http://www.zavodrajem.cz/wp-content/uploads/2017/02/life-energy-960x600_c.jpg

Neztraťte energii do života, byla by to věčná škoda


Připadali jste si někdy, že se větší část vašeho života proměnila v nějakou rutinu, která prostě je a kolem ní se nic moc zvláštního neděje? Chodíme do práce, z práce, do školy a ze školy, pořád dokola a dokola. Pokud pak zbude trocha volného času a peněz, možná odjedeme na pár dnů na dovolenou nebo si dopřejeme chvíli klidu někde doma u dobré knížky nebo filmu. Možná si sem tam říkáme, jestli to není tak trošku nuda. Horší je, že když to takhle chvíli necháme, uteče hromada času a zjistíme, že se nic nezměnilo. Že pořád děláme ty samé věci a pořád řešíme ty samé problémy. Jenom je už o deset let později a nám dochází energie.

Scénář, který jsem velice často pozoruji, je asi takový:

Nejdříve se potřeba získat nějaké vzdělání. Maturitu a pak možná diplom. Později začneme mít hlad po práci, chceme pracovat a potřebujeme peníze. Získáme práci a začneme plnit úkoly, které nás sice mohou dost vytěžovat, ale to je v pořádku. Máme zodpovědnost, dostaví se pocit seberealizace a možná se zvýší náš společenský statut. Do toho vstoupí (nebo už nějakou dobu vstupuje) přítel či přítelkyně a pomalu založíme rodinu. Dostaneme se na nějakou běžnou životní úroveň. Ale co dál? Není to pořád jedno a to samé? Není tu ještě vedle všeho toho běžného života i tak trošku pocit, jakoby něco scházelo? Je to opravdu všechno, co nám život může nabídnou, nebo něco přehlížíme?

Pokud jste někdy takový pocit měli, pak se můžete spolehnout na dvě věci:

  1. Opravdu je zde něco, co zatím možná nevidíte.
  2. Můžete si prožít, co Vás jen napadne. Bez ohledu na to, co nebo kdo jste.

Stačí jen chtít.

Hm. To je pecka, co?

„Chtít, ty blbče, chtít. Se ti řekne, to já bych i chtěl, ale je tady to, to, to, to a ještě tamto,“ říkáte si.

Sem tam se s podobnou reakcí potkám. Dlouhou dobu jsem odpovídal ve smyslu, že já sám trávím v práci tak 12 – 14 hodin denně včetně víkendů, ale i přesto si najdu prostor na to, abych natrénoval na horský ultramaraton. Stačí jen chtít.

Ale protože to téměř vždy vedlo k debatě o tom, co já nemusím o zbytek ano, reakci jsem trošku pozměnil. a raději se hned zeptám, že pokud je skutečně pravda, že by i chtěl, tak co by chtěl?

A to je právě to ono. Co bychom chtěli? Auto? Dům? Dovolenou? Více času? Méně času? Rodinu? Peníze? Velice často je zde to „chtěl bych“, ale už tady není to „co“. A další věc – je veliký rozdíl mezi „chtěl bych“ a „chci„. Ale pojďme nejprve začít tím „co“.

Své „co“ musíme znát konkrétně. Abstraktní pocity nám nepomohou. Chtěl bych lepší život, chtěl bych být šťastnější… To je k ničemu. A úplně stejně k ničemu je vědět, co nechci. Nechci tuhle práci, chci jinou. Nechci bydlet tady, chci bydlet někde jinde. Nechci tohle, nechci tamto, chci něco jiného. Ok no, ale my potřebujeme vědět, co chceme – co konkrétně chceme.

Proč?

Protože naše „co“ je to, kým jsme.

Ano, je opravdu tak. Zkusím to vysvětlit, pojďme  pozpátku.

Běhám ultramaratony. Hrozně rád. Když se mě někdo zeptá, co vlastně dělám, neodpovím, za co jsem placený. Odpovím, že běhám po horách. Jsem horský běžec, ultraběžec, ultramaratonec, jakkoliv to nazveme. Osobně mám nejraději nálepku „long-distance runner“, protože všechno to „ultra“ mi zní hrozně… No prostě moc ultra… Ale pojďme dál.

Jsem tedy horský běžec, protože běhat po horách mě upřímně a bezmezně baví.  Cítím, že to ke mě přirozeně patří. Před tím, než jsem se mohl vydat na dlouhé přeběhy horských hřebenů, bylo potřeba nějakým způsobem připravit tělo. Rozběhat se. Běhat pravidelně a začít trénovat. Kdekoliv, doma po polích, v Praze po chodnících, hlavně pravidelně. Roztočit nohy, roztáhnout plíce, posílit tělo a připravit hlavu.

Abych ale začal běhat pravidelně, musel jsem zjistit, že mě to opravdu baví a že je to to moje. To je pochopitelné, jinak bych se do toho nikdy nepustil. Na začátku jsem si výběhy musel hlídat, možná je i trošku plánovat. Musel jsem se prostě rozhodnout, že půjdu, že to zkusím a uvidím. Jinak bych nikdy nevyběhl a nikdy bych nezjistil, jestli mě to vážně baví. Na začátku jsem si musel dát možnost zjistit, jestli je to vážně to pravé. Potřeboval jsem to zkusit sám. Nemohl jsem se řídit názorem ostatních. Musel jsem si to prožít.

Jenže ještě před tím prvním výběhem muselo být to moje „co“. Myšlenka, která se někde musela objevit. Člověk se neprobudí s tím, že chce běhat ultramaratony. Myšlenka, kterou přinesla inspirace. Jednou jsem se někde potkal s člověkem, co mě ve finále vlastně motivoval. Nepřímo, jenom se se mnou o běhání bavil. Ovšem tak, že to uvnitř vzbudilo zájem a hlad po informacích. Touhu dozvědět se víc. On mě na to to moje „co“ navedl a pomohl mi ho konkretizovat. Já pak začal nad během přemýšlet, vyhledávat o něm informace, číst, sledovat, představovat si a snít. Ono je jedno, kde myšlenka vzala. Důležité je, že se objevila.

Vidíte v tom tu závislost? Na začátku je myšlenka. Myšlenka nás pomalu dovede k činům. Činy vytváří prostředí a stává se z nich návyk. A návyk vytvoří osobnost – naše hodnoty, náš způsob vnímají světa.

Pokud si připadáte, že Vám život nedává všechno co by mohl, musíte nejdříve zjistit, co od něj chcete. Hledejte své „co“. Zkoušejte, přemýšlejte, představujte si a sněte. Dřív nebo později se objeví něco, co Vás zaujme a vy se rozhodnete zkusit to. Až to zkusíte, sami zjistíte, jestli Vás to baví a jestli Vám to sedí. Bude to Vaše osobní zkušenost, ne nějaká teorie nebo zkušenost jiných. A pokud Vás to bude opravdu bavit, přirozeně se tomu budete chtít věnovat i dál. Budete to sami aktivně vyhledávat a sami se k tomu znovu a znovu  vracet – vytvoříte si prostředí a vznikne návyk. Ten návyk, který bude součástí Vaší osobnosti. Ten návyk, který bude Vaši osobnost dále formovat.

A pak, až to svoje co najdete a začnete se tomu věnovat (ať už to bude cokoliv), budete si ho nekonečně užívat. Ne proto, že musíte. Ne proto, abyste se předvedli. Ale proto, že jste to Vy. Váš život. Vaše chvíle. Tady a teď.

McNeil

Další příspěvky autora

Menu