• Domů
  • Zápisky
  • Triatlon: láska, která ani po dvaceti letech nezrezivěla

Triatlon: láska, která ani po dvaceti letech nezrezivěla


Pamatuju si, jak jsem jako malý smrádek seděl doma před televizí a na Eurosportu zahlédl nějaký cyklistický závod. Neuměl jsem to pojmenovat, ale na těch cyklistech mi přišlo něco divného. Nevěděl jsem co, ale něco bylo jinak. „To je triatlon,“ řekl mi taťka. „Nejdřív plavou, pak jedou na kole a pak ještě běží.“ Cyklistice jsem fandil už od svého nejmenšího já, ale zkombinovat ji ještě s plaváním a s během, to mi připadalo jako něco nereálného a fantastického. Triatlon, cože? V tu chvíli mi všichni ti závodníci v televizi připadali jako bohové. Tři disciplíny, jedna za druhou, bez odpočinku a bez podpory. Do triatlonu jsem se tenkrát zamiloval. Asi to byla moje první láska, a dost možná platonická. Jenže na první lásku se nezapomíná a tohle nebyla výjimka. Tahle láska zrála dobrých dvacet let, ale nakonec jsme se přece jen shledali. A o to dramatičtější to bylo.

Jenže jak jsem se do triatlonu na začátku zamiloval, tak to také na pár dalších desítek let usnulo. Přes všechny ty školy, práce a všelijaké jiné zájmy jsem na triatlon tak nějak zapomněl a nijak zvlášť se o něj nezajímal. Co se sportu týká, věnoval jsem se spíš tomu, kde se nehrálo ani tak na čas jako na zážitky. Takže taková horská cyklistika, skalní lezení a později i skialpinismus. Nic z toho ale v takové míře, že bych se chtěl s někým někde poměřovat. A to všechno na velice amatérské úrovni.

Ale pak jsem nastoupil na vysokou školu a přestal se věnovat snad veškerým sportům, které jsem doposud zkusil. Sem tam jsem si zašel někam na sjezdovku zalyžovat, ale tím to končilo. Můžu si to vysvětlovat jak chci, ale faktem je, že o kolo jsem pár let vůbec nezavadil a s lezením jsem přestal úplně. Skialp jsem udržoval jen v minimální míře a párkrát do roka jsem vyrazil do Jeseníků prošlápnout nějakou stopu. Nic víc.

Zpět do hor

Nějakou chvíli to trvalo, ale celé se to nakonec sehrálo tak, že jsem se potkal s běháním v horách a maximálně jsem mu propadl. Začal jsem trénovat na horské ultramaratony a hned si také přivodil únavové zranění. Klasický scénář běžného dovedy, který se pro něco nadchne a myslí si, že se ze dne na den stane tím nejlepším. Ani prd. Na rok jsem z běhání zase vypadl a po roce začínal kilometry nabíhat znovu, tentokrát už ale zodpovědněji.

Protože jsem si v té době procházel i takovou svou malou osobní krizí identity, našel jsem si v tom minimalistickém pojetí dlouhých výběhů v horách jakési malé náboženství a v hlavě se k němu vracel doslova každou volnou sekundu. A zjistil jsem, že mě láká hlavně to prostředí hor, ne pouze běhání. Možná jsem si to běhání na začátku jen blbě vysvětlil, ale nabíhat kilometry na chodníku v Praze mě pomalu přestávalo bavit. Naproti tomu mě to všechno táhlo do kopců, daleko od světel měst a od všech lidí kolem. A vlastně mi bylo jedno, jestli tam nakonec budu běhat, jezdit na kole, nebo jen tak chodit… Chtěl jsem být spíš v kopcích a mít s sebou co možná nejméně věcí a ne kličkovat mezi auty v Praze.

Shodou okolností se to ještě sešlo tak, že jeden můj známý prodával
za rozumný peníz kolo, takovou pár let ježděnou celoodpruženou maratonku. A protože jsem kolem sebe měl pár lidí, se kterými bych ji mohl prohánět, rozhodl jsem se, že ji vezmu. Tak nějak vnitřně jsem si od ní také sliboval, že mi možná ukáže cestu zpět ke kolům, nebo že mě utvrdí v tom, že mám prostě běhat. A hned při první jízdě jsem se nestačil divit, jak moc mi to kolo chybělo. Netrvalo dlouho a pořídil jsem si jiné kolo – o několik tříd lepší, ale pořád maratonku, se kterou jsem zkusil odstartovat pár závodů. Ty mě ale (oproti běžeckému klání) zas tak moc nebavily. Připadalo mi totiž, že jezdci mezi sebou hodnotí spoustu zbytečností místo toho, aby se soustředili na samotnou jízdu a pořádně si ji užili. Rámy, materiály, převody, zdvihy a samozřejmě značky svých strojů. Tendence vymlouvat se na hliník, na převodový systém 2×10, 2×11, 1×11 nebo v té době nově nastupující 1×12, mi připadal zatažený až do extrémů, takže jsem se na nějakou chvíli rozhodl se do závodů MTB nemíchat, a stopky na kole moc nezapínat.

Ach ta soutěživost

Jenže to bych nebyl já, aby se mi to v té hlavě nerozleželo. Protože jsem takové soutěživé hovádko a pořád dokola si potřebuju něco dokazovat, netrvalo dlouho a svůj postoj k MTB závodům jsem přehodnotil a odstartoval znovu. Výmluvy kolem se samozřejmě nezměnily, ale tentokrát jsem je prostě přehlížel a snažil se hrát svoji vlastní hru. Ta byla možná trošku sobecká, protože spočívala jenom v tom, hnát kolo do cíle bez jakéhokoliv zájmu se s kýmkoliv dávat do řeči. Ale beztak jsem nikdy nic nevyhrál a závody jsem buď uzavíral, nebo vůbec nedokončil. 

Možná to mě i trošku motivovalo, protože jsem se obecně považoval za jezdce takového lepšího průměru, hlavně co se technického stoupání týká. V závodech mi pár borců ale vždycky vysvětlilo, kam to moje ježdění patří – přinejlepším až do druhé poloviny startovního pole, velice často však až do poslední třetiny. Jenže jet závod jen na dokončení mi nestačilo, chtěl jsem se zlepšovat.

Takže jsem začal pendlovat mezi běháním a kolem a zjistil jsem, že už vlastně bojuju na obou frontách. Běhání bylo pořád číslo jedna, ale kolo pro mě přestávalo být jen odpočinkvým sportem. Porážky v závodech byly pořád stejné, ale pomalu jsem si začínal užívat to, jak jsem sledoval jezdce kolem. Kdo co jak zajel a jak bych to celé vymyslel tak, abych se tomu alespoň trošku přiblížil. A všechno tohle jsem musel pochopitelně rozebírat se všemi svými známými. Vlastně si myslím, že jsem tím spoustu lidí musel i hrozně otravovat. Jednou takovou moji známou je Zolba. Navenek tvrďačka, v jádru ale jedna z nesprávnějších co znám. Trošku ostřejší, ale správná. S tou jsem tyhle závody a sportování pravidelně probíral v baru u piva. A tím, jak jsem se vždycky vypovídal, jsem pomaličku pootevíral dveře tomu, na co jsem už asi dávno zapomněl – triatlonům.

All-in

Zvláštní je to, že ačkoliv pár známých už triatlony několikrát odstartovalo, celá ta moje posedlost vyrostla docela odjinud. K triatlonům jsem se vracel čím dál častěji, ale zatím spíše jen tak nezávazně. Na netu jsem si sem tam prošel nějaké závody, výsledky, nebo vybavení, ale ten oheň vášně ještě nehořel. Tohle byly zatím jen jiskřičky, které sem tam někde vyprskly, ale rozhodně nemohly nic zapálit. Celou tuhle posedlost odstartovala až jedna pracovní schůzka, na které mi klient při odchodu řekl: „Víte, ty triatlony jsou mezi sportovci docela ceněná disciplína. A pokud to člověk chce dělat fakt dobře a někam se dostat, je to neskutečná dřina a musí tomu spoustu obětovat.“

No a to bylo to ono. Mezi řádky jsem tam totiž slyšel něco jako: „Je to výzva, není to vůbec zadarmo a jestli do toho půjdeš, musíš se změnit. Máš na to?“ Do teď jsem celou dobu s triatlony jen koketoval a stavěl se k nim tak, že si je někdy zkusím odstartovat – to už jsem věděl. Ale odstartovat jen proto, abych si zkusil, jaké to je… Ale právě teď se to celé hrozně moc zvrtlo a najednou jsem věděl, že chci závodit. Takže musím zamakat na plavání a chci zjistit, co všechno tomu člověk musí dát, aby byl (ano) lepší než ostatní a mohl vyrazit na Havaj – na tu Havaj, kterou jsem jako malý kluk tenkrát u té televize tak obdivoval. Ať to stojí, co to stojí, musím jít all-in.

Při té jeho větě jsme si s klientem podávali na rozloučenou ruce. A ten zvrat byl tak zásadní a tak rychlý, že když jsem mu ruku podával, byl jsem jen nadšenec do kol a běhání. Když jsem jí ale pouštěl, byl jsem triatlonista, který nechce nic míň než kvalifikaci. Takže nezbývá než zjistit, co všechno si to vezme, jestli na to mám a jestli se dokážu změnit…

Běhejte, bajkujte, užívejte… A držte watty! 🙂

McNeil

McNeil

Další příspěvky autora

Menu