani se sněhem, ani s policejní hlídkou. Oboje naštěstí vyšlo.

Dojezd na závod jsem v rámci možností stihl. Okolo čtvrt na jedenáct jsem byl na místě. Zdeněk už kroužil po parkovišti se svým Endurem a klasicky bezchybnou bajkovou výbavou, která sice nikdy nebude úplně cross-country, ale protože to není člověk, který by počítal sekundy na okruhu mezi nataženou páskou, nevypadalo to, že by ho to mělo jakkoliv znervózňovat.

Vybalil jsem s auta svoji Meridu, oblíkl se a šel si odškrtnout registraci. Po chvíli kroužení a čekání na start jsem ale ještě svoje oblečení pomalu přehodnocoval. Připadalo mi, že je nějak moc zima a já toho na sobě jako klasicky moc neměl. Nakonec jsem se rozhodl, že si do závodu vyměním rukavice, protože mi prsty už po deseti minutách promrzaly až až. Zbytek oblečení jsem zatím nechal být a doufal jsem, že se po startu zahřeju.

Ačkoliv svítilo ostré sluníčko, vítr nefoukal a teplotu jsem odhadoval tak okolo pěti stupňů nad nulou, při čekání na start jsem se už nekontrolovaně třásl. Toho si asi všiml i Zdeněk, protože se trošku sarkasticky ptal, jestli  toho na sobě nemám zbytečně moc. Na sluníčku bylo čekání víceméně ok, ale jak se člověk na chvíli uklidil do stínu, sranda přestala.

U startu se postupně začali objevovat i další závodníci a já se snažil čekání na startovní výstřel krátit tak, že jsem hodnotil kola ostatních jezdců a se Zdeňkem plánoval závodní strategii. Byl tu jeden KTM Scarp a jeden jednonohý Cannondale. Tyhle dva jsem odhadoval na vítěze. Dál jsem si všiml jednoho Giant Trance a snad nějakého Specialized Chisel či co.

Start závodu znanemá držet se strategie

Pár sekund do startu, komorní skupinka jezdců čeká na povel. Tedy oni čekají a já dělám vše proto, abych nezmrzl. Tak teď. KTM a Cannondale se rozjíždí jako by opravdu chtěli vyhrát. Pár jezdců za nimi se snaží jejich tempo udržet a ten zbytek, včetně nás, kontroluje závod ze zálohy. Tedy naše strategie byla taková, že se zavěsíme dozadu, uvidíme, co se bude dít, a když to půjde, tak někoho předjedeme – a to jsme plnili na výbornou.

Prvních pár kilometrů jsme se drželi několika jezdců před námi, ale všech asi dvacet dalších jsme měli stále na dohled. Nebylo to tak hrozné a tak jsme pokračovali v tempu, které stačilo tak akorát na to, aby se pole neroztrhalo. Příjemné stoupání po nenáročné polní cestičce dávalo svalům tu správnou provozní teplotu. Se Zdeňkem jsme se drželi prozatím spolu a sem tam někoho předjeli.

Problém ovšem přišel hned vzápětí. A to dost zákeřně při klesání a na asfaltce. Jakmile se úvodní stoupání trošku položilo, jezdci kolem se začali rozjíždět. Vzal jsem za přesmyk a snažil se nahodit velký tác. Jenže páčka přesmyku cvakla a bez jakéhokoliv tahu lanka chodila slepě tam a zase zpátky. Tak znovu. A zase nic. Dobře, tak ještě jednou. Pořád nic? Tak naposledy. A pořád nic. Dobře, kašlu na to, budu to muset motat na prostřední tác, nedá se nic dělat. Nechtěl jsem ztrácet čas laděním páčky přesmyku, tak jsem to zkusil rozjet na stávajícím převodu. Nápad to byl možná dobrý, ale prakticky úplně k ničemu. Nohama jsem motal jak křeček v takovém tom běhátku, ale tah jsem měl úplně minimální. Dost trapnej pokus… Všichni jezdci už mě v tuhle chvíli dávno předjeli, tak jsem za páčku vzal ještě jednou, tentokrát už bez nějakých ambicí na udržení pozice, ale pozor – chytla se a velký tác jsem nakonec nahodil. Ha, tak pozor, jdu na to. Postavil jsem se do pedálu s tím, že trošku té ztráty zkusím stáhnout a za někoho se pověsím.

Jenže jen co jsem trošku zrychlil, začaly mi ze studeného větru slzet oči – nic s čím bych se do teď nepotkal, takže pohodlí stranou. Teď se dohání ztráta, nějak tu trať odhadnu. Jenže ta zákeřná asfaltka k tomu všemu začala křižovat stromy a k mým ubrečeným očím se přidaly ještě ostré přechody mezi světlem a stínem. A to už byla pro moje dioptrické brýle smrtící kombinace. I tak jsem to ale zkusil pěkně naslepo. Však to nebude poprvé, říkal jsem si. Jenže jsem přehlídl zatáčku a v ní jezdce před sebou.  Vzal jsem za brzdy a přední kolo se mi svezlo po štěrku. Tak tak že jsem nešel k zemi hned v prvním sjezdu a ještě na blbý asfaltce. Takže jsem se zase trošku uklidnil a poslušně si sedl zpátky do sedla. Protřel jsem oči a zjistil, že tím klesání končí. Trať se zvedá do dalšího stoupání přímo proti slunci a já můžu zase shazovat z velkého táců na střední.

Tak to vůbec. Ten už tam zůstane až do cíle. Nebudu se s tím za pár metrů zase prát. I kdybych měl strhnout přehazku, na nižší tác nepůjdu… No a přesně tyhle chlapácký kecy mě po dvaceti metrech stoupání přešly a já jsem s klidem velký tác zase odřadil.

Technické pasáže jen pro potvrzení dosavadního průběhu

Ve stoupání se mi dařilo držet tempo a pár jezdců jsem dotáhl. Zdeněk shovívavě zvolnil a nechal si mě dojet na zadní kolo. Chvíli jsme zase jeli spolu a hodnotili dosavadní průběh. „Zdá se, jako by ti ve předu chtěli fakt závodit.“ „Vypadá to tak,“ odpověděl jsem a snažil jsem se nakvedlat na Meridě nějaký převod, se kterým bych byl schopný pokračovat ve stoupání v terénu, do kterého jsme se pomalu dostávali.

Podle všeho se mi to moc nedařilo, protože po pár metrech jsem zase ztrácel všechny kolem. Dvaceti šesti palcům se přes promrzlou polní cestu odvalovat vůbec nechtělo a tak jsem se pral s každým metrem trati. Nedá se nic dělat, musím s převody ještě níž. Shodil jsem až na malý tác, roztočil frekvenci, ale vzhledem poměrům 3×9 ztratil rychlost. Uf, rychleji bych to snad i vyběhl.

Myslím, že v tuhle chvíli jsem byl už suverénně poslední, ale nějak jsem se přes to stoupání přece jen přemotal. Tedy ono to nebylo nějaké tvrdé stoupání, které by mělo být buď strmé, nebo jakkoliv technicky náročné. Ono mi to jen prostě nejelo tak rychle, jak bych si představoval.

Ještě párkrát jsem otočil pedály a přišlo opět klesání. Klesání mezi promrzlými kolejemi od traktoru, přes které jsem hopsal, div mi málem nevypadla láhev z košíku. Ani tohle jsem neuměl projet rychle. Za prvé jsem zase nic neviděl a za druhé jsem měl co dělat, abych Meridu udržel v nějaké stopě, která by šla alespoň trošku jet. „Ani nahoru, ani dolu… Se vším se dneska prostě budu je*at…“ zanadával jsem si. Své technické dovednosti bych v tuto chvíli hodnotil známkou „slez z toho, ukliď to do sklepa a dělej, že jsi tu nikdy nebyl.“

V podobném duchu se klesání táhlo ještě pár dalších kilometrů, až jsem se konečně dostal na nějakou běžnou šotolinovou cestičku, kterou bych v jiných případech asi nejspíš trošku pohrdal s tím, že je tak akorát pro cyklokrosku. Tentokrát jsem za ní byl ale docela vděčný. Cestička se trošku zvedla a já jsem na horizontu uviděl siluetu bikera.

Klasická silueta all-mountain jezdce jako z katalogu. Byl to Zdeněk. Seděl tam na svém Enduru, shozený dropper post, z láhve ucucával svůj Big Shock a čekal, až se uráčím dojet. Jeho optimistický úsměv a klasicky dobrá nálada naprosto fantasticky podtrhávala dnešní závodní situaci.

„Hele, asi jsme poslední.“ Podívá s úsměvem. „Jsem se bál, že ses tam v těch kolejích vyndal. Tam to bylo místama pěkně na hovno.“

„No moc mi k tomu nechybělo, musel jsem jít koloběžku,“ přiznal jsem svoji dosavadní jízdu.

Otočka na občerstvovačce v typicky závodním duchu a zpět do cíle

Společně jsme se vydali dál do závodu. Pár metrů po nějaké lesní cestičce, výjezd na asfalt a mírný sjezd na Fláje, kde se trať točila a zpátky se vracela po té samé trase, jako vedla sem. Ve sjezdu jsme potkávali závodníky, kteří se už docela stihli otočit a šlapali zpátky do cíle.

„Jedno vím vcelku jistě,“ povídá Zdeněk. „Když teď zabereme, tak už je stejně nedojedeme. Takže je potřeba se akorát domluvit, kdo z nás dvou dojede předposlední a kdo poslední. A když se nás budou ptát, tak já řeknu, že jsem na šestém kilometru píchnul a ty řekni, že ses ztratil. A je po problému.“

Takže dohodnuto. Dojeli jsme na obrátku, kde na nás čekala občerstvovačka.

Zdeněk dobržďoval svoje Enduro: „Dobrý den, dal bych si kachnu s knedlíkama, grilovanou zeleninku a k tomu pivo… A vyfotíte nás ještě? To aby mi věřili, že jsem tu byl.“

Fotku nám udělali, ale místo kachny a piva jsme dostali teplý čaj. No proč ne, však taky dobrý.

„Mohl bych si ještě dolít trošku vody tady do lahve? Jsem ráno doma našel jen trochu Big Shocku, tak jsem to tam nalil a už mi dochází. Já to pití moc nevozím, ono to na tom Enduru ani není moc potřeba. Nahoru člověk běžně jede lanovkou a dolů to pak jede zase samo.“

Moje poznámka pod čarou: zajímalo by mě, kde se v něm bere tolik pohody. V životě jsem snad neviděl uvolněnějšího člověka, to je hrozně návykový. Pár minut vedle tohohle chlapa a jednomu se zvedá nálada (na stupnici od jedné do desíti) ze sedmi na dvanáct a půl…

Dotankovali jsme vodu a vydali se na cestu zpět.

„Hele chceš ten banán? Přece to nepovezu zpátky do cíle.“ Ozval se Zdeněk s tím, že našel v kapse banán, který jsem si u něj před závodem schoval. No jasně, proč ne. Vlastně přišel i docela vhod.

Cesta zpět už ničím významně nepřekvapila. Bylo potřeba projet zpátky to, co jsme do teď jeli sem. Cestou jsme potkávali běžce, kteří startovali o pár minut za námi a těch 34 kilometrů běželi po vlastních. Mezi prvními deseti jsme potkali i Petra, dalšího našeho známého, který běžně takové akce buď vyhrává, nebo alespoň útočí na stupně vítězů. A i teď vypadal, že to zvládne.

Pasáže, které jsme projížděli cestou sem, mi přišly v protisměru jednodušší. Tedy alespoň ty koleje od traktoru se jely tak nějak dobře, že jsem si vlastně ani nevšiml, že jsem je projel. Zdeněk se mi ale hned v dalším stoupání ztratil a potkal jsem ho až v cíli.

„Tak jsme to, hele, zvládli.“ Čekal na mě za cílovou bránou.  „Ale povím ti, támhle na tom kopci jsem dostal křeč tady do stehna. Tak jsem musel valit, než to odnese i zbytek těla.“

Jako správní závodníci jsme hodnotili závod nad dalším kelímkem teplého čaje.

„Kolik že to bylo to startovný?“ Zeptal se Zdeněk.

„Něco kolem pětistovky,“ odpověděl jsem.

„Tak to je super, že mě takový prachy vytáhly po dlouhý době na kolo. Já jsem byl jezdit naposledy… No počkej, já byl vlastně akorát minulý týden v posilce na rotopedu. A včera jsem se byl proběhnout kolem baráku. Takže asi dobrý, ne?“ Jeho typický úsměv a nekonečná zásoba dobré nálady byla pořád k mání a zdarma k dispozici.

Pomalu jsme sbalili kola, převlíkli se a náš závod jsme si oficiálně zakončili zjištěním, že poslední nejsme. Za námi dojížděla ještě jedna slečna, která to ale měla na háku možná ještě víc než Zdeněk. To zřejmě jen já jsem pořád to soutěživý hovádko…

„Hele, tak já musím frčet. Dík, žes dorazil a někdy zase vymyslíme nějakou blbost. Třeba až bude mínus deset, tak si půjdem zaplavat.“ Zamával na mě Zdeněk, nasedl do auta a pomalu vyrazil domů…

Moje malé zakončení sezóny

Celý tenhle závod jsem si sám pro sebe zařadil jako takovou malou sranda akci před koncem roku, ale musím se přiznat, že mě ztráta v cíli trošku zamrzela. O to víc to ve mě ale vyprovokovalo otázku, jestli se opravdu chci dál věnovat XC scéně, honit se za sekundama a překonávat nějaké své imaginární hranice.

Sekundy si nechám počítat v triatlonech a v horských ultramaratonech, to klidně. Ale kolo? Nebyla tohle náhodou exkluzivní ukázka toho, že bych si na tom kole mohl prostě jen odpočinout bez ohledu na to, kolik kilometrů stihnu položit? Myslím, že tohle si budu muset probrat nejspíš někde v lesích, ideálně na kole.

Ještě uvidím, co se s tím dá dělat…

Běhějte, bajkujte, užívejte.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2018/02/Jeseniky01-960x640_c.jpg

Vášeň stojí čas


Minulý rok jsem si koncem léta dopřál týdenní dovolenou v Jeseníkách, abych si tam uspořádal takové malé běžecké soustředění před tím, než se postavím na start Jesenického maratonu. Týden jsem tam pobíhal po hřebenech a užíval si všudypřítomný klid a pohodu, které tyhle hory dokáží nabídnout. Pro mě naprosto jedinečné prostředí ke kterému mám velice osobní vztah.

Nebyl jsem tam ale sám. Jel jsem tam spolu s mamkou a taťkou, kteří holdují horským sportům podobně jako já a tak jsme tam, kromě mého pobíhání a najíždění kopců, společně trajdali, fotili a rozebírali nejrůznější teorie o nesmrtelnosti brouka…

Při jedné takové procházce Vysokou holi a Jelení studánku jsme se dostali k tématu, co všechno musí člověk dát své vášni proto, aby se dostal o kousek dál a byl o trochu lepší a stále se zlepšoval. Kde je vlastně hranice mezi tím, kdy se z člověka stává sobec, který se věnuje jen svým zájmům a vše jim podřizuje proto, aby mohl dál růst, a člověkem, který naopak své touhy, a možná i cíle, na úkor ostatních zanedbává? A existuje mezi tím vůbec nějaká rovnováha?

Myslím, že tuhle otázku si musí dříve nebo později zodpovědět každý, kdo se rozhodne, se v nějaké oblasti systematicky zlepšovat. Dříve nebo později se člověk dostane do bodu, kdy si bude muset říct, že okej, ale jestli chci být lepší, budu tomu muset dát víc. Chci vyhrát závod? Chci vyfotit krásný východ slunka? Nakreslit komiks? Ať už je to cokoliv, pro zdolání vyšší laťky potřebujeme delší a rychlejší rozběh.

A to většinou znamená obětovat více svého volného času. Jenže málokdo z nás má to pohodlí, odkrojit si tenhle čas ze zaměstnání či podnikání… Vyhrát závod znamená jinak trénovat a možná jinak jíst nebo jindy spát a jindy vstávat. Fotit brzo ráno vysoko v horách znamená nespat doma s rodinou, ale vyrazit večer před tím ven a čekat. Nakreslit komiks znamená uzavřít se do svého imaginárního světa a chvíli v něm zůstat. Jenže když začneme ukusovat více ze svého volného času, možná pak bude chybět někde jinde a někomu jinému. A nemusíme se tak vždy setkat s jednoznačným pochopením a podporou… Žádná legrace, tyhle koníčky…

Hranici, kdy se člověk musí pomalu rozhodnout, co omezí nebo neomezí, má samozřejmě každý nastavenou někde jinde. Nejsem si ještě úplně jistý, ale myslím si, že rozhodnutí tuhle hranici překročit, je něco jako startovní čára úspěchu. Každý, koho znám, a kdo v něčem opravdu vyniká, si svou pozici vybudoval tak, že do svého rozhodnutí být lepší, zainvestoval čas a energii.

Užijte neděli,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/11/epic0-960x522_c.jpg

Jak jsem se vracel k horské cyklistice a učil se věřit sám sobě


Je to už pěkná řádka let, co jsem si pořizoval nové kolo. Cesta k němu ale nebyla docela jednoduchá, ovšem o to více jsem si z ní odnesl. Konečně jsem totiž zjistil, že se vyplácí spoléhat na vlastní hlavu, než na slepě nastudovanou teorii. A to ve všech ohledech.

Za celou svou cyklistickou kariéru jsem si prošel několika různými modely i zásadně odlišnými typy kol, až jsem se dopracoval k tomu, co mám teď. Jak jinak než Epic FSR. Maratonka, jasně, ale je to pecka. Raketa, se kterou si do sytosti můžu užívat rychlosti po lesích, v kopcích i ve sjezdech.

Než jsme se ale s mým nynějším strojem shledali, vyzkoušel jsem mraky jiných. Treky, silničky, klasické horské hardtaily a sem i dirtjumpy. Ačkoliv jsem někde uvnitř cítil, že ježdění po lesích a kopcích bude asi to ono, celopérům jsem nikdy nefandil a vždy jsem se obracel spíše k hardtailům. Nakonec jsem si jedno přece jen pořídil. Z jedné půlky pod nátlakem blízkého známého a ze druhé proto, že bylo za dobrou cenu. Byl to takový můj entry-level a malý sociální experiment, od kterého jsem si sliboval, že mě dovede zpět k horské cyklistice, nebo mě naopak ujistí v tom, že vážně patřím na silnici. A kdyby se mé obavy z celopéra přece jen naplnily, nijak zvlášť by mě to nemrzelo. Kolo bych prodal a nic extra bych na něm netratil. Jenže ono to bylo celé docela jinak. Hned při první jízdě jsem se zamiloval a vůbec jsem nechápal, jak jsem mohl celou tu dobu celoodpruženou geometrii ignorovat.

O celopérech jsme všichni už nějaký ten pátek věděli, jen s nimi nikdo z okolí nikdy nepřišel do styku blíže, než v na obrázku v katalogu, nebo v nějaké lepší prodejně. A když tyhle radosti přicházely na trh, stále dokola se řešilo, jestli je to správně nebo špatně. Klady a zápory. Přenos síly a pohlcování energie. Kolo odvede práci za jezdce a už to není ono. Atd, atd, atd. Názorů bylo tolik, že by se v tom jeden ztratil. A právě v těchto názorech jsem se já nějak mentálně zasekl. Byl jsem z těch, kteří celopéra akceptovali jako kvalitní kola, která ovšem nejsou pro mě. Protože chci mít plnou kontrolu nad jízdou, protože nechci ztrácet energii nechtěným tlumením a protože spousty dalších teoretických názorů, které byly z jedné půlky pouze vyčtené někdy před deseti lety a z druhé půlky vymyšlené. Chyběla tam osobní zkušenost, která se ve finále ukázala jako ta jediná správná.

V různých debatách o kolech – převážně o těch celoodpružených, jsem se si své, doposud spíše skeptické názory, pochopitelně snažil hájit. A ať jsem se snažil argumentovat, obhajovat či vysvětlovat jakkoliv různě, pevný jsem se ve svém názoru cítil skutečně až ve chvíli, kdy jsem získal právě tu osobní zkušenost. Do té doby to byla prostě a jenom načtená teorie. Názor jiných. Nic víc a nic míň.

Kromě toho, že jsem na těch celopérech konečně našel to, co jsem hledal už pěknou řádku let, tak jsem také zjistil, že není vůbec na škodu, když si člověk malými krůčky prošlapává cestičku a tu svou vášeň postupně hledá tak jak pootevírá všechny dveře, na které na cestě narazí. Myslím, že pomalu začínám chápat podstatu toho, jak se říká, že cesta je cíl.

Jednou někdo řekl: „Nenech, aby se názor ostatních stal tvoji realitou.“ Jo, vlastní názor si člověk asi vážně nemůže nastudovat nebo koupit. Vlastní názor si člověk prostě musí prožít.

Běhejte, bajkujte, užívejte.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/09/piggy-bank-960x637_c.jpg

Můj partyzánský způsob, jak vyjít s penězi


S penězi je to vždycky problém. Člověk by jich potřeboval vždycky tak o trochu více, než jich zrovna teď má. Bylo by potřeba koupit támhleto, zaplatit tohle a pak ještě tamto. No a pak už nic nezbude. Však to znáte. Nějakou chvíli už se s penězi peru a stále na sobě zkouším nové mentální triky a zjišťuji, jak a co funguje.

Nechápejte mě špatně, nejsem žádný úchyl na utrácení. Sem tam je ale potřeba něco málo nakoupit, obnovit výbavu a zaplatit trenéry. Běhání, kolo, plavání, telemark a sem tam nějaké to společnesnké vyžití. Když se to pak sečte, měsíčně to může hodit… No docela dost peněz.

Těch psychologických triků už jsem pár zkusil a zatím mi nejvíce vyhovuje kombinace několika pravidel, které jsem tak různě odkoukal nebo přečetl a dokořenil je nějakým vlastním přísupem. Hned na začátku je ještě potřeba říci, že se to celé ve mně ještě vyvíjí a myslím, že se to bude vyvíjet celý život. Takže pokud Vám něco bude připadat jako úplná kravina, možná máte pravdu a mě bude ještě chvili trvat, než na to přijdu. Zatím mi to ale jakž takž funguje, tak se na to pojďme kouknout…

Pravidlo číslo jedna: zbav se zbytečných dluhů

Pokud žádné nemáte, super. Žádné si nedělejte. Poučky o kteditních kartách, půjčkách a dalších zde nebudu rozvádět. Beztak jste jich slyšeli už hromady. Obecně proti kreditkám a rozumným půjčkám nic nemám, hlavně to ale nepřehnat. Protože na nich pak můžete vykrvácet.

Pokud už ale nějaké máte, zbavte se jich. A zbavte se jich tak, že začnete tou nejmenší. Udělejte si jednoduchý rozpočet a napište si, kolik máte příjem a kolik měsíčně platíte na jednotlivé půjčky. Pak zjistěte, kolik peněz vám mesičně plus mínus zůstává a snažte se maximum ze zůstatku spotřebovat na zaplacení toho nejmenšího dluhu.

Až bude zaplacený, soustřeďte se na zase na ten nejmenší. Ale pozor, protože vám jeden dluh už odpadl, vezměte peníze, které jste dříve používali na splácení předchozího dluhu a využivejte je na splácení aktuálního dluhu.  S penězma na tom budete pořád stejně, jenom těch dluhů se zbavíte daleko dříve.

Postupujte takhle dluh po dluhu. Možná to pár let sebere, ale uvidíte, že to za to stojí. Rozpočet samozřejmě můžete revidovat, klidně i na měsíční bázi. Objemy peněz, které ste používali pro splácení dluhů před půl rokem mohli být jiné, než které můžete použít teď. To je v pořádku, život je přece dynamická věc. Nezapomeťe ale, že se právě teď soustředíte na to, abyste se zbavili nesmyslných dluhů.

Pravidlo číslo dvě: zjednoduš svůj rozpočet

Zjednodušit, to je to klíčové slovo. Vlastně je to to, kolem čeho se celý tento blog motá. Zjednodušovat a nekomplikovat si zbytečně život. Jak zjednodušit rozpočet? Mně zafungovalo toto:

Celý svůj příjem jsem rozdělil na nějaké části a snažím se, aby každá z částí nepřesáhla určitou hranici. První částí je bydlení. Zde se snažím, aby se objem nepřehoupl přes 25% celého mého příjmu. Druhou částí jsou ostatní opakující se výdaje jako například telefon, internet, auto, jídlo a jiné. Zde nechci ztratit více než 35% celého příjmu. Dohromady mi to teď dává maximálně 60%, které z celku v půběhu měsíce ztratím. Zbývá mi 40%, ze kterých můžu dotovat ostatní výdaje – v mém případě to jsou hlavně investice do koníčků a trenérů. Z těchto 40% čerpám také peníze, pokud se potřebuji zbavit dluhů. A pokud to alespoň trošku jde, snažím se, aby mi miniláně 10% z celku zbylo do dalšího měsíce.

Vzorec je to hezký, ale hodně dlouhou dobu mi nefungoval, ať jsem s procentami hýbal tam nebo zpátky. Matematika je sice hezká věc, ale já jsem potřeboval ještě přenasatavit hlavu tak, abych byl schopný svůj závazek plnit.

Pravidlo číslo tři: peníze, které nemáš, nejsou peníze

Mnohokrát se mi stalo, že jsem potřeboval výbavu a věděl jsem, že za x dnů mi mají dorazit peníze a že teď mám možnost, si pořídit to nebo tamto. Tak proč čekat? No protože se může cokoliv stát a peníze se mohou zpozdit. A ono se to stává. Častěji, než bych si přál. Dlouho mi trvalo, než jsem si na tohle pravidlo vůbec přišel a ještě déle, než jsem se jím konečně začal řídit. Často to ale dopadlo tak, že jsem si řekl, že tentokrát se nic nepokazí a všechno bude v pořádku. Ale nikdy snad nebylo. Trvalo to, ale zatím se mi to daří – peníze, které nemám v ruce nebo na účtě, prostě a jednoduše nemám. Tečka.

Pravidlo číslo čtyři: soustřeď se pouze na to, co je důležité.

Tady to začíná být ta správná zábava. Předchozí vzorec s výdaji se mi dloooouho nepodařilo udržet, protože jsem sypal peníze do zbytečných věcí. Hodně, a tím myslím opravdu hodně, mi pomohlo, když jsem identifikoval pár oblastí, které mě tak ěnjak naplňují a ve kterých se chci zlepšovat. Na ty jsem se začal soustředit. Zbytek jsem úplně vyškrtnul.

O co konrétně jde? V mém případě o plavání, běh a kolo. To jsou oblasti, do kterých jsem schopný nasypat nesmysl peněz. Zbytek ale nechci řešit.

Večere v restauracích? Ne-e. Protože nejsem žádný gurmán a znalec jídel, je pro mě stejný požitek, uvařit se něco doma jako sednout si do restarutace. Doma je to ale levnější.

Kino? Ne-e. Dlouhou dobu jsem si kino nevýslovně užíval, když jsem se nad tím ale později zamyslel, za pár hodin po tom, co jsem odešel z kina, jsem se necítil, že by mě film něčím obohatil. Tak jsem do kin prostě přestal chodit.

Auto? Jasně, zrovna to potřebuju, ale nechci auto za sto padesát tisíc. Nejsem automobilový fanoušek a auto je pro mě spíš takové přibliživadlo, do kterého naložím dvě kola a přejedu z místa na místo, tam je vyložím a jezdím. Mít sto padesát tisíc, koupím za ně kolo. Proč? Najezdím na něm víc kilometrů než v autě a jsem na něm daleko častěji než v autě. Až bude rodina, tak dobře, něco s tím provedeme. Ale teď…? Zbytečně utopené peníze.

Jinými slovy jsem se musel jaksi odprostit od myšlenky, být dobrý úplně ve všem. Dělat všechno stejně dobře a intenzivně, jako to dělají jiní a ještě k tomu si střihnout pár svých top aktivit, ve kterých budu nejlepší. To nešlo. Ani z finančních důvodů (ale ok, na tom by šlo zapracovat třeba vyšším příjmem), ale ani z časových důvodů. A s tím už se pak špatně pracuje. Nemůžete chodit večer po kinech a později ještě vysedávat u piva, a pak chtít v šest ráno vyběhnout, abyste do oběda namotali x desítek kilometrů.

Po tom, co jsem začal omezovat věci, které mi nic moc nepřinášely a začal se soustředit na to, co mě vnitřně naplňovalo, začalo se mi i dařit lépe hospodařit s penězi. I přes to, že na svých aktivitách moc šetřit neumím. Pořád je ale co zlepšovat a v tom mi pomáhá poslední pravidlo.

Pravidlo číslo pět: buď vděčný za to, co máš

Všechno to předchozí by nikdy nefungovalo, kdybych se nenaučil být vděčný za to, co mám právě teď a právě tady. Proč? Protože vždycky bude někdo, kdo má něco jiného a vy se vždycky budete ptát, jestli to není lepší než to, co máte vy. Koupíte si parádní auto, ale dřív nebo později narazíte na někoho, kdo má hezčí. Koupíte si loď a zase narazíte na někoho, kdo má… Větší loď. A to proto, protože věci, které si kupujeme a které máme, jsou nástroje pro to, abychom my sami rostli. Aktivně nebo pasivně, to je jedno. A pokud vezmu peníze a nasypu je do auta protože jsem automobilový fanda, dost pravděpodobně mě to někam posune, dostanu se zase o krok dál  a potkám lidi, kteří mají zase lepší auto než já teď. A budu chtít taký. A možná i víc.

Tím nemyslím, abyste stagnovali. Tím myslím, že i kdybyste třeba měli prostředky pro to, dostat se až na úplně tu top-top-top úroveň v tom, co právě děláte, nedělejte to a nesnažte se jít z nuly na sto. Ochudili byste se totiž o vlastní růst a to by byla moc velká škoda. O tom ale příště.

Užijte víkend,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/09/IMGP3199-e1504541353850-960x994_c.jpg

Rychlebské Stezky v rodinném kruhu


Jízdu na horských kolech miluju. Je to jedna z věcí, kterou bych mohl dělat od rána do večera, pořád dokola. Nejsem sice nijak zvlášť silný jezdec, ale něco v těch nohách snad mám. Problémy mívám spíše v technice hlavně při sjezdech, než při stoupání. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem doposud nikdy nezavítal na Rychlebské Stezky. Říkal jsem si, že na ně ještě nemám, že ty sjezdy bych neustál.

Nějak se to ve mě ale rozleželo a výlet na Stezky jsem nakonec naplánoval. Možná trošku překvapivě s rodičema, ovšem on to byl promyšlený krok. Za prvé mi připadalo, že bych s nima měl strávit více času někde venku. A za druhé jsem potřeboval někoho, kdo se mnou nebude chtít závodit. Věděl jsem totiž, že pokud bych se nechal vyprovokovat k závodu, v lepším případě bych tam nechal kolo.

Celý plán zněl na začátku tak, že na Stezky vyrazíme s mamkou a taťkou už v pátek večer. Dorazíme, postavíme stan, přespíme a v sobotu ráno se vydáme jezdit. Já nahoru na Stezky a mamka s taťkou po své ose cyklotoulání, focení a poznávání nových míst.

Příprava především

Celý nápad Rychlebských Stezek se zrodil někdy začátkem týdne, takže bylo dost času se připravit. To, co jsem o Stezkách doposud věděl (a to spíše z doslechu), bylo asi toto: Za prvé jsem tušil, že to bude trošku tvrdší než třeba Singltrek pod Smrkem. Za druhé jsem se doslechl, že s maratonským kolem tam člověk moc parády neudělá. Ať se mi to líbí nebo ne, stovky zdvihy jsou prý prostě málo. No a za třetí že to, co je na Singlu pod Smrkem hodnoceno jako nejtěžší, je na Stezkách zahřívací trasa. A to mě trošku děsilo, protože víkend před odjezdem na Stezky jsem měl Pod Smrkem pár nepříjemných chvilek, které mi na teď na sebevědomí moc nepřidávaly.

Abych si udělal alespoň trošku obrázek o tom, jak to tam vlastně vypadá, prošel jsem si stránky Stezek, pročetl doporučené vybavení a zodpovědně proklikal fotky i videa z tratí. A to také moc nepomohlo, protože se většinou vše krásně potvrzovalo a doplňovalo. Dočetl jsem se, že prý minimálně trailové kolo a 130 zdvihy. Nízká sedlovka a co možná nejkratší představec… No a můj letošní tuning? Kvůli agresivnějšímu posedu jsem nasadil delší sedlovku i představec, ten dokonce se záporným sklonem. Tyto úpravy mi sice dramaticky zrychlily jízdu, ovšem na ovladatelnosti kola v technických a ostrých sjezdech moc nepřidaly. O to hůř, že ve sjezdech zas tak moc silný nejsem. Ale co, ve světovém poháru XC se taky sjíždí masakry a na trailových kolech tam nikdo nejezdí, říkal jsem si… Což byla asi moje jediná mantra, které jsem se celý týden držel.

Odjezd se nakonec konal až v sobotu ráno, protože, jak taťka správně odhadl, v pátek se domů vrátím beztak zase až před půlnocí. V sobotu vstávačka po páté, lehká snídaně, nanosit věci do auta a valíme. Příjezd jsme plánovali nějak mezi osmou a devátou, což se skoro podařilo, takže doposud vše ok.

Na Základně, jak se tam tomu nástupnímu místu říká,  se to jezdcema už jen hemžilo. Trošku mě uklidnilo, že ne všechna kola, které se tu kolem objevují, jsou sjezdové speciály. Vcelku normální sorta, tak nějak od každého něco. Od rodin s dětmi a výletníky, přes hobby jezdce mé kategorie až po namakané borce na endurech a downhillech.

Padl nápad, že bychom měli ochutnat místní kuchyni a tak jsme jako první dali snídani. Polívku, topinku a Kofolu. Co se jídla týká, nejsem žádný znalec ani nijak zvlášť náročný zákazník, ale nabízí zde přesně to, co byste čekali, za ceny jaké byste čekali a v domácí kvalitě, jakou byste čekali. Mohu jen doporučit. Hlady neumřete. Posilněni lokálními recepty jsme stanovili plán dne. Já půjdu otestovat Stezky a mamka s taťkou se půjdou projet po krásách místních vesniček a něco málo pofotit. Sem tam si napíšeme, jak jsme na tom, abychom sladili časy a energii.

Nejprve se zahřát…

Vyrážím. Zelená nástupní značka mě táhne pár metrů po asfaltu a zanedlouho utíká do lesa. Krása, stoupání mi sedí a po několika desítkách metrů začínám dojíždět první skupinku jezdců. Předjíždím je a jdu ze sedla, abych trosku prohřál nohy a roztáhl plíce.

O pár dalších desítek metrů dál se cesta rozdvojuje a chybí mi značka, která by mi ukázala, kudy se mám vydat. Na jednom stromě jsem objevil šipku směřující vlevo s písmeny „RS“, které jako by někdo ve spěchu načmáral na první lepší strom, který se naskytl. Asi Rychlebské Stezky, pomyslím si a vydávám se vlevo. Terén přitvrdil a sklon ve zvedl. Krásné a trošku náročnější stoupání mě dostává do té správné nálady. Nohám by se chtělo točit víc a víc a stoupání si pořádně užít. Mozek ale velel zpomalit a shodil převody, protože byl bych schopný se oddělat už tady. A přece jenom budu potřebovat ještě trošku energie na sjezd. O to víc, když vůbec nevím, co mě tam nahoře čeká.

Stoupání pokračuje lesem, přes skály, řeky, kameny, kořeny a mostky. Tak krásný výjezd jsem snad ještě nejel. Technicky i silově tak akorát na to, aby si to člověk náležitě užil, ale aby to celé nebylo úplně zadarmo. Cestička se kroutí a stoupá a vede jezdce přes různá, více či méně technické pasáže. Úžasný výjezd. Celé by to stálo za to i kdyby nic jiného už nepřišlo. Moc mě to stoupání baví a předjíždím několik dalších skupinek jezdců. Nikdo, koho míjím, na stoupání moc nehraje a tak si připadám trošku jako zatoulaný domácí mazlíček, který se sice hezky předvádí, ale úplně v jiné disciplíně. Pohledy některých, které předjíždím, dávají tušit, že vůbec nechápou, o co se to tady právě teď snažím.

Jsem nahoře. Nechávám odjet skupinku, kterou jsem dojel a rozhoduju se, kterým směrem se vydat. Hodně jsem slyšel o části zvané Superflow, takže se vydávám směrem, kterým ukazuje dřevěný ukazatel.

Setkání se Superflow

Krátký traverz lesní svážnicí mě přivádí až ke naši slavné Superflow. Nutno podotknout, že startovní místo vypadá oproti tomu, co jsem doposud na singlech zažil a viděl, opravdu majestátně. Dřevěná brána pomalu jak do Disney Landu s obrovským nápisem Superflow a skupinky vybavených sjezdařů dávaly tušit, že jsem tu správně.

Alibisticky jsem je nechal všechny odstartovat a doufal jsem, že je někde mezi stromy zahlédnu a alespoň trošku si načtu trasu. To se ovšem nepodařilo a tak jsem, po pár minutách naskočil do pedálů a plný očekávání jsem projel bránou, která otevírá údajně tu nekrásnější trailovou trať u nás.

Superflow mě přivítala krásným čistým sjezdem s několika ostrými skoky. Nic podobného jsem zatím nikdy nejel a tak mi pár hopů trvalo, než jsem zjistil, jak se kolo bude chovat a co si budu moct při své premiéře dovolit. Trať doslova vybízela ke skokům, ale já opratě moc povolovat nechtěl. Potřeboval jsem získat víc jistoty, než… Jsem dojel na štěrkovou cestu, kde Superflow končila…???

To je jako všechno… ? Ano, úsek to byl krásný, ale že by byl tak krátký? Čekal bych možná trošku víc. No tak nic, jedu znova. Šlápl jsem do pedálů a po podle šipek jsem maratonským tempem frčel dál. Ovšem po několika stech metrech jsem dorazil k „Superflow část 2“. Ahaaaaa, už mi to dává smysl. Ono je to takhle rozdělený na více částí. Nóóó, tak možná že to nakonec nebude tak jednoduché.

Opět jsem nechal odjet pár skupinek a s patřičným odstupem jsem se vydal zjistit, co dál si pro mě Superflow připravila. Cítil jsem už docela ve formě a tak jsem uzdu trošku popustil. Trasa už ale nebyla tak učesaná jako před chviličkou a tak jsem sem tam musel vzít trošku ostřeji za brzdy. Ale obecně to jelo krásně, rychle a plynule.

Čas zkusím, co to dá. Popustil jsem brzdu a přišlápl do pedálů. Chtěl jsem zkusit hranu. S rozumem, ale hranu. Kolo se rozjelo, tlumiče pobíraly nerovnosti a trasa mě vedla stále hlouběji do lesa. Minul jsem skupinku bikerů a skočil malinký drop, který se ihned proměnil v sérii ostrých kamenů a kořenů. Na okamžik se mi zdálo, jestli jsem náhodou necvakl duši, protože jsem to tohoto úseku nalítl opravdu rychle a způsob, kterým jsem ho projel, měl, alespoň co se techniky a šetrnosti ke kolu týká, určité rezervy. Trošku jsem zpomalil a zkusil, jestli mi zadní kolo drží. A drželo. Ani podle zvuku se nezdálo, že bych měl vzadu prázdno a tak jsem to toho znovu šlápl.

Na konci této části jsem zastavil, abych nechal poodjet skupinku, kterou jsem před chvíli minul. Při sjezdu jsem se za sebou zaslechl a nechtěl jsem je zbytečně blokovat. Uhnul jsem se mimo trať a… Zjistil, že zadní kolo bylo opravdu prázdné. Super ale bylo, že jsem neměl ani lepení, ani náhradní duši a ani pumpičku. Nepřipravenost, nepřipravenost, nepřipravenost, vynadal jsem si, protože mi bylo jasné, že mě čeká turistika v tretrách a s kolem na rameni.

Nejhezčí traily jedině po vlastních

Vyndal jsem telefon a koukl do map, jestli neobjevím kratší způsob, jak se dostat dolů k Základně. Ale nic rozumnějšího než seběhnout Superflow, jsem nenašel. Vzal jsem kolo na rameno a na třetí úsek Superflow jsem se vydal po svých.

Trošku mě překvapilo, jak málo jezdců potkávám. Moc se mi nechtělo šlapat trail pěšky, protože jsem čekal, že nebudu dělat nic jiného, než utíkat do křoví a uhýbat se jiným jezdcům. Jestli jsem jich ale potkal do dvaceti, bylo to moc. Cesta ubíhala vcelku rychle, trail se totiž motal mezi stromy, ale já ho sbíhal rovně víceméně po přímce. Hádal jsem, že k Základně to odtud bylo do maximálně do deseti kilometrů po trailu. Na přímo tak šest. Takže vcelku v pohodě vzdálenost.

Tak jako tak u mě dva jezdci přibrzdili a nabídli pomoc. První mi nechal duši 27,5, což by bylo docela v pohodě, kdyby neměla auto ventilek. Ten jsem do svého ráfku nedostal, takže jsem duši zase sbalil a cupital dál. Ten druhý zjistil, že si omylem vzal duši na silničku, ale alespoň měla galuskový ventilek. Nasadili jsme silniční duši, dofoukli a já měl alespoň něco na dojetí.

Během výměny duše bylo docela zajímavé sledovat, jaké typy jezdců člověk může potkat. Maratonce na celopéru i s hardtailem, ostřílené sjezdaře i výletníky, kteří se dolů prostě jen potřebují dostat vcelku. Zahlídl jsem i pár lehkých pádů, což není nic zvláštního… Co mě ale překvapilo bylo to, že i tady jsem potkal jednoho borce na hardtailu, který si to dolů šinul pěkně bez helmy. Člověk by řekl, že tahle éra už pominula a lidi dostali rozum, ale budiž…

S přefoukanou silniční duší jsem se rozloučil s jezdcem, který mě doposud asistoval, nasedl na kolo a tak nějak velice opatrně jsem sjížděl dolů. „Dávej, dávej, dávej, neboj se toho,“ snažili se mě podpořit skupinky jezdců, kteří podél trati různě čekali, pokukovali, natáčeli a fotili si své jezdecké umění. Zřejmě jsem při svém nouzovém sjezdu vypadal jako opravdový neuměl, ale nakonec jsem se beztak dokodrcal až na konec celé Superflow a přistál na asfaltové cestě, kde se silniční duše odporoučela a praskla. No aspoň že tak, pomyslel jsem si, protože mi stačilo dotlačit kolo na Základnu už jen po asfaltu z vedlejší vesnice. Žádný terén mě tu už nečekal. Nakonec mi to ale hodilo ještě asi 5 km protože jsem zjistil, že jsem někde při svém přeopatrném sjezdu minul odbočku a tak mě trasa vyplivla kousek jinde, než jsem potřeboval. Ale co už…

Asi po hodince cesty, když jsem dorazil k autu, jsem zkusil svou původní cvaklou duši lepit. Někde jsem totiž sehnal nějaké stoleté lepení, které ale nikdy nevydrželo déle než deset minut. Poté spolehlivě praskalo. Že já blbec jsem nechal u našich peněženku. Servisní centrum jako kráva a já si nemám za co koupit jednu blbou duši. Inu což. Lehl jsem si do trávy před auto, otevřel láhev s pitím a pozoroval jezdce kolem.

Finální sprint na vyjetí

Za nějakou chvíli se rodičovstvo vrátilo ze svých toulek. Pomalu to už vypadalo to, že sedneme do auta a pojedeme dom. Bylo ale něco málo před šestou večer a já dostal nápad, že když už teda mám k dispozici peníze, tak bych mohl koupit duši a zkusit ještě něco vymyslet. Nikdo nikam moc nespěchal, já byl nedojetý a tak by byla škoda, nechat to jen tak. Celou Superflow znovu v nějakém rozumném čase zajet asi nestihnu a tak jsem se rozhodl, že si prostě zajedu tu nejlehčí trať. A protože už byl podvečer, ani výletníky ani děti už jsem v nějakém hojném počtu na trati neočekával, chtěl jsem ji zajet co nejrychleji. Kouklo se do mapy a rozhodlo se, že pod hodinu. Jestli to bylo reálné nebo ne, jsem vůbec nevěděl. Prostě hodina, ať je to jak chce dlouhé.

Zatímco naši čekali na Základně u Kofoly a piva, já jel proti času. Na sraba tu nejlehčí trať, ale o to víc jsem dupal. Nakonec to vzalo 20 km a hodinku a sedm minut. Něco bych tam ještě stáhl, kdybych se v jednom úseku nepověsil za rodinku, kterou ne a ne předjet. Asi to nebyl žádný můj osobní rekord, ale ve finále nad míru spokojenost. Ačkoliv jsem se na stezky vydal s tím, že hlavně nezávodit, nakonec tam ty hodinky přece jen tikaly. A byla to moc velká zábava. Dovedl bych si představit, že bych tu modrou jezdil ráno jako rozcvičku před tím, že se něco začne dít. A dál, celý výlet na Stezky měl ještě jeden efekt. Kromě toho, že mamka s taťkou jeli na svých crossech právě tu modrou, kterou jsem si před chvíli odsoutěžil, tak se jim traily móóóc zalíbily a pohrávají si s myšlenkou, že by přesedlali z crossu na trailová kola. No a mě nezbývá, než je v tom maximálně podporovat. Uvidíme, kam se to vyvine. Za mě pecka.

Víc takových akcí, užívejte.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/08/Earth-forest-960x600_c.jpg

Není to jen o rychlosti


Posledních pár víkendových výběhů jsem podnikl v Broumovských stěnách. Hluboké lesy, skalní městečka, zeleň a chladný vzduch čerstvě po dešti dodávali běhu příjemné tempo. Trasy nebyly nikterak dlouhé, ovšem zato techničtější. Obzvlášť tam mám rád tu červenou turistickou hřebenovku (jestli ji tak lze říkat), která vždy spadne pár metrů prudce dolů a hned zase prudce stoupne nahoru. Člověk pár vteřin seskakuje půlmetrové kameny a hned na to je zase šplhá zpět. Super-technické pasáže pak střídají lesní cestičky, kde si zase odpočine, než se objeví další seskoky a šplhání.

Běhání v takovém terénu dokáže být natolik intenzivní, že kolikrát ani příliš nevnímám prostředí, ve kterém se pohybuji. Člověk sleduje značení, aby neseběhl z trasy a kontroluje terén, aby se někde nerozbil. Okamžik prožitku z pohybu je maximální, ale stačí se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. Člověk vidí trasu z trošku jiné perspektivy a všimne si detailů, které by jinak bez mrknutí oka minul.

Čím techničtější terén běžím, tím rychlejší se snažím být. Líbí se mi souhra těla a trasy, kdy držím tempo až na hraně toho, co jsem schopný ustát. Záměrně pak tlačím hrudník vice a více dopředu, aby nohy musely kmitat rychleji a dobíhat to, co by jinak znamenalo pád. Celé je to jakýsi dialog mezi mnou a trasou, kterou běžím. Trasa se ptá a já odpovídám. A čím lepší jsem řečník, tím intenzivnější prožitek z okamžiku pociťuji.

Být lepší řečník pro mě znamená pohybovat se rychleji – tedy alespoň v technicky náročném terénu. Co mi pak ale někdy uniká, je celé to prostředí, ve kterém se pohybuji. Vnímám jakési duchovno pohybu, nějakou dynamiku okamžiku i pocitu, to je ale pouze ta první část běhu. Ta druhá, to je právě to neměnné prostředí, které zde jednoduše je a všechny ty pocity a prožitky nám nabízí. Je to ta statická a neměnná část, nádherná stejně jako pohyb, pro který si k ní chodím.

Užijte víkend,

McNeil

Menu