Sort by:
View:
  • Domů
  • Articles Posted by McNeil

Written by McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/11/km-960x771_c.jpg

Nové kolo mi přineslo víc než jen parádní jízdu po lesích a kopcích


V minulém článku jsem nakousl takovou možná trošku nebezpečnou věc, když jsem řekl, že bych úplně nešel z nuly na sto i přes to, že bych na to měl prostředky. Co jsem tím myslel a proč? Dlouho jsem přemýšlel, jak to celé sepsat, aby to k něčemu bylo a neznělo to nijak povýšeně, arogantně nebo direktivně.

Nejprve jak jsem to vlastně myslel. Představte si, že se něčemu věnujete – nějaké aktivitě, nějakému koníčku, a chcete se v tom zlepšovat.  Ovšem abyste se mohli posouvat dále, potřebujete ty správné nástroje. Ať se už věnujete čemukoliv, vždy jsou kolem věci (nebo lidé), které Vám pomohou růst. A ty mohou být lepší nebo horší. Top-level nebo entry-level. Jenže to se také projeví v jejich ceně. Může to být opravdu cokoliv – boty, batohy, monitory, notebooky, telefony, auta, pneumatiky, tlumiče, míče, dresy, brýle, nebo třeba i trenér či mentor… Opravdu cokoliv. No a tím „nechoďte z nuly na sto“ jsem mylsel vlastně to, abyste hned neinvestovali peníze (nebo i jiné prostředky) do toho top-level. Proč? Ochudili byste se o proces učení se. O poznávání, o zkušenosti. O postupné zlepošování, o růst samotný. Neprošli byste si tou nejdůležitější částí, totiž cestou, která z Vás bude každou vteřinou, formovat přesně to, čím se chcete stát. Nedali byste si ani prostor pro to zjistit, jestli se tím vlastně chcete stát.

Celé by se to dalo přirovnat například ke studiu kvantové fyziky. Nemůžete na to jít hned tak, že si pořídíte hromadu odborných a úzce zaměřeným publikací a začnete studovat. Musíte na to postupně. Nejprve se naučit čísla, pak s nimi pracovat. Pak zjistit, že existují různé fyzikální veličiny a zákony a zase se s nimi naučit nějak pracovat. A postupně, až budete schopni na základě dosavadních znalostí uvažovat a různě abstrahovat, určitě se dopracujete až do hlubin kvantové fyziky. Ovšem už někde na začátku cesty můžete pocítit, že práce s čísly Vás zas tak moc nebaví a že z kvantový fyzik z Vás nakonec vlastně ani možná nebude. Nebo někde v půlce zjistíte, že sice dobrý, ale nebude to kvantová fyzika, ale teoretická astrofyzika. Protože Vám prostě sedí více. Jen jste o ní doposud nevěděli. Ostatně takhle nějak je postaven vzdělávací systém.

S kvantovou fyzikou jsem to možná trošku přehnal, ale ono je to všude stejné. Vlastně i v manželství. Určitě byste hned nezakládali rodinu s někým, koho jste právě potkali. Potřebujete spolu nejprve nějakou cestu ujít, vzájemně se poznat a začít si důvěřovat. A pokud to nepůjde, pokud bylo očekávání z jedné nebo druhé strany jiné, cesty se rozdělí.  Lépe tak, než se hádat, dohadovat a vzájemně se trápit, ne?

Podle mně je zde důležitá právě ta osobní zkušenost. Ta totiž není vlastně ničím jiným, než takovým barometrem, který nám ukazuje, jestli jsme na správné cestě a jeslti jdeme správným směrem. A tato zkušenost nás pak učí, abychom věřili sami sobě. Abychom odpovědi získávali sami v sobě, ne pouze od druhých. Ta moje zkušenost není nijak zvláště poetická, ovšem přinesla přesně to, co měla…

Je tomu asi tři roky, co jsem si pořizoval nové kolo (překvapivě). Cesta k němu ale nebyla docela jednoduchá, ovšem o to více jsem si z ní odnesl. Zjistil jsem, že se vyplácí spoléhat na vlastní hlavu, než na slepě nastudovanou teorii. A to ve všech ohledech.

Za celou svou cyklistickou kariéru jsem si prošel několika různými modely i zásadně odlišnými typy kol, až jsem se dopracoval k tomu, co mám teď. Specialized Epic FSR. Maratonka, jasně, ale je to pecka. Raketa, se kterou si do sytosti můžu užívat rychlosti po lesích, v kopcích i ve sjezdech.

Než jsme se ale s mým nynějším strojem shledali, vyzkoušel jsem jich mraky. Treky, silničky, dirtjumpy i klasické horské hardtaily. Celopérům jsem nikdy nefandil, ale nakonec jsem si jednoho přece jen pořídil. Z jedné půlky pod nátlakem blízkého známého a ze druhé proto, že bylo za dobrou cenu. Byl to takový můj entry-level, od kterého jsem si sliboval, že mě dovede zpět k horské cyklistice, nebo mě naopak ujistí v tom, že vážně patřím na silnici. A kdyby se mé obavy z celopéra přece jen naplnily, nijak zvlášť by mě to nemrzelo. Kolo bych prodal a nic extra bych na něm netratil. Jenže ono to bylo celé docela jinak. Hned při první jízdě jsem se kola zamiloval a vůbec jsem nechápal, jak jsem mohl celou tu dobu celoodpruženou geometrii ignorovat.

O celopérech jsme všichni už nějaký ten pátek věděli, jen s nimi nikdo z okolí nikdy nepřišel do styku blíže, než v na obrázku v katalogu, nebo v nějaké lepší prodejně. A když tyhle radosti přicházely na trh, stále dokola se řešilo, jestli je to správně nebo špatně. Klady a zápory. Přenos síly a pohlcování energie. Kolo odvede práci za jezdce a už to není ono. Atd, atd, atd. Názorů bylo tolik, že by se v tom jeden ztratil. A právě v těchto názorech jsem se já zasekl. Byl jsem z těch, kteří celopéra sice akceptovali jako kvalitní kola, která ovšem nejsou pro mě. Protože chci mít plnou kontrolu nad jízdou, protože nechci ztrácet energii a protože spousty dalších teoretických názorů, které byly z jedné půlky pouze vyčtené a z druhé vymyšlené. Chyběla tam osobní zkušenost, která se ve finále ukázala jako ta jediná správná.

V různých debatách o kolech – převážně o těch celoodpružených, jsem se si své, doposud spíše skeptické názory, pochopitelně snažil hájit. A, ať jsem se snažil argumentovat, obhajovat či vysvětlovat jakkoliv různě, pevný jsem se ve svém názoru cítil až ve chvíli, kdy jsem získal právě tu osobní zkušenost. Do té doby to byla prostě a jenom načtená teorie. Názor jiných. Nic víc a nic míň.

Kromě toho, že jsem na těch celopérech konečně našel to, co jsem hledal už pěknou řádku let, tak jsem také zjistil, že není vůbec na škodu, když si člověk malými krůčky prošlapává cestičku a postupně pootevírá všechny dveře, ve kterých nalezne věci, se kterými se buď ztotožní a přijme se za své, nebo si je pouze prohlédne a přenechá je jiným. Jednou někdo řekl: „Nenech, aby se názor ostatních stal tvoji realitou.“ Myslím, že pomalu začínám chápat podstatu toho, jak se říká, že cesta je cíl. Vlastní názor si člověk asi vážně nemůže nastudovat nebo koupit. Vlastní názor si člověk prostě musí prožít.

Užijte víkend,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/09/piggy-bank-960x637_c.jpg

Můj partyzánský způsob, jak vyjít s penězi


S penězi je to vždycky problém. Člověk by jich potřeboval vždycky tak o trochu více, než jich zrovna teď má. Bylo by potřeba koupit támhleto, zaplatit tohle a pak ještě tamto. No a pak už nic nezbude. Však to znáte. Nějakou chvíli už se s penězi peru a stále na sobě zkouším nové mentální triky a zjišťuji, jak a co funguje.

Nechápejte mě špatně, nejsem žádný úchyl na utrácení. Sem tam je ale potřeba něco málo nakoupit, obnovit výbavu a zaplatit trenéry. Běhání, kolo, plavání, telemark a sem tam nějaké to společnesnké vyžití. Když se to pak sečte, měsíčně to může hodit… No docela dost peněz.

Těch psychologických triků už jsem pár zkusil a zatím mi nejvíce vyhovuje kombinace několika pravidel, které jsem tak různě odkoukal nebo přečetl a dokořenil je nějakým vlastním přísupem. Hned na začátku je ještě potřeba říci, že se to celé ve mně ještě vyvíjí a myslím, že se to bude vyvíjet celý život. Takže pokud Vám něco bude připadat jako úplná kravina, možná máte pravdu a mě bude ještě chvili trvat, než na to přijdu. Zatím mi to ale jakž takž funguje, tak se na to pojďme kouknout…

Pravidlo číslo jedna: zbav se zbytečných dluhů

Pokud žádné nemáte, super. Žádné si nedělejte. Poučky o kteditních kartách, půjčkách a dalších zde nebudu rozvádět. Beztak jste jich slyšeli už hromady. Obecně proti kreditkám a rozumným půjčkám nic nemám, hlavně to ale nepřehnat. Protože na nich pak můžete vykrvácet.

Pokud už ale nějaké máte, zbavte se jich. A zbavte se jich tak, že začnete tou nejmenší. Udělejte si jednoduchý rozpočet a napište si, kolik máte příjem a kolik měsíčně platíte na jednotlivé půjčky. Pak zjistěte, kolik peněz vám mesičně plus mínus zůstává a snažte se maximum ze zůstatku spotřebovat na zaplacení toho nejmenšího dluhu.

Až bude zaplacený, soustřeďte se na zase na ten nejmenší. Ale pozor, protože vám jeden dluh už odpadl, vezměte peníze, které jste dříve používali na splácení předchozího dluhu a využivejte je na splácení aktuálního dluhu.  S penězma na tom budete pořád stejně, jenom těch dluhů se zbavíte daleko dříve.

Postupujte takhle dluh po dluhu. Možná to pár let sebere, ale uvidíte, že to za to stojí. Rozpočet samozřejmě můžete revidovat, klidně i na měsíční bázi. Objemy peněz, které ste používali pro splácení dluhů před půl rokem mohli být jiné, než které můžete použít teď. To je v pořádku, život je přece dynamická věc. Nezapomeťe ale, že se právě teď soustředíte na to, abyste se zbavili nesmyslných dluhů.

Pravidlo číslo dvě: zjednoduš svůj rozpočet

Zjednodušit, to je to klíčové slovo. Vlastně je to to, kolem čeho se celý tento blog motá. Zjednodušovat a nekomplikovat si zbytečně život. Jak zjednodušit rozpočet? Mně zafungovalo toto:

Celý svůj příjem jsem rozdělil na nějaké části a snažím se, aby každá z částí nepřesáhla určitou hranici. První částí je bydlení. Zde se snažím, aby se objem nepřehoupl přes 25% celého mého příjmu. Druhou částí jsou ostatní opakující se výdaje jako například telefon, internet, auto, jídlo a jiné. Zde nechci ztratit více než 35% celého příjmu. Dohromady mi to teď dává maximálně 60%, které z celku v půběhu měsíce ztratím. Zbývá mi 40%, ze kterých můžu dotovat ostatní výdaje – v mém případě to jsou hlavně investice do koníčků a trenérů. Z těchto 40% čerpám také peníze, pokud se potřebuji zbavit dluhů. A pokud to alespoň trošku jde, snažím se, aby mi miniláně 10% z celku zbylo do dalšího měsíce.

Vzorec je to hezký, ale hodně dlouhou dobu mi nefungoval, ať jsem s procentami hýbal tam nebo zpátky. Matematika je sice hezká věc, ale já jsem potřeboval ještě přenasatavit hlavu tak, abych byl schopný svůj závazek plnit.

Pravidlo číslo tři: peníze, které nemáš, nejsou peníze

Mnohokrát se mi stalo, že jsem potřeboval výbavu a věděl jsem, že za x dnů mi mají dorazit peníze a že teď mám možnost, si pořídit to nebo tamto. Tak proč čekat? No protože se může cokoliv stát a peníze se mohou zpozdit. A ono se to stává. Častěji, než bych si přál. Dlouho mi trvalo, než jsem si na tohle pravidlo vůbec přišel a ještě déle, než jsem se jím konečně začal řídit. Často to ale dopadlo tak, že jsem si řekl, že tentokrát se nic nepokazí a všechno bude v pořádku. Ale nikdy snad nebylo. Trvalo to, ale zatím se mi to daří – peníze, které nemám v ruce nebo na účtě, prostě a jednoduše nemám. Tečka.

Pravidlo číslo čtyři: soustřeď se pouze na to, co je důležité.

Tady to začíná být ta správná zábava. Předchozí vzorec s výdaji se mi dloooouho nepodařilo udržet, protože jsem sypal peníze do zbytečných věcí. Hodně, a tím myslím opravdu hodně, mi pomohlo, když jsem identifikoval pár oblastí, které mě tak ěnjak naplňují a ve kterých se chci zlepšovat. Na ty jsem se začal soustředit. Zbytek jsem úplně vyškrtnul.

O co konrétně jde? V mém případě o plavání, běh a kolo. To jsou oblasti, do kterých jsem schopný nasypat nesmysl peněz. Zbytek ale nechci řešit.

Večere v restauracích? Ne-e. Protože nejsem žádný gurmán a znalec jídel, je pro mě stejný požitek, uvařit se něco doma jako sednout si do restarutace. Doma je to ale levnější.

Kino? Ne-e. Dlouhou dobu jsem si kino nevýslovně užíval, když jsem se nad tím ale později zamyslel, za pár hodin po tom, co jsem odešel z kina, jsem se necítil, že by mě film něčím obohatil. Tak jsem do kin prostě přestal chodit.

Auto? Jasně, zrovna to potřebuju, ale nechci auto za sto padesát tisíc. Nejsem automobilový fanoušek a auto je pro mě spíš takové přibliživadlo, do kterého naložím dvě kola a přejedu z místa na místo, tam je vyložím a jezdím. Mít sto padesát tisíc, koupím za ně kolo. Proč? Najezdím na něm víc kilometrů než v autě a jsem na něm daleko častěji než v autě. Až bude rodina, tak dobře, něco s tím provedeme. Ale teď…? Zbytečně utopené peníze.

Jinými slovy jsem se musel jaksi odprostit od myšlenky, být dobrý úplně ve všem. Dělat všechno stejně dobře a intenzivně, jako to dělají jiní a ještě k tomu si střihnout pár svých top aktivit, ve kterých budu nejlepší. To nešlo. Ani z finančních důvodů (ale ok, na tom by šlo zapracovat třeba vyšším příjmem), ale ani z časových důvodů. A s tím už se pak špatně pracuje. Nemůžete chodit večer po kinech a později ještě vysedávat u piva, a pak chtít v šest ráno vyběhnout, abyste do oběda namotali x desítek kilometrů.

Po tom, co jsem začal omezovat věci, které mi nic moc nepřinášely a začal se soustředit na to, co mě vnitřně naplňovalo, začalo se mi i dařit lépe hospodařit s penězi. I přes to, že na svých aktivitách moc šetřit neumím. Pořád je ale co zlepšovat a v tom mi pomáhá poslední pravidlo.

Pravidlo číslo pět: buď vděčný za to, co máš

Všechno to předchozí by nikdy nefungovalo, kdybych se nenaučil být vděčný za to, co mám právě teď a právě tady. Proč? Protože vždycky bude někdo, kdo má něco jiného a vy se vždycky budete ptát, jestli to není lepší než to, co máte vy. Koupíte si parádní auto, ale dřív nebo později narazíte na někoho, kdo má hezčí. Koupíte si loď a zase narazíte na někoho, kdo má… Větší loď. A to proto, protože věci, které si kupujeme a které máme, jsou nástroje pro to, abychom my sami rostli. Aktivně nebo pasivně, to je jedno. A pokud vezmu peníze a nasypu je do auta protože jsem automobilový fanda, dost pravděpodobně mě to někam posune, dostanu se zase o krok dál  a potkám lidi, kteří mají zase lepší auto než já teď. A budu chtít taký. A možná i víc.

Tím nemyslím, abyste stagnovali. Tím myslím, že i kdybyste třeba měli prostředky pro to, dostat se až na úplně tu top-top-top úroveň v tom, co právě děláte, nedělejte to a nesnažte se jít z nuly na sto. Ochudili byste se totiž o vlastní růst a to by byla moc velká škoda. O tom ale příště.

Užijte víkend,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/09/IMGP3199-e1504541353850-960x994_c.jpg

Rychlebské Stezky v rodinném kruhu


Jízdu na horských kolech miluju. Je to jedna z věcí, kterou bych mohl dělat od rána do večera, pořád dokola. Nejsem sice nijak zvlášť silný jezdec, ale něco v těch nohách snad mám. Problémy mívám spíše v technice hlavně při sjezdech, než při stoupání. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem doposud nikdy nezavítal na Rychlebské Stezky. Říkal jsem si, že na ně ještě nemám, že ty sjezdy bych neustál.

Nějak se to ve mě ale rozleželo a výlet na Stezky jsem nakonec naplánoval. Možná trošku překvapivě s rodičema, ovšem on to byl promyšlený krok. Za prvé mi připadalo, že bych s nima měl strávit více času někde venku. A za druhé jsem potřeboval někoho, kdo se mnou nebude chtít závodit. Věděl jsem totiž, že pokud bych se nechal vyprovokovat k závodu, v lepším případě bych tam nechal kolo.

Celý plán zněl na začátku tak, že na Stezky vyrazíme s mamkou a taťkou už v pátek večer. Dorazíme, postavíme stan, přespíme a v sobotu ráno se vydáme jezdit. Já nahoru na Stezky a mamka s taťkou po své ose cyklotoulání, focení a poznávání nových míst.

Příprava především

Celý nápad Rychlebských Stezek se zrodil někdy začátkem týdne, takže bylo dost času se připravit. To, co jsem o Stezkách doposud věděl (a to spíše z doslechu), bylo asi toto: Za prvé jsem tušil, že to bude trošku tvrdší než třeba Singletrek pod Smrkem. Za druhé jsem se doslechl, že s maratonským kolem tam člověk moc parády neudělá. Ať se mi to líbí nebo ne, stovky zdvihy jsou prý prostě málo. No a za třetí že to, co je na Singlu pod Smrkem hodnoceno jako nejtěžší, je na Stezkách zahřívací trasa. A to mě trošku děsilo, protože víkend před odjezdem na Stezky jsem měl Pod Smrkem pár nepříjemných chvilek, které mi na teď na seběvědomí moc nepřídávaly.

Abych si udělal alespoň trošku obrázek o tom, jak to tam vlastně vypadá, prošel jsem si stránky Stezek, pročetl doporučené vybavení a zodpovedně proklikal fotky i videa z tratí. A to také moc nepomohlo, protože se většinou vše krásně potvrzovalo a doplňovalo. Dočetl jsem se, že prý minimálně trailové kolo a 130 zdvihy. Nízká sedlovka a co možná nejkratší představec… No a můj letošní tuning? Kvůli agresivnějšímu posedu jsem nasadil delší sedlovku i představec, ten dokonce se záporným sklonem. Tyto úpravy mi sice dramaticky zrychlily jízdu, ovšem na ovladatelnosti kola v technických a ostrých sjezdech moc nepřidaly. O to hůř, že ve sjezdech zas tak moc silný nejsem. Ale co, ve světovém poháru XC se taky sjíždí masakry a na trailových kolech tam nikdo nejezdí, říkal jsem si… Což byla asi moje jediná mantra, které jsem se celý týden držel.

Odjezd se nakonec konal až v soboru ráno, protože, jak taťka správně odhadl, v pátek se domů vrátím beztak zase až před půlnocí. V sobotu vstávačka po páté, lehká snídaně, nanosit věci do auta a valíme. Příjezd jsme plánovali nějak mezi osmou a devátou, což se skoro podařilo, takže doposud vše ok.

Na Základně, jak se tam tomu nástupnímu místu říká,  se to jezdcema už jen hemžilo. Trošku mě uklidnilo, že ne všechna kola, které se tu kolem objevují, jsou sjezdové speciály. Vcelku normální sorta, tak nějak od každého něco. Od rodin s dětmi a výletníky, přes hobby jezdce mé kategorie až po namakané borce na endurech a downhillech.

Padl nápad, že bychom měli ochutnat místní kuchyni a tak jsme jako první dali snídani. Polívku, topinku a kofolu. Co se jídla týká, nejsem žádný znalec ani nijak zvlášť náročný zákazník, ale nabízí zde přesně to, co byste čekali, za ceny jaké byste čekali a v domácí kvalitě, jakou byste čekali. Mohu jen doporučit. Hlady neumřete. Posileněni lokálními recepty jsme stanovili plán dne. Já půjdu otestovat Stezky a mamka s taťkou se půjdou projet po krásách místních vesniček a něco málo pofotit. Sem tam si napíšeme, jak jsme na tom, abychom sladili časy a energii.

Nejprve se zahřát…

Vyrážím. Zelená nástupní značka mě táhne pár metrů po asfaltu a zanedlouho utíká do lesa. Krása, stoupání mi sedí a po několika desítkách metrů začínám dojíždět první skupinku jezdců. Předjíždím je a jdu ze sedla, abych trosku prohřál nohy a roztáhl plíce.

O pár dalších desítek metrů dál se cesta rozdvojuje a chybí mi značka, která by mi ukázala, kudy se mám vydat. Na jednom stromě jsem objevil šipku směřující vlevo s písmeny „RS“, které jako by někdo ve spěchu načmáral na první lepší strom, který se naskytl. Asi Rychlebské Stezky, pomyslím si a vydávám se vlevo. Terén přitvrdil a sklon ve zvedl. Krásné a trošku náročnější stoupání mě dostává do té správné nálady. Nohám by se chtělo točit víc a víc a stoupání si pořádně užít. Mozek ale velel zpomalit a shodil převody, protože byl bych schopný se oddělat už tady. A přece jenom budu potřebovat ještě trošku energie na sjezd. O to víc, když vůbec nevím, co mě tam nahoře čeká.

Stoupání pokračuje lesem, přes skály, řeky, kameny, kořeny a mostky. Tak krásný výjezd jsem snad ještě nejel. Technicky i silově tak akorát na to, aby si to člověk náležitě užil, ale aby to celé nebylo úplně zadarmo. Cestička se kroutí a stoupá a vede jezdce přes různá, více či méně technické pasáže. Úžasný výjezd. Celé by to stálo za to i kdyby nic jiného už nepřišlo. Moc mě to stoupání baví a předjíždím několik dalších skupinek jezdců. Nikdo, koho míjím, na stoupání moc nehraje a tak si připadám trošku jako zatoulaný domácí mazlíček, který se sice hezky předvádí, ale úplně v jiné disciplíně. Pohledy některých, které předjíždím, dávají tušit, že vůbec nechápou, o co se to tady právě teď snažím.

Jsem nahoře. Nechávám odjet skupinku, kterou jsem dojel a rozhoduju se, kterým směrem se vydat. Hodně jsem slyšel o části zvané Superflow, takže se vydávám směrem, kterým ukazuje dřevěný ukazatel.

Setkání se Superflow

Krátký traverz lesní svážnicí mě přivádí až ke naši slavné Superflow. Nutno podotknout, že startovní místo vypadá oproti tomu, co jsem doposud na singlech zažil a viděl, opravdu majestátně. Dřevěná brána pomalu jak do Disney Landu s obrovským nápisem Superflow a skupinky vybavených sjezdařů dávaly tušit, že jsem tu správně.

Alibisticky jsem je nechal všechny odstartovat a doufal jsem, že je někde mezi stromy zahlédnu a alespoň trošku si načtu trasu. To se ovšem nepodařilo a tak jsem, po pár minutách naskočil do pedálů a plný očekávání jsem projel bránou, která otevírá údajně tu nekrásnější trailovou trať u nás.

Superflow mě přivítala krásným čistým sjezdem s několika ostrými skoky. Nic podobného jsem zatím nikdy nejel a tak mi pár hopů trvalo, než jsem zjistil, jak se kolo bude chovat a co si budu moct při své premiéře dovolit. Trať doslova vybízela ke skokům, ale já opratě moc povolovat nechtěl. Potřeboval jsem získat víc jistoty, než… Jsem dojel na štěrkovou cestu, kde Superflow končila…???

To je jako všechno… ? Ano, úsek to byl krásný, ale že by byl tak krátký? Čekal bych možná trošku víc. No tak nic, jedu znova. Šlápl jsem do pedálů a po podle šipek jsem maratonským tempem frčel dál. Ovšem po několika stech metrech jsem dorazil k „Superflow část 2“. Ahaaaaa, už mi to dává smysl. Ono je to takhle roděleno na více částí. Nóóó, tak možná že to nakonec nebude tak jednoduché.

Opět jsem nechal odjet pár skupinek a s patřčným odstupem jsem se vydal zjistit, co dál si pro mě Superflow připravila. Cítil jsem už docela ve formě a tak jsem uzdu trošku popustil. Trasa už ale nebyla tak učesaná jako před chvilličkou a tak jsem sem tam musel vzít trošku ostřeji za brzdy. Ale obecně to jelo krásně, rychle a plynule.

Čas zkusím, co to dá. Popustil jsem brzdu a přišlápl do pedálů. Chtěl jsem zkusit hranu. S rozumem, ale hranu. Kolo se rozjelo, tlumiče pobíraly nerovnosti a trasa mě vedla stále hlouběji do lesa. Minul jsem skupinku bikerů a skočil malinký drop, který se ihned proměnil v sérii ostrých kamenů a kořenů. Na okamžik se mi zdálo, jestli jsem náhodou necvakl duši, protože jsem to tohoto úseku nalítl opravdu rychle a způsob, kterým jsem ho projel, měl, alespoň co se techniky a šetrnosti ke kolu týká, určité rezervy. Trošku jsem zpomalil a zkusil, jestli mi zadní kolo drží. A drželo. Ani podle zvuku se nezdálo, že bych měl vzadu prázdno a tak jsem to toho znovu šlápl.

Na konci této části jsem zastavil, abych nechal poodjet skupinku, kterou jsem před chvíli minul. Při sjezdu jsem se za sebou zaslechl a nechtěl jsem je zbytečně blokovat. Uhnul jsem se mimo trať a… Zjistil, že zadní kolo bylo opravdu prázdné. Super ale bylo, že jsem neměl ani lepení, ani náhradní duši a ani pumpičku. Nepřipravenost, nepřipravenost, nepřipravenost, vynadal jsem si, protože mi bylo jasné, že mě čeká turistika v tretrách a s kolem na rameni.

Nejhezčí traily jedině po vlastních

Vyndal jsem telefon a koukl do map, jestli neobjevím kratší způsob, jak se dostat dolů k Základně. Ale nic rozumnějšího než seběhnout Superflow, jsem nenašel. Vzal jsem kolo na rameno a na třetí úsek Superflow jsem se vydal po svých.

Trošku mě překvapilo, jak málo jezdců potkávám. Moc se mi nechtělo šlapat trail pěšky, protože jsem čekal, že nebudu dělat nic jiného, než utíkat do křoví a uhýbat se jiným jezdcům. Jestli jsem jich ale potkal do dvaceti, bylo to moc. Cesta ubíhala vcelku rychle, trail se totiž motal mezi stromy, ale já ho sbíhal rovně víceméně po přímce. Hádal jsem, že k Základně to odtud bylo do maximálně do deseti kilometrů po trailu. Na přímo tak šest. Takže vcelku v pohodě vzdálenost.

Tak jako tak u mě dva jezdci přibrzdili a nabídli pomoc. První mi nechal duši 27,5, což by bylo docela v pohodě, kdyby neměla auto ventilek. Ten jsem do svého ráfku nedostal, takže jsem duši zase sbalil a cupital dál. Ten druhý zjistil, že si omylem vzal duši na silničku, ale alespoň měla galuskový ventilek. Nasadili jsme silniční duši, dofoukli a já měl alespoň něco na dojetí.

Během výměny duše bylo docela zajímavé sledovat, jaké typy jezdců člověk může potkat. Maratonce na celopéru i s hardtailem, ostřílené sjezdaře i výletníky, kteří se dolů prostě jen potřebují dostat vcelku. Zahlídl jsem i pár lehkých pádů, což není nic zvláštního… Co mě ale překvapilo bylo to, že i tady jsem potkal jednoho borce na hardtailu, který si to dolů šinul pěkně bez helmy. Člověk by řekl, že tahle éra už pominula a lidi dostali rozum, ale budiž…

S přefoukanou silniční duší jsem se rozloučil s jezdcem, který mě doposud asistoval, nasedl na kolo a tak nějak velice opatrně jsem sjížděl dolů. „Dávej, dávej, dávej, neboj se toho,“ snažili se mě podpořit skupinky jezdců, kteří podél trati různě čekali, pokukovali, natáčeli a fotili si své jezdecké umění. Zřejmě jsem při svém nouzovém sjezdu vypadal jako opravdový neuměl, ale nakonec jsem se beztak dokodrcal až na konec celé Superflow a přistál na asfaltové cestě, kde se silniční duše odporoučela a praskla. No aspoň že tak, pomyslel jsem si, protože mi stačilo dotlačit kolo na Základnu už jen po asfaltu z vedlejší vestice. Žádný terén mě tu už nečekal. Nakonec mi to ale hodilo ještě asi 5 km protože jsem zjistil, že jsem někde při svém přeopatrném sjezdu minul odbočku a tak mě trasa vyplivla kousek jinde, než jsem potřeboval. Ale co už…

Asi po hodince cesty, když jsem dorazil k autu, jsem zkusil svou původní cvaklou duši lepit. Někde jsem totiž sehnal nějaké stoleté lepení, které ale nikdy nevydrželo déle než deset minut. Poté spolehlivě praskalo. Že já blbec jsem nechal u našich peněženku. Servisní centrum jako kráva a já si nemám za co koupit jednu blbou duši. Inu což. Lehl jsem si do trávy před auto, otevřel láhev s pitím a pozoroval jezdce kolem.

Finální sprint na vyjetí

Za nějakou chvíli se rodičovstvo vrátilo ze svých toulek. Pomalu to už vypadalo to, že sedneme do auta a pojedeme dom. Bylo ale něco málo před šestou večer a já dostal nápad, že když už teda mám k dispozici peníze, tak bych mohl koupit duši a zkusit ještě něco vymyslet. Nikdo nikam moc nespěchal, já byl nedojetý a tak by byla škoda, nechat to jen tak. Celou Superflow znovu v nějakém rozumném čase zajet asi nestihnu a tak jsem se rozhodl, že si prostě zajedu tu nejlehčí trať. A protože už byl podvečer, ani výletníky ani děti už jsem v nějakém hojném počtu na trati neočekával, chtěl jsem ji zajet co nejrychleji. Kouklo se do mapy a rozhodlo se, že pod hodinu. Jestli to bylo reálné nebo ne, jsem vůbec nevěděl. Prostě hodina, ať je to jak chce dlouhé.

Zatímco naši čekali na Základně u kofoly a piva, já jel proti času. Na sraba tu nejlehčí trať, ale o to víc jsem dupal. Nakonec to vzalo 20 km a hodinku a sedm minut. Něco bych tam ještě stáhl, kdybych se v jednom úseku nepověsil za rodinku, kterou ne a ne předjet. Asi to nebyl žádný můj osobní rekord, ve filáne nad míru spokojenost. Ačkoliv jsem se na stezky vydal s tím, že hlavně nezávodit, nakonec tam ty hodinky přece jen tikaly. A byla to moc velká zábava. Dovedl bych si představit, že bych tu modrou jezdil ráno jako rozcvičku před tím, že se něco začne dít. A dál, celý výlet na Stezky měl ještě jeden efekt. Kromě toho, že mamka s taťkou jeli na svých crossech právě tu modrou, kterou jsem si před chvíli odsoutěžil, tak se jim traily móóóc zalíbily a pohrávají si s myšlenkou, že by přesedlali z crossu na trailová kola. No a mě nezbývá, než je v tom maximálně podporovat. Uvidíme, kam se to vyvine. Za mě pecka.

Užívejte,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/08/Earth-forest-960x600_c.jpg

Není to jen o rychlosti


Posledních pár víkendových výběhů jsem podnikl v Broumovských stěnách. Hluboké lesy, skalní městečka, zeleň a chladný vzduch čerstvě po dešti dodávali běhu příjemné tempo. Trasy nebyly nikterak dlouhé, ovšem zato techničtější. Obzvlášť tam mám rád tu červenou turistickou hřebenovku (jestli ji tak lze říkat), která vždy spadne pár metrů prudce dolů a hned zase prudce stoupne nahoru. Člověk pár vteřin seskakuje půlmetrové kameny a hned na to je zase šplhá zpět. Super-technické pasáže pak střídají lesní cestičky, kde si zase odpočine, než se objeví další seskoky a šplhání.

Běhání v takovém terénu dokáže být natolik intenzivní, že kolikrát ani příliš nevnímám prostředí, ve kterém se pohybuji. Člověk sleduje značení, aby neseběhl z trasy a kontroluje terén, aby se někde nerozbil. Okamžik prožitku z pohybu je maximální, ale stačí se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. Člověk vidí trasu z trošku jiné perspektivy a všimne si detailů, které by jinak bez mrknutí oka minul.

Čím techničtější terén běžím, tím rychlejší se snažím být. Líbí se mi souhra těla a trasy, kdy držím tempo až na hraně toho, co jsem schopný ustát. Záměrně pak tlačím hrudník vice a více dopředu, aby nohy musely kmitat rychleji a dobíhat to, co by jinak znamenalo pád. Celé je to jakýsi dialog mezi mnou a trasou, kterou běžím. Trasa se ptá a já odpovídám. A čím lepší jsem řečník, tím intenzivnější prožitek z okamžiku pociťuji.

Být lepší řečník pro mě znamená pohybovat se rychleji – tedy alespoň v technicky náročném terénu. Co mi pak ale někdy uniká, je celé to prostředí, ve kterém se pohybuji. Vnímám jakési duchovno pohybu, nějakou dynamiku okamžiku i pocitu, to je ale pouze ta první část běhu. Ta druhá, to je právě to neměnné prostředí, které zde jednoduše je a všechny ty pocity a prožitky nám nabízí. Je to ta statická a neměnná část, nádherná stejně jako pohyb, pro který si k ní chodím.

Užijte víkend,

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/02/life-energy-960x600_c.jpg

Neztraťte energii do života, byla by to věčná škoda


Připadali jste si někdy, že se větší část vašeho života proměnila v nějakou rutinu, která prostě je a kolem ní se nic moc zvláštního neděje? Chodíme do práce, z práce, do školy a ze školy, pořád dokola a dokola. Pokud pak zbude trocha volného času a peněz, možná odjedeme na pár dnů na dovolenou nebo si dopřejeme chvíli klidu někde doma u dobré knížky nebo filmu. Možná si sem tam říkáme, jestli to není tak trošku nuda. Horší je, že když to takhle chvíli necháme, uteče hromada času a zjistíme, že se nic nezměnilo. Že pořád děláme ty samé věci a pořád řešíme ty samé problémy. Jenom je už o deset let později a nám dochází energie.

Scénář, který jsem velice často pozoruji, je asi takový:

Nejdříve se potřeba získat nějaké vzdělání. Maturitu a pak možná diplom. Později začneme mít hlad po práci, chceme pracovat a potřebujeme peníze. Získáme práci a začneme plnit úkoly, které nás sice mohou dost vytěžovat, ale to je v pořádku. Máme zodpovědnost, dostaví se pocit seberealizace a možná se zvýší náš společenský statut. Do toho vstoupí (nebo už nějakou dobu vstupuje) přítel či přítelkyně a pomalu založíme rodinu. Dostaneme se na nějakou běžnou životní úroveň. Ale co dál? Není to pořád jedno a to samé? Není tu ještě vedle všeho toho běžného života i tak trošku pocit, jakoby něco scházelo? Je to opravdu všechno, co nám život může nabídnou, nebo něco přehlížíme?

Pokud jste někdy takový pocit měli, pak se můžete spolehnout na dvě věci:

  1. Opravdu je zde něco, co zatím možná nevidíte.
  2. Můžete si prožít, co Vás jen napadne. Bez ohledu na to, co nebo kdo jste.

Stačí jen chtít.

Hm. To je pecka, co?

„Chtít, ty blbče, chtít. Se ti řekne, to já bych i chtěl, ale je tady to, to, to, to a ještě tamto,“ říkáte si.

Sem tam se s podobnou reakcí potkám. Dlouhou dobu jsem odpovídal ve smyslu, že já sám trávím v práci tak 12 – 14 hodin denně včetně víkendů, ale i přesto si najdu prostor na to, abych natrénoval na horský ultramaraton. Stačí jen chtít.

Ale protože to téměř vždy vedlo k debatě o tom, co já nemusím o zbytek ano, reakci jsem trošku pozměnil. a raději se hned zeptám, že pokud je skutečně pravda, že by i chtěl, tak co by chtěl?

A to je právě to ono. Co bychom chtěli? Auto? Dům? Dovolenou? Více času? Méně času? Rodinu? Peníze? Velice často je zde to „chtěl bych“, ale už tady není to „co“. A další věc – je veliký rozdíl mezi „chtěl bych“ a „chci„. Ale pojďme nejprve začít tím „co“.

Své „co“ musíme znát konkrétně. Abstraktní pocity nám nepomohou. Chtěl bych lepší život, chtěl bych být šťastnější… To je k ničemu. A úplně stejně k ničemu je vědět, co nechci. Nechci tuhle práci, chci jinou. Nechci bydlet tady, chci bydlet někde jinde. Nechci tohle, nechci tamto, chci něco jiného. Ok no, ale my potřebujeme vědět, co chceme – co konkrétně chceme.

Proč?

Protože naše „co“ je to, kým jsme.

Ano, je opravdu tak. Zkusím to vysvětlit, pojďme  pozpátku.

Běhám ultramaratony. Hrozně rád. Když se mě někdo zeptá, co vlastně dělám, neodpovím, za co jsem placený. Odpovím, že běhám po horách. Jsem horský běžec, ultraběžec, ultramaratonec, jakkoliv to nazveme. Osobně mám nejraději nálepku „long-distance runner“, protože všechno to „ultra“ mi zní hrozně… No prostě moc ultra… Ale pojďme dál.

Jsem tedy horský běžec, protože běhat po horách mě upřímně a bezmezně baví.  Cítím, že to ke mě přirozeně patří. Před tím, než jsem se mohl vydat na dlouhé přeběhy horských hřebenů, bylo potřeba nějakým způsobem připravit tělo. Rozběhat se. Běhat pravidelně a začít trénovat. Kdekoliv, doma po polích, v Praze po chodnících, hlavně pravidelně. Roztočit nohy, roztáhnout plíce, posílit tělo a připravit hlavu.

Abych ale začal běhat pravidelně, musel jsem zjistit, že mě to opravdu baví a že je to to moje. To je pochopitelné, jinak bych se do toho nikdy nepustil. Na začátku jsem si výběhy musel hlídat, možná je i trošku plánovat. Musel jsem se prostě rozhodnout, že půjdu, že to zkusím a uvidím. Jinak bych nikdy nevyběhl a nikdy bych nezjistil, jestli mě to vážně baví. Na začátku jsem si musel dát možnost zjistit, jestli je to vážně to pravé. Potřeboval jsem to zkusit sám. Nemohl jsem se řídit názorem ostatních. Musel jsem si to prožít.

Jenže ještě před tím prvním výběhem muselo být to moje „co“. Myšlenka, která se někde musela objevit. Člověk se neprobudí s tím, že chce běhat ultramaratony. Myšlenka, kterou přinesla inspirace. Jednou jsem se někde potkal s člověkem, co mě ve finále vlastně motivoval. Nepřímo, jenom se se mnou o běhání bavil. Ovšem tak, že to uvnitř vzbudilo zájem a hlad po informacích. Touhu dozvědět se víc. On mě na to to moje „co“ navedl a pomohl mi ho konkretizovat. Já pak začal nad během přemýšlet, vyhledávat o něm informace, číst, sledovat, představovat si a snít. Ono je jedno, kde myšlenka vzala. Důležité je, že se objevila.

Vidíte v tom tu závislost? Na začátku je myšlenka. Myšlenka nás pomalu dovede k činům. Činy vytváří prostředí a stává se z nich návyk. A návyk vytvoří osobnost – naše hodnoty, náš způsob vnímají světa.

Pokud si připadáte, že Vám život nedává všechno co by mohl, musíte nejdříve zjistit, co od něj chcete. Hledejte své „co“. Zkoušejte, přemýšlejte, představujte si a sněte. Dřív nebo později se objeví něco, co Vás zaujme a vy se rozhodnete zkusit to. Až to zkusíte, sami zjistíte, jestli Vás to baví a jestli Vám to sedí. Bude to Vaše osobní zkušenost, ne nějaká teorie nebo zkušenost jiných. A pokud Vás to bude opravdu bavit, přirozeně se tomu budete chtít věnovat i dál. Budete to sami aktivně vyhledávat a sami se k tomu znovu a znovu  vracet – vytvoříte si prostředí a vznikne návyk. Ten návyk, který bude součástí Vaší osobnosti. Ten návyk, který bude Vaši osobnost dále formovat.

A pak, až to svoje co najdete a začnete se tomu věnovat (ať už to bude cokoliv), budete si ho nekonečně užívat. Ne proto, že musíte. Ne proto, abyste se předvedli. Ale proto, že jste to Vy. Váš život. Vaše chvíle. Tady a teď.

Motivační upbeat pro úspěšný zlom týdne


Krátký motivační příspěvek takhle v úterý večer…

Blíží se středa, půlka týdne, náročný den. Zpátky už nemůžeme a do další víkendové občerstvovačky je ještě daleko. Půlka týdne může být pro někoho něco jako maratonská zeď nebo jiná taková krize. Je to jako nekončící stoupání, ve kterém dochází voda i cukry. Začíná prudce foukat, tělo se nestíhá zahřívat a nejvíce ze všeho trpí psychika. No a přesně v takových situacích je potřeba sáhnout do kapsy a vytáhnout osvědčený nakopávák. Gel, žvýkačku, přesnídávku, kus slaniny nebo cokoliv jiného co máte právě po ruce… Třeba krátkou motivační a optimistickou skladbu Try Everything z veleúspěšného animovaného filmu Zootropolis.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/10/running-shoe1-960x551_c.jpg

Neděle: Plán nového týdne


Neděle je den, kdy by měl člověk odpočívat. Nepracovat, pokud nemusí (ať už práce znamená cokoliv).  V neděli by člověk měl sečíst ztráty a úspěchy z celého týdne a připravit tělo na další běh. Neděle taková malá životní občerstvovačka, na kterou doběhnete a máte prostor vydechnout a načerpat síly na další část závodu, kterému můžeme říkat třeba Život.

Nedělí můžete profrčet a se zdravou dávkou agresivity a sebevědomí se vydat do dalšího týdne sbírat body, úspěchy a vítězství. Ovšem pokud Vám předchozí pracovní dny ubraly na silách více než byste si přáli, měli byste se v neděli snažit co nejvíce zregenerovat a, co je daleko důležitější, načíst si další plán tratě a rozvrhnout další síly.

Pro každou svou životní roli si řekněte, co chcete dokázat do konce příštího týdne. Tento svůj cíl si pak rozmělněte do jednotlivých dnů a si svůj plán někam napište… A neztraťte ho. 🙂

Že nemáte životní role? Určitě máte, všichni je máme. Dokonce hned několik. Je potřeba vybrat ty, které jsou pro Vás důležité a nezabývat se těmi, které Vám od života nic nepřináší. Určitě jste něčí syn nebo dcera, manžel nebo manželka, přítel nebo přítelkyně. Určitě máte nějaké své přátele. Také budete mít určitě roli zaměstnance, studenta nebo třeba podnikatele. A jistě máte také nějaké své zájmy. Sportujete, kreslíte, skládáte hudbu, píšete články, koukáte na filmy, čtete nebo třeba sbíráte známky.

Vaše životní role jsou tím, co Vás odlišuje od ostatních. Cíle, které si v rámci Vašich rolí stanovujete a to, jak na nich pracujete, Vám pomáhá růst a vyhrávat tak Váš vlastní Závod Rájem. Pusťte se do toho, postavte se na start svého závodu a napište si, kdo dnes jste a kým chcete být na konci příštího týdne. Každá neděle je bezva den pro to, posunout se v životě zase o kousíček dál.

Myslím, že nás čeká krásný ultravytvalostní běh.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/10/Monday-Mornings-on-BadLanguage.net_-960x642_c.jpg

Zlozvyky, díky kterým ztroskotám hned ráno


Asi jste už někdy narazili na článek zabývající se ranní rutinou – seznam toho, co lidé ráno dělávají a jak jim to pomáhá nastartovat den. Pro podobné články nemusíte chodit nikam daleko, jsou jich všude spousty. A ne jenom článků, jistě bychom našli i nějaká videa…

Nikomu bych ale nepřál zažít moje ráno. Chaos a zmatek. Nehledě na to, co mě přes den čeká, vždy mi hrozně dlouho trvá, než se z postele vykopu. Pokud budete jako já, večer si nastavíte budík, ale ráno ho stejně posunete o hodinu později. Moc času Vám tedy na žádnou životadárnou ranní očistu nezbude. Nakonec to celé dopadne tak, že vylezete z postele až ve chvíli, když už budík opravdu nebudete moci posunout ani o minutu dál, rychle ze sebe uděláte něco, co alespoň vzdáleně připomíná člověka a vyrazíte do práce. Cestou se možná stihnete zastavit pro dva rohlíky ke snídani. Všechno špatně.

Nějakou chvíli už to takhle mám a něco mi říká, že nejsem sám. Jednou za čas je ale beztak potřeba se z té postele se skutálet trošku dříve a vědět, že Vás to nezabije. Když jsem pak přemýšlel nad tím, jak vstávání přežít, našel jsem dvě chyby které motám pořád dokola a snažil jsem se je postupně odstranit. Už teď můžu prozradit, že  ranní rutiny jsou velice fajn, ale člověk si na ně musí udělat čas. A to je právě to – musí si na ně udělat čas. Ale kdo má ráno čas? Vždyť je ráno… Takže co dělám špatně?

Ráno nevím, proč jsem vlastně potřeboval vstát dříve

Jasně, zní to divně. „Proč asi ráno vstávám? No protože prostě musím, ne?“. To ano, to většina z nás. Ale velice těžce se nám bude vstávat dříve, pokud k tomu nebudeme mít opravdu dost dobrý důvod a nebudeme si ho ráno vědomi.

Na střední škole jsem vstával něco před šestou ráno. Nebylo moc času na nic  víc kolem, než na běžné věci jako hygiena, snídaně a vyrazit. Vstávání před šestou mi přišlo tak nějak normální a vcelku běžné. Po střední škole jsem ale nastoupil na vysokou a tam to začalo. Začátek v 8:00 ráno byl postupně vystřídán začátkem v 10:00 nebo 11:30. „Krása,“ říkal jsem si. „Než vyrazím do školy, stihnu ještě něco udělat.“

Chyba. Nikdy jsem vůbec nic nestihl. Nikdy jsem totiž nevěděl, co bych vlastně chtěl stihnout. Zapracovat na artworku, který jsem měl rozpracovaný už několik týdnů? Dopsat článek, nebo naspat nový? Jít se proběhnout? Nic konkrétního jsem neměl. Ráno jsem prostě ležel v posteli a říkal jsem si, proč bych měl vstávat, když vlastně nemusím? To „něco“, co jsem chtěl dělat, bylo tak vágně definované, že se to přes noc prostě ztratilo v mlze a ráno nebyl ke vstávání  víceméně žádný důvod. Podobný přístup den za dnem a do konce semestru je z člověka pravý kolejní vysokoškolák, který chodí spát nad ránem a má co dělat, aby stihl odpolední přednášky. No a potom je potřeba vynaložit velké úsilí, aby se to zase vrátilo zpátky do rozumných časových pásem.

Co bylo špatně? Chyběly cíle a nějaké očekávané výstupy. (Těch jsme se už trošku dotkli v článku Jak se nezhroutit pod tlakem a vrátit se zpět do hry.) Pokud tedy potřebujete (nebo chcete) vstávat trošku dříve, určitě dbejte na to, abyste věděli, proč vlastně budete vstávat. A klidně si to někam napište, abyste to věděli i ráno. Až totiž ráno zazvoní budík v tu hodinu, kterou jste si naplánovali, bůh ví, z jakého snu Vás vytrhne a co si budete schopni uvědomit.

A tím se dostáváme k mému problému číslo dva…

Na vstávání jsem se nepřipravoval

„To, jaké bude Vaše ráno, ovlivní už to, co uděláte večer před tím.“

Možná jste to už někde zahlédli. Já také, vyčetl jsem to z autobiografie ultimátního zápasníka George St. Pierra. A má pravdu ten člověk.

Pokud si večer před tím, než jdu spát, připravím to, co budu ráno potřebovat, celé to nepříjemné vstávání si velice usnadním. Chci jít ráno poběhat? Tak už večer si připravím snídani a veškerou výbavu, kterou si na výběh vezmu. Chci ráno zapracovat na nějakém artworku? Večer si připravím stůl, papíry, tužky, grafické tablety, prostě všechno, co budu ráno při tvorbě potřebovat.

Až totiž ráno zazvoní budík, budu už vědět proč zvoní a budu mít také připraveno vše pro to, abych se mohl pustit do dříve naplánované aktivity. Své ranní snažení budu mít už téměř na dosah, nebudu se muset převalovat v posteli a přemýšlet, kam poběžím, co si s sebou vezmu a co budu snídat před výběhem a po něm. Nebudu muset přemýšlet nad tím, jaký artwork chci dopracovat, nebo s jakým článkem chci pohnout. Vše už bude připravené. Jediné, co se po mě bude chtít, bude  to (bohužel asi to nejsložitější), abych se opravdu zvedl a vylezl z postele. To za mě už nikdo neudělá, ale rozhodně mi to tentokrát půjde lépe.

Ranní rutiny jsou super. Všichni, kteří se dostali do fáze, že nějakou svou ranní očistu mají, si ji nemohou vynachválit a tvrdí, že je tohle právě to ono, co je vždy nastartuje. Naprosto souhlasím. Mě ale při implementaci ranních rutin v první řadě pomohlo odbourat tyto dva zlozvyky, které mě vcelku úspěšně blokovaly. Ne že bych se přerodil v ranní ptáče, ale ráno už pro mě není pojem, kvůli kterému bych raději ani nešel spát.

Užívejte,

McNeil

Na rande se supermodelkou


Jestli jste někdy přemýšleli nad tím, jaké by to bylo, zajít si na rande se supermodelkou (supermodelem), tak pro vás mám dobrou zprávu. Můžete přestat přemýšlet a začít randit. Jediné, co k tomu budete potřebovat, je kolo a cesta do Švýcarska. Ten zbytek se o sebe postará sám.

A není třeba nikam spěchat. Rande by si měl člověk užít do poslední chvíle.

McNeil

http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2016/09/369008-blackangel-e1473106583738-960x711_c.jpg

Doma je tam, kde…


Nějakou chvíli zpátky jsem narazil na vcelku zajímavý článek, jehož základem byl citát Christiana Morgensterna, a sice že „domov“ nepopisuje ani tak místo, jako spíše lidi. Nevzpomenu si už, kde jsem to četl, nebo kdo to publikoval, ale co jsem to tak pročítal, říkal jsem si, že na tom asi něco bude. Ono je totiž vcelku jedno, jestli sedíte v obýváku u televize, v hospodě u piva, anebo bivakujete kdesi v horách. Důležitější je, s kým tam jste.

Za sebe bych tomu domovu ale přidal ještě jeden rozměr – vlastní hrníček. Podle mě je doma tam, kde jsou vaši blízcí a váš hrníček.

Kupříkladu já mám domovy asi tak čtyři. První doma – opravdu a úplně doma. Tam je také hrníček s mamutem. Potom doma u babičky, kde je hrníček s drakem. Dále pak doma u trenéra, kde je tradičně hrníček s tasmánským tygrem. No a také doma v jedné čínské restauraci, kde se můžu vždy spolehnout na hrníček se sněhulákem.

Ostatně mou teorii o domovu a hrníčku podporují i horolezci, dobrodruzi a různí trempové, kteří se příliš netají tím, že doma jsou víceméně všude. No aby také ne, když s sebou všude nosí své plechové hrníčky, případně něco tomu podobného, v čem si ráno vaří kafe – jako například Jason Haas při svých dobrodružstvích v Utahu (foto Fredrik Marmsater, http://www.fredrikmarmsater.com):

fhaas_utah

Je to tak? 🙂

McNeil

Menu