Neplavec plavcem 1: Bublinky do vody


Nikdy jsem nebyl žádný velký velký plavec, ale přece jen se mi nakonec povedlo proplavat se až ke kilometrové trati na otevřené vodě. A vlastně k tomu bylo potřeba mít „jen“ jeden umíněný cíl, správné lidi a dva roky práce…

S celou myšlenkou toho, naučit se nějak rozumně plavat, jsem si začal pohrávat nějaké tři, čtyři roky zpátky, kdy mě začaly dramaticky přitahovat triatlonové závody. V té době jsem už vcelku intenzivně běhal horské ultramaratony, a protože na kole jsem blbnul víceméně celý život, připadal mi triatlon jako vcelku logické vyústění mého sportovního snažení (vlastně jsem ho obdivoval už v dětství, jen se to cestou přes všechny ty školy někde ztratilo). Jenže… U toho „zkusil bych“ to také na několik dalších let zůstalo. Asi dva roky po sobě jsem si říkal, že přes zimu se naučím plavat a v sezóně pak zkusím odstartovat.  Jenže každá zima dopadla stejně. Dělal jsem prd. Vlastně ano – asi dvakrát jsem zkusil vydechnout do napuštěného umyvadla. To jsem si totiž někde přečetl, že se takhle člověk může naučit vydechovat do vody – což bylo podle mě to, co mě v plavání brzdilo nejvíc. Moc mi to ale nešlo, tak jsem to zase nechal být a celé plavání odložil na později.

Jednou jsme ale seděli se Zolbou v baru a rozebírali sportovní vyžití – běhání, posilovny, tréninky, trochu stravu a tak vůbec věci kolem sportování. No a řeč došla také na moje vysněné triatlony a zoufalé plavání. Zolba prý zná nějakou Klárku, která je prý docela šikovná a kdybych se jí ozval, tak by mě možná mohla plavání trošku přiučit. No proč ne. Kontakt jsem si vzal, ale jako klasicky jsem si ho zařadil do takové té kategorie „až budu mít čas, tak se možná ozvu“.  Trvalo to sice měsíc, ale okolnosti mě tak nějak přivedly k tomu, že jsem se té nějaké Klárce ozval a poprosil ji o pomoc.

Přes Facebook jsme se dohodli, že to se mnou zkusí, ale že trénuje fitness a ne plavání. Že ale docela značnou část života závodně plavala a tak se mi pokusí předat techniky a moudra tak, aby ze mě něco bylo.

Připadalo mi to jako férová dohoda. Neplánoval jsem totiž stát se nějakým fajnovým plavcem. Spíše jsem se potřeboval v nějakém rozumném čase naučit techniku, abych se pak v triatlonu dostal přes plaveckou část, ale samotný závod pro mě začne až na kole – a to už si vyřídím po svém.

Na první trénink jsem dorazil jako klasicky pozdě a snad kromě toho, že jsem v celém areálu bazénu nemohl najít samotný bazén, probíhalo vše docela klidně. Klárka seděla na schodech přímo u bazénu a  schovívavě na mě čekala. Myslím, že když mě viděla poprvé, musela být trochu vyděšená. S mými 190 cm výšky a 75 kg váhy vypadám všelijak, ale rozhodně ne jako atlet.

Po krátkých představovačkách se mě zeptala, co teda vlastně umím. Na odpovědi jsem si dal záležet a snažil jsem se, aby to moje „vlastně nic moc“ vůbec nebrala na lehkou váhu.

„Jasně. No tak skoč do vody a plav na druhou stranu bazénu. Já se na tebe podívám a pak s tím něco provedeme.“

Takže jo, skočit do vody a plavat padesát metrů? Chvíli jsem přemýšlel, jestli tu svoji předešlou odpověď nemám tou plaveckou ukázkou ještě trošku podtrhnout, aby bylo zřejmé, že toho skutečně moc nenaplavu. Nakonec ale nebylo potřeba se nijak zvlášť snažit. Po pár prsových tempech mi beztak došel dech a tak jsem zbylých asi čtyřicet pět metrů z padesáti plaval pěkně s hlavou nad hladinou a vydýchával se z mého dosavadního výkonu.

No a začínali jsme úplně od začátku. Ne jenom se naučit dýchat a nějak jakože plavat kraul… Všechno hezky postupně – vůbec se v té vodě pohybovat a trochu ji začít vnímat. Vnímat vodu, cože? Nedávalo mi to smysl. Jenže ono to bylo asi takhle: balanční cviky, rovnováha, splývání, nebo postupné zapojování všelijakých svalů. Dopracovat se k něčemu, co by mohlo vypadat jako plavání, trvalo bezmála půl roku.

… O tom ale zase příště…

No a prozatím víte co dělat – běhejte, bajkujte, užívejte…

McNeil

McNeil

Další příspěvky autora

Menu